ROZHOVOR | Berte tu nemoc vážně. Jsou to skuteční lidé, nejen pouhá čísla, říká medik

Ivan Horváth je ve čtvrtém ročníku všeobecného lékařství na Masarykově univerzitě v Brně. Sám pochází ze Slovenska, ale jakožto českého studenta se i jeho týkala pracovní povinnost. Přiřazen byl na kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích, kde pracují s nejtěžšími případy onemocněných covidem-19. Zde jsou všichni pacienti odizolování v boxech a dodržují se zde nejpřísnější hygienická pravidla. Horváth pomáhal s prací zdravotním sestrám. „Všechno jsou to ve většině případů ležáci a je potřeba je různě polohovat, provádět základní hygienu a podávat léky. Často se tam musí dělat například dialýzy, rentgeny na lůžku nebo kardioverze,“ popisuje svou hlavní náplň práce. Dle jeho slov byl z toho personál právoplatně vyčerpaný, a právě proto se jim hodila jeho pomoc.

Ve čtvrtém ročníku všeobecného lékařství v Brně je také Eduard Heřmánek. Přes počáteční zmatky s umístěním skončil na odběrovém místě v Dětské nemocnici v Brně. Jeho prací je provádění stěru u lidí, které k nim posílá hygiena nebo praktický lékař. „Kolem toho je dost administrativy, takže dělám i tu,“ doplňuje značnou část svých povinností. Na odběrovém místě je k dispozici i jeden člověk, který funguje jako pracovník pro nemocnici a provádí stěry hospitalizovaným. Na směně jsou dva lidi. „Jednomu říkáme ,stěrač‘, ten provádí samotné stěry a druhého nazýváme ,žádankář‘, ten chystá odběrové sety a dělá potřebnou administrativu,“  vysvětluje každodenní rutinu Heřmánek.

Rozhovor byl uskutečněn před zbavením studentů medicíny pracovní povinnosti.

Jaké pocity ve vás probudila pracovní povinnost?

Horváth: Povolávali nás vždy do pozice sanitářů nebo ošetřovatelů. Na odděleních, kde jde o péči o lidi, kteří balancují mezi životem a smrtí, například na tom resuscitačním oddělení, pozice toho sanitáře není zas tak náročná. Pokud mi poví, že mám nyní pacienta odvést na CT nebo jinam v rámci nemocnice, tak určitě ta odpovědnost není jenom na sanitářovi. Zatímco na jiných odděleních to tak může být. U nás je to vždy tak, že u člověka, když se transportuje, musí být lékař s obrovským kufrem věcí na resuscitaci. Na jedné straně jsem se nejprve obával, že je to infekční prostředí, ale na druhé straně jsem si vždy říkal, že když je to to infekční prostředí, musí na to být adekvátní vybavení, musí se s tím počítat, že jsem medik a že mě tam nenechají udělat nějakou blbost.

Heřmánek: Já jsem to vzal tak, že udělat se to musí a převažovala u mě radost, že můžu být v Brně. Věděl jsem, že to tak bude lehčí skrz školu. Předtím než jsem se dozvěděl, jak to bude, jsem se bál hlavně o to, kam půjdu a jak to bude se školou. Jakmile se to rozeslalo a začala se řešit organizace samotné práce, jednoduše jsem šel do toho.

Chápu to tak, že jste si řekli, že nestudujete medicínu, abyste se tomuto vyhýbali.

Horváth: Byli lidé, kteří velmi spekulovali a různě vypisovali, že to nezvládají a podobně. Určitě jsme o tom slyšeli. Nechci říct, že jsme hrdinové, ale prostě jsme to přijali a odpracovali jsme si to. Zatím říkám, že se vše zvládalo a bylo to dobré, ale nevíme, jaké by to bylo, kdyby bylo nakažených více.

NEJSOU TO ČÍSLA, ALE SKUTEČNÍ LIDÉ

Když jste nastupovali, měli jste informace zejména z médií jako ostatní. Následně jste byli konfrontováni s realitou. Jak se změnil váš pohled na covid-19 a pandemii celkově?

Horváth: Určitě jsme nebyli z lidí, kteří tvrdí, že to neexistuje. Nepopírali jsme závažnost toho viru. Mnohokrát jsme ale nevěděli, co si o tom máme myslet. Když jsem najednou viděl, že to jsou skuteční lidé a není to jen číslo, které si večer člověk přečte… Například tyto věci, co se říkají v médiích a jinde, že to ohrožuje jen starší a podobně, tak ani ten pohled na jednoho staršího nemocného člověka není nic veselého a lidi by si to měli uvědomovat.

Heřmánek: Mně přijde, že každý, když se někdo někoho zeptá na covid-19, v tom začne vždy hájit své zájmy. Osobně co se týče covidu, jsem byl ze začátku naštvaný, že nebudeme normálně studovat. Byl bych rád, kdyby byli lidé zodpovědní, protože je to vážná věc a těch pár pohledů na lidi, kteří jsou na tom špatně, stačí.

Co ve vás potom vyvolává to, že jsou různé demonstrace proti vládním opatřením a lidé například nenosí roušky a nedodržují opatření na důkaz odporu k vládě?

Horváth: Člověka to štve. Takovým lidem bych doporučil, což není možné, projít se potom oddělení. Jsem zvědavý, kdo z nich by potom v dané chvíli říkal, při pohledu na tu babičku, která tam leží, že je to neškodná viróza a podobně. Ano, na jedné straně to u mladých lidí není vysloveně nebezpečná nemoc a podobně, ale ta hygienická opatření jsou na místě, aby nešlo do nemocnice dvacet důchodců naráz, ale aby přišli postupně.

Heřmánek: V tomto jsou obrovské příklady z Itálie na jaře nebo nyní z Polska, kde to selhává. V danou chvíli to jinak nejde a s tím se asi musíme smířit.

Jak hodnotíte celkový dosavadní postup v Česku? Divíte se lidem, že jdou například demonstrovat? Divíte se, že když vláda otevře hospody tak si všichni myslí, že je situace v pořádku?

Horváth: Za mě je to tak, že jsme měli patnáct tisíc nakažených, deset tisíc, sedm tisíc jako maxima z týdne, následně se to stabilně drželo na pěti tisících. A nejednou se z jednoho týdne na druhý povídalo, že jsme vyhráli a jdeme všechno otvírat, vše je v pohodě. Takhle mi to přišlo a nechápu to.

Heřmánek: Například co mi vadilo je to, že se na jednou začalo mluvit o tom, že nemocnice už nejsou přeplněné, ale stačilo se podívat na to, kolik lidí tam umírá. Postup vlády se těžko hodnotí, protože nevíme, s jakými informacemi pracují. Je důležité, aby fungovaly nějaké autority, v čemž například Prymula selhal.

Jaký jste měli nejsilnější zážitek, který vás zasáhl, během vaší služby?

Horváth: Jak je to nová choroba, tak se i lékaři nově učí a není to něco, s čím by se střetávali celý svůj profesní život. Vidí to poprvé jako my medici. Člověka zasahuje ta nejistota v běžné manipulaci s člověkem. Lékaři jsou zvyklí pracovat s těžkými pneumoniemi, ale toto je celé nové. To, co mě jako člověka zasahuje nejvíc, je to, co musí cítit onen člověk na lůžku. V případě, že ten člověk vnímá, nejvíc devastující musí být to, že leží v nemocnic a je brán jako infekční materiál, se kterým se pracuje přes tři rukavice a ve skafandru. To není chyba lékařů, to není chyba nikoho. Pro ty lidi to musí být hrozné, být zavřený v boxu, přijde se na ně podívat někdo, koho neznají a neví, kdo se za tou maskou a skafandrem skrývá. Lidi tento rok měli pocit samoty a vadilo jim, že nemohli jet na dovolenou a nemohli do hospody, ale jaký asi pocit samoty má člověk, který je zavřený v krabici a jediný člověk, kterého vidí, je ve skafandru, udělá nutné věci a musí hned odejít, protože ho čeká práce jinde. Lékaři se určitě snaží, ale je to, jaké to je.

Heřmánek: Pro mě je těžké najít nějaký zážitek, protože my tam fungujeme tak, že lidé přijdou, odebereme jim vzorky a odejdou. V tomto na nějaký intenzivnější zážitek není prostor.

Jak vypadají vaše směny časově a jak máte nastavený pracovní režim?

Horváth: Já to mám jako dvanácti hodinové směny a můžu si vybrat mezi denní nebo noční. Většinou jsem se snažil brát denní, protože po noční jsem měl rozhozený režim. Na druhou stranu jsem to bral jako pozitivum do budoucna s tím, že si jednoho dne budu muset na toto zvyknout. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, začít už jako student, protože předtím se s tím medici nesetkali. Ale i po denních směnách se určitě ten den nic nenaučím. Zní to úsměvně, ale pro nás mediky je to dost podivný den, když se neučíme vůbec nic, člověk na to není zvyklý. Den volna u nás nepřipadá v úvahu.

Heřmánek: U nás na odběrech jsou buď dvanáctky nebo šestihodinovky. Když jdu na šest hodin, dá se potom ten den stále něco naučit. Dvanácti hodinové směny tam fungují pro nemocnici. Noční dvanáctka je jednak pro nemocnici a jednak chystá všechny papíry na den, organizaci práce a podobně. Denní dvanáctka funguje jako šéf směny. Potom se tam po šesti hodinách střídáme na jednotlivých odběrech. Pokud sloužím dvanáctku, také toho pak už moc neudělám.

Co v důsledku vašich zkušeností doporučujete přátelům a co byste doporučili lidem, kteří si toto přečtou?

Horváth: Neslavte rozvolňování.

Heřmánek: Určitě aby tu nemoc pořád brali vážně. Aby nezačal hromadný pocit, že je vše za námi a odteď bude vše v pořádku.