Nacistického kata z valašské Ploštiny léta kryla komunistická StB

Akci provedla zvláštní jednotka SS Josef pod vedením dvou českých Němců, Waltera Pawlofského a Kurta Wernera Tuttera. Ani jeden z nich nebyl za valašské masakry potrestán, Tutter se stal dokonce v 50. letech spolupracovníkem komunistické StB v západním Německu.

O události napsal v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko, který byl členem partyzánského oddílu Ploština. Mňačko se v knize, která byla i zfilmována, věnoval zejména otázce, zda měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak Němcům záminku k zřejmě mnohem rozsáhlejším akcím v okolí.

Od listopadu 1944 operovala ve Vizovických vrších brigáda partyzánů Jana Žižky, která se různými záškodnickými akcemi snažila podkopat nacistické úsilí o prodloužení moci nad okupovanými českými zeměmi. Pasekáři poskytovali partyzánům materiální vybavení i přístřeší, někteří jim také pomáhali při akcích. Mezi partyzány v Ploštině ale pronikli zaplacení konfidenti Oldřich Baťa a František Machů, kteří předali informace o činnosti oddílu i pomoci místních obyvatel zlínskému gestapu.

Prologem k vraždění v Ploštině bylo postřílení pětičlenné rodiny mlynáře Juříčka 3. dubna 1945, den po Velikonocích, v Leskovci mezi Vsetínem a Valašskou Polankou. Rodina totiž poskytovala ve mlýně tajné útočiště raněným partyzánům, z nichž dva také při přestřelce s nacisty zahynuli. A 16. dubna zabili nacisté tři lidi v opuštěných pasekách nedaleko silnice z Loučky do Vizovic.

Členové speciální protipartyzánské jednotky SS se pak 19. dubna 1945 v Ploštině opíjeli, rabovali a vše zapalovali. Po skupinkách vháněli zbité lidi do ohně a zezadu do nich stříleli. Přežít dokázal jediný muž, Jan Machů, který stačil z hořícího domu vyskočit oknem.

Podobný osud jako Ploštinu potkal 23. dubna i další valašskou obec - Prlov. Němci se zde opět opíjeli, opékali sele a zapalovali chalupy. Na konci dne bylo 21 mrtvých a osm vypálených stavení. Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska bylo vypálení osady Vařákovy paseky nad Lačnovem v noci na 3. května 1945. Zabiti byli čtyři lidé, vypáleno osm chalup z deseti.

Za valašské masakry byli odpovědní zejména velitel vizovické posádky SS nadporučík a kriminální komisař Erich Wienecke, velitel jednotky Josef nadporučík Pawlofski a jeho zástupce, praporčík Tutter. Tato jednotka SS za sebou zanechala v letech 1944 až 1945 několik vypálených osad a desítky mrtvých (na Slovensku bylo zaznamenáno 44 vražd, v českých zemích 48 vražd partyzánů a civilistů).

Pawlofski, který se narodil v roce 1913 v Horním Benešově v někdejších Sudetech, vystudoval v Praze filozofii a působil jako učitel. Právě on zřejmě vypracoval plán útoku na osadu. Pawlofski nikdy nebyl potrestán a pokojně dožil v Mnichově.

Zajímavější osud měl Tutter. Rodák z Prahy (1909), který údajně uměl sedm jazyků včetně češtiny, hebrejštiny a ruštiny, pracoval před válkou jako inženýr. Zároveň ale patřil k předním funkcionářům Sudetoněmecké strany v Praze. Za války působil jako člen nacistické rozvědky Abwehr na Balkáně, v Turecku či na Kavkaze. V roce 1944 byl převelen do Vídně a pak na Slovensko, kde bojoval proti partyzánům.

Podle svědků se jeho výslechy vyznačovaly velkou surovostí, "obviněným" prý často zapálil dům a přinutil je do něj naskákat. S postupem fronty se pak Tutter přesunul na Valašsko a pak do Prahy, odkud byl v roce 1945 vysídlen do Bavorska.

Po válce Tutter utajil své působení v jednotce Josef, v roce 1948 byl v Bratislavě odsouzen za kolaboraci na šest let. V roce 1954 jej získala pro spolupráci československá komunistická StB a vyslala jej jako agenta pod krycím jménem Konrad II. zpět do západního Německa. V roce 1962 sice Tutterova minulost vyšla najevo, o čtyři roky později byl obviněn, ale trestní stíhání bylo záhy přerušeno. Tutter zemřel v roce 1983 v bavorském Kötztingu jako vážený občan.

O ploštinské tragédii pojednává několik knih a dokumentů. Kromě Mňačkovy knihy také Smrt na prahu života od Romana Cílka či kniha Smrt si říká Tutter od novináře Luďka Navary. "Na případu Tutter mě nejvíce zaujal fakt, že komunistický režim, který navenek velmi razantně vystupoval proti nacismu a pořádal okázalé slavnosti s protinacistickým zaměřením, shodou okolností právě na Ploštině, dokázal skutečné pachatele krýt ...," řekl Navara.

Památník na Ploštině je národní kulturní památkou.