ROZHOVOR | Pro personál je to obrovský stres, pacientů s těžkou pneumonií je až 10x více, říká vrchní sestra z covidového oddělení

Jak vypadá Váš standardní pracovní den?

Standardní pracovní den vrchní sestry spočívá v personálním zajištění provozu jednotlivých lůžkových stanic. Prakticky není dne, aby nám nechyběla nebo nevypadla ze služeb sestra do karantény, nebo je nemocná. Takže ve spolupráci s ostatními staničními sestrami, které mám ve směnách, zajišťuji provoz materiálně, lékově a personálně, aby se o pacienty měl kdo starat.

Jaká je teď situace z toho personálního pohledu?

Už jsem doufala, že se to stabilizovalo, co se týče počtu pacientů, je stav stabilní, ale naopak je obrovská nemocnost personálu, takže se potýkáme s problémem zajištění služeb.

Čím si tu nemocnost vysvětlujete? Byla podobná i v září, v říjnu?

Ne. Teď jsou covid pozitivní, takže jdou na neschopenku a minimálně 10 dní musí zůstat doma. Máme i sestry s horším průběhem nemoci, takže ty zůstávají déle, tím pádem už ale nemáme koho dávat do služeb. Nemocnice se nám snaží vypomoct, měli jsme tu armádu a dobrovolníky na pozice sanitářů, takže jsme relativně saturovaní co se týká nižšího zdravotnického personálu, nicméně dlouhodobě se potýkáme s nedostatkem sester v intenzivní péči a teď to cítíme markantně.

Proč se sestry stávají covid pozitivní až teď? Je to díky tomu, že tady před několika týdny bylo velké množství nakažených pacientů, nebo tam třeba hraje roli i stres?

Samozřejmě je to pro personál obrovský stres, protože ta práce je jiná po stránce fyzické i psychické. Máme mnohem těžší stavy, standardně míváme jednoho pacienta s těžkým zápalem plic, teď jich bylo 10. Na jednotkách intenzivní péče, kde bývají pacienti po operačních výkonech, leží pacienti s těžkými pneumoniemi, takže určitě je v tom podíl stresu, vyčerpání z počtu směn, a oslabená imunita možná souvisí s tím, že se nakazí.

O kolik covidových pacientů aktuálně pečujete?

Je to v řádu desítek. Ale i když pacienty vyřazujeme z databáze, protože nejsou covidoví, někteří dál zůstávají na našem pracovišti na umělé plicní ventilaci. Už nejsou virulentní, prodělají si těžké onemocnění, a zůstávají napojeni na přístroje a dál bojujeme o jejich život. Když už pacient není covidový, nemusí se k němu personál oblékat, nemusí se používat tak přísné ochranné pomůcky, nicméně dál zůstává v naší péči.

V čem je ta práce s nakaženými pacienty nejtěžší?

Ne vždy nese ovoce. Pacienti jsou v opravdu těžkém stavu a děláme pro ně maximum, ale odezva není taková, jakou bychom běžně očekávali, protože zápaly plic jsou velmi těžké. Každý se sám vnitřně srovnává s tím, že opravdu intenzivně pečuje o pacienta třeba 14 dní, a on pak umírá. Nekončí to vždycky úplně dobře.

Na druhou stranu na to, že pacienti někdy umírají, musíte být ze všech oddělení zvyklí nejvíce. V čem se to liší u covidových a necovidových pacientů?

My jsme zvyklí, ale nejsme zvyklí na tu skladbu diagnóz, jsou to opravdu všechno těžké zápaly plic. Je fakt, že jsme resuscitační oddělení, takže jsme se nějakým způsobem naučili sami se sebou pracovat, abychom to mohli zvládat, ale jak říkám, někdy je to marný boj. Nebo vidíme, že člověk s námi hovoří, je kontaktní, pak se jeho zdravotní stav zhorší a umírá, i to je možná pro personál těžké.

Už jste někdy dříve se dostali do situace, kdy jste museli mít celotělové ochranné obleky?

Ne. Když tu bývaly případy těžké chřipky, tak se používaly respirátory, čepice, pláště, ale nepoužívali jsme tyveky.

Jak těžká je práce zdravotní sestry, o to více v oněch tyvecích?

Jednak je to fyzická práce, ale i psychické vypětí. Té fyzické práci určitě nepřidá, když jste oblečený takhle a potíte se, mlží se vám brýle, těžce se vám dýchá přes respirátor, takže personál je po třech hodinách úplně zpocený a jde se osprchovat a převléknout. A pak je tu ten psychický stres, aby sestra neudělala chybu, aby podala léčivá tak jak má, je na ně kladena velká zodpovědnost, protože podávají léky, které například ovlivňují krevní tlak, monitorují pacienty na plicní ventilaci, musí ventilátor znát, vědět, co naměřené hodnoty znamenají, co má dělat, když alarmuje, jak si v tu chvíli poradit a následně informace předat lékaři. Na sestry jsou kladeny velké požadavky na technickou zdatnost, na empatii a schopnost pečovat o člověka který nereaguje, neodpoví, je přispaný, a důležitá je i spolupráce s kolegy, musí to být týmová práce, protože sestra nemá jen svého pacienta, takže musí vědět, co se děje na celém oddělení.

Pacienti nereagují, ale někteří z nich možná vnímají. Víte, kolik či kteří jsou schopni vnímat okolí?

Těžko říct. Nám se vrací pacienti, a to se netýká jen covidu, kteří u nás byli třeba v těžké sepsi a přichází poděkovat a podělit se s námi o zážitky z intenzivní péče. Jim se prolíná realita a sen, neví co jsou sny a co realita a ty sny jsou velmi živé. Třeba se jim zdálo že byli ve válce nebo jeli k rodině a mezitím se budí, když s nimi pracuje personál. Je to uměle navozený spánek, aby zvládli plicní ventilaci, při které je nutné zajištění dýchacích cest. Pokud se zajištuje dýchání tracheostomickou kanylou, pacienty lze postupně budit, nějakým způsobem s nimi personál komunikuje např. obrázky, písmenky a podobně. Ale pokud mají trubičku zavedenou ústy do dýchacích cest, musí být  pacient v umělém spánku. Ideální stav je jedna sestra na jednoho pacienta, což teď byl problém, a musím pochválit personál, že absolutně neslevil z péče, na kterou je zvyklý. Bylo to na úkor personálu, ale o pacienty bylo pečováno tak jak jsme standardně zvyklí.

S jakými nejmladšími pacienty jste se tady setkala?

Myslím si, že to byl 76. ročník, který v mládí prodělal operaci sleziny. Byl nějakou dobu u nás na intenzivní péči, pak na následné péči, a naštěstí se vrátil do domácího ošetřování. A pak jsme tu měli maminku po porodu, a ta neměla ani 40.

A utkvěl vám nějaký pacient v hlavě?

Minulý týden (rozhovor byl veden na začátku prosince, pozn. red.) zemřel pán, který u nás prošel dvěma jednotkami. Vrátil se zpátky na naše pracoviště ARIM 1, kde jsou ty nejtěžší pacienti, a zemřel tady. A myslím si, že to personál celkem zasáhlo, víc než obvykle. Protože si pamatovali, že se u nás zlepšil, překládal se na jiné oddělení, a pak se zase vrátil.

Jakým způsobem funguje ono překládání pacientů na jiné oddělení?

Máme lůžkové stanice ARIM 1, 2 a 3, kde se všude ventilují covidoví pacienti. Potom je překládáme na následnou intenzivní péči, kam jdou stabilizovaní covidoví a necovidoví pacienti na umělé plicní ventilaci k rehabilitaci a odpojení od ventilátoru.

Jak vaše okolí vnímá, že pečujete o covidové pacienty?

Já mám obrovskou podporu v rodině, tu kdybych neměla, tak bych tady nemohla fungovat, a oni mou práci za ty roky už znají. Mají z toho respekt a chápou situaci, ale nechápou lidi, kteří to zlehčují.

Nemají strach, že se můžete nakazit?

Strach možná zpočátku byl, na jaře, kdy to bylo pro nás bylo všechno nové, ale teď to neřešíme, protože pokud se sestřičky nakazí, tak většinou od svých partnerů, dětí, zkrátka z rodiny. Není to úplně z práce od pacientů.

Vzhledem k tomu, že se hovoří o možném příchodu třetí vlny, obáváte se, co bude na jaře?

Já se obávám, co bude po Vánocích. Už to máme nějakým způsobem nacvičené, ale je potřeba, aby personál nabral nějaké síly, protože nevíme, kdy to skončí. Teď vidíme pokles pacientů, ale je to s otazníkem, protože minulý pátek jsme přijímali pět pacientů na umělé plicní ventilaci, předtím to byli denně dva, tři pacienti. Měla by se rozjíždět více operativa, protože pacienti čekají na operační výkony, takže je tlak, aby se uvolnila naše lůžka a abychom ukládali pacienty i po operačních výkonech, úrazech. atd.