ROZHOVOR | 15. březen 1939: S nacistickou okupací i protektorátní minulostí jsme se nevyrovnali, říká historik

Zamračená obloha, z níž se snášel sníh, korespondovala s temnou náladou vlastenců, kteří přihlíželi, jak 15. března 1939 v šest hodin ráno vtrhla německá nacistická armáda a obsadila zbytky už okleštěné země po Mnichovské dohodě. Následný den pak vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava.

Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jaromír Mrňka si netroufne říci, zda 15. březen 1939 představuje nejčernější datum v tuzemské historii a předčil tak další tragické milníky země, do nichž patří srpnová invaze z roku 1968, anebo čtyři sta let stará bitva na Bílé hoře. „Dějiny nejsou žádná soutěž. Jedná se o sled událostí, kterým zpětně dáváme nějaký smysl. Právě kolektivně sdílená a nacionálně rámovaná zkušenost učinila z 15. března 1939 zpětně zlomové datum,“ míní expert na společnost v diktatuře o události, od níž dnes uplynulo 82 let. První jednotky na území vstoupily už o den dříve, obsadily hospodářsky důležitou Moravskou Ostravu.

Absolvent Univerzity Karlovy, na jejíž Fakultě sociálních věd nadále působí, tvrdí, že obsazení českých zemí bylo dlouhodobým cílem nacistů.  Odborník na roli násilí při převratných událostech českých dějin 20. století je přesvědčený, že Velkoněmecká říše se obávala vypuknutí války ve chvíli, kdy by na ni ještě nebyla připravena. „Proto také při obsazování takzvaného zbytkového Česka postupovala velmi opatrně. Mezinárodnímu obecenstvu tedy připravila divadelní představení o protektorátu. Záměrně přitom použili zmíněný pojem. Převzetí neživotaschopného státu pod svoji ochranu zní přeci lépe než anexe, kterou obsazení reálně opravdu bylo.“

OBSAZENÍ ZEMĚ NĚMCI BYLO OBYČEJNOU ANEXÍ

Pane doktore, považujete datum 15. březen 1939, kdy započala německá okupace Čech, Moravy a české části Slezska za nejčernější datum v tuzemské historii, které předčí invazi ze srpna 1968, anebo i bitvu na Bílé hoře z roku 1620?

Dějiny nejsou žádná soutěž. Jedná se o sled událostí, kterým zpětně dáváme nějaký smysl. Podobně nacistická okupace a následné vyhlášení německého protektorátu uzavíraly předcházející vývoj a přinášely nové výzvy. Současníci pravděpodobně krátce pociťovali velkou úlevu z ukončení předchozího dlouhého napětí a nebezpečí války. Zároveň v nich okupace vzbuzovala nové obavy. Následné podoby teroru z válečných let si ovšem ještě nedokázali ani představit. Právě kolektivně sdílená a nacionálně rámovaná zkušenost učinila z 15. března 1939 zpětně zlomové datum. Nicméně se jednalo o událost, která srovnatelně s výše jmenovanými nepochybně zásadně ovlivnila vývoj v českých zemích na dlouhá léta. V našem národním příběhu potom slouží jako jedno z traumat, do kterého byla tentokrát vytěsněna řada politováníhodných selhání české společnosti a jejích elit v tomto náročném období.

Mnichovskou dohodou započalo oklešťování Československa. Lze německé obsazení a následné vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava považovat za obyčejnou anexi?

Obsazení českých zemí bylo dlouhodobým cílem nacistické politiky. Bylo důležité jednak kvůli představám o přirozeném životním prostoru německého národa. Jednak ze strategických důvodů, kvůli výrobním kapacitám a přístupu k surovinám. Zároveň se ale představitelé Velkoněmecké říše obávali vypuknutí války ve chvíli, kdy by na ni ještě sami nebyli připraveni. Proto také při obsazování takzvaného zbytkového Česka postupovali velmi opatrně. Mezinárodnímu obecenstvu tedy připravili divadelní představení o protektorátu. Záměrně přitom použili zmíněný pojem, který uplatňovaly také západní státy v koloniální politice. Převzetí neživotaschopného státu pod svoji ochranu zní přeci lépe než anexe, kterou obsazení reálně opravdu bylo.

Bylo chybou, že prezident Edvard Beneš po Mnichovské dohodě na nátlak Němců 5. října 1938 abdikoval?

Po bitvě je každý generálem. Prezident Beneš je jednou z nejvíce obdivuhodných a zároveň nejvíce rozporuplných postav našich moderních dějin. Mnichovská dohoda pro něj byla obrovským selháním, se kterým se sám teprve musel v zahraničním exilu vyrovnat. Svůj tehdy zesměšňovaný útěk do zahraničí nakonec přetavil ve vítěznou misi za poválečné obnovení Československa. V tehdejší mezinárodní situaci to nebylo nic samozřejmého a vyjednávání z pozice nikým nezvoleného představitele neexistujícího státu bylo tím těžší. Beneš se v této době projevil především jako vynikající státník a reálný politik. Ale zároveň postupoval jako cynický pragmatik, který neváhal svému vyššímu cíli bez váhání obětovat mnoho lidských životů.

Po Benešovi se hlavou státu stal 30. listopadu 1938 Emil Hácha, kontroverzní postava dějin. Jak byste právníka, který se zabýval literární i překladatelskou činností, charakterizoval?

Podobně jako pro Beneše u něj platí, že ve své roli musel selhat. Pokud by nepřijal prezidentskou funkci za takzvané druhé republiky, pravděpodobně by jako řada jiných meziválečných postav upadl do úplného zapomnění. Jeho odhodlání sloužit českému státu za každou cenu však vedlo k úplnému rozkladu jeho morálních přesvědčení. A skončilo zejména velkou osobní tragédií. Háchova ochota hrát podle okupantských pravidel představení na protektorát bohužel dodávala nacistické politice zdání oprávněnosti a zákonnosti. Vědomé či nevědomé přijetí spoluzodpovědnosti bylo jeho největším selháním.

Hácha nemůže být považován za hrdinu. Na druhou stranu, měl vůbec šanci na nějaký větší vzdor? Sice se na setkání v Berlíně s Adolfem Hitlerem distancoval od Masaryka i Beneše, ale například protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů. Proč tak činil, lze říci, že mohl částečně procitnout?

Jako většina lidí se z počátku domníval, že protektorát je obdobou rakouské nadvlády z doby monarchie. Tedy že umožní reálně politicky jednat, vznášet požadavky a vyjednávat. Své roli státního prezidenta zpočátku opravdu věřil. A nacisté v zájmu udržení pro ně důležitého klidu jej podobně jako celou společnost v této iluzi záměrně utvrzovali.

HROZBA O BOMBARDOVÁNÍ VYVOLALA U HÁCHY INFARKT

Proč Hitler na Jozefa Tisa, předsedu Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSLS), vyvíjel už 13. března 1939 v Berlíně nátlak, aby vyhlásil nezávislost Slovenska?

Předně musím říci, že se nejednalo až o tak zarážející požadavek, jak se nám může dnes zdát. V rámci Česko-Slovenska měly jednotlivé země už dříve silně autonomní postavení. Přesto se pražská vláda snažila nadále udržet nadvládu nad celým územím. Když se asi týden před okupací objevily první zprávy o možném vyhlášení samostatnosti, snažila se jí zabránit vysláním armády a vyhlášením vojenské diktatury. Na druhou stranu vše zapadalo do Hitlerovy snahy definitivně dokončit rozklad z jeho pohledu nepřirozené československé státnosti. Proto vyhrožoval Tisovi svolením k maďarské okupaci Slovenska. Vytvořením tohoto fait accompli (hotová věc, daný fakt – pozn. red.) chtěl totiž Háchu dostat do pozice, v níž bude nacistická okupace jediným logickým řešením.

Když byl prezident Hácha 14. března 1939 pozván do Berlína do dnes již neexistující budovy Nového říšského kancléřství na jednání se špičkami Německé říše, tušil, že Česko-Slovensko čeká invaze, anebo se spoléhal na Mnichovskou dohodu, která zaručovala mír? Nebyl naivní, když se mylně domníval, že němečtí nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy?

Ačkoliv se předtím objevovaly neověřené zprávy o rozsáhlých přesunech armádních jednotek na říšském území směrem k českým zemím, nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost. Hácha podle všeho netušil vůbec nic. Hranice Česko-Slovenska sice nebyly mezinárodně garantovány, ale představitelé pražské národovecké autoritativní vlády v čele s agrárníkem Rudolfem Beranem se snažili nacistům co nejvíce přizpůsobit. Hácha do Berlína vyrazil zjistit, jaké jsou Hitlerovy záměry. Při ponižujícím čekání na přijetí (Hácha musel čekat, až Hitler zhlédne film a přijal jej v půl druhé ráno následujícího dne, tedy 15. března – pozn. red.) se pravděpodobně rozplynuly jeho poslední naděje na jakékoliv vyjednávání. Ale až do brzkého rána 15. března 1939 netušil nic. Napovídá tomu také následný šok ze zpráv o okupaci a z výhrůžek bombardováním Prahy, které prezidentovi způsobily srdeční infarkt.

Kdyby jej srdeční příhoda nepostihla, mohl jednání ještě zvrátit? A co by říšští představitelé dělali, kdyby Hácha infarkt v Berlíně nepřežil?

Víte, historici slovo „kdyby“ moc nemají rádi. Jak jsem již říkal, okupace byla hotovou věcí. Hácha na ní nemohl změnit vůbec nic. I pokud by býval skutečně měl připravený nějaký vyjednávací plán, stejně by nakonec souhlasil se vznikem protektorátu. Na jednání byl navíc přítomný také ministr zahraničí František Chvalkovský, který by v nich po Háchově úmrtí pravděpodobně pokračoval. Nebylo by to nic, s čím by si obratná nacistická propaganda neporadila. A v rodícím se protektorátu by se určitě našel nějaký náhradník, schopný vykonávat nejvyšší státní funkci a ochotný s nacisty spolupracovat.

Nezaráží vás, že Němci svolili, aby v čele protektorátní vlády stanul Alois Eliáš, který byl symbolem českého vlastenectví?

Vše bylo součástí již zmiňované hry na ochranu českých národních zájmů. Nacisté záměrně zpočátku vybrali za protektora diplomata a veterána první světové války Konstantina von Neuratha, kterému byl Alois Eliáš důstojným protějškem. Nový premiér byl starosvětský konzervativec a voják. Při převzetí funkce řešil spíše morální dilema, ale převládl u něj podobně jako u Háchy smysl pro povinnost. Zvolil na první pohled menší zlo, protože nedokázal rozpoznat podstatu nacismu. Je českým zosobněním tehdejší neschopnosti odhalit extrémní povahu nacistické politiky. Když se domníval, že nacisté budou tolerovat jeho dvojakou hru předsedy vlády spolupracujícího s exilem a odbojem, osudově se zmýlil. Uvedený omyl až anekdoticky vystihuje známá chlebíčková aféra z podzimu 1941, kdy odboj na audienci u premiéra záměrně smrtelně nakazil kolaborující novináře kritizující jeho postoje. Než v důsledku nákazy jeden z novinářů Karel Lažnovský zemřel, dorazil mezitím do Prahy Reinhard Heydrich a vyhlásil stanné právo. I do českých zemí tím dolehly důsledky letního zahájení vyhlazovací války na Východě. Následovalo prudké zhoršení zdejších poměrů. Tato současníky nejdříve nepostřehnutá a zároveň extrémní proměna se naplnila během necelého tři čtvrtě roku. Od Heydrichova nástupu do jeho úmrtí. A zároveň mezi uvězněním a smrtí Aloise Eliáše, který byl jako jediný premiér okupovaného státu nacisty popraven.

BENEŠE V EXILU ZAČALI SPOJENCI BRÁT VÁŽNĚ AŽ PO ATENTÁTU

Největším hrdinským počinem v Protektorátu Čechy a Morava byl atentát československých parašutistů, který spáchali na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Souhlasíte? Navíc mocnosti po útoku na Heydricha anulovaly Mnichovskou dohodu, která odkrojila třetinu země.

Operace Anthropoid byla především nutným krokem k uznání prezidenta Beneše jako představitele československé vlády v exilu. Do té doby jej spojenci nebrali příliš vážně. Protože si prezident musel být vědom důsledků, které podobná vojenská akce na území protektorátu přinese, bylo to zejména jedno z jeho pragmatických, cynických, nicméně nezbytných rozhodnutí, na která jsem narážel v úvodu. Také díky útoku na Heydricha totiž došlo po válce k obnovení Československa.

Naopak největším zrádcem byl někdejší legionář Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty protektorátní vlády. Benešovi přitom nejdříve rozmlouval mnichovský diktát, ale pak zcela otočil a dosáhl u Němců takového postavení, že se ho obával i Emil Hácha. Co stálo za Moravcovou názorovou proměnou?

Znát pohnutky k tehdejším rozhodnutím bychom si samozřejmě jako historici velmi přáli, ale na vaši otázku by pravděpodobně neznal odpověď ani sám Moravec. Jeho osud nám nicméně odkrývá mnohé, co jsme o protektorátu z naší kolektivní paměti raději vytěsnili. Známe velmi dobře exilový a odbojový příběh, který nám tehdejší společnost jednoduše rozděluje na padouchy a hrdiny. Příběhy Emanuela Moravce a jemu podobných nám ale ukazují, že i přesvědčení vlastenci mohli považovat protektorát za cestu k rozvíjení českých národních zájmů. Zvykli jsme si nahlížet na válku z pohledu vítězů a hlavně víme, kdy a jak skončila. Byly ale chvíle, kdy to nikdo nevěděl. Tisíciletá říše a nacistická okupace působily jako konečný bod dějin. Můžeme se domnívat, že také Moravec považoval spolupráci na nacistických plánech k rasovému šlechtění obyvatel českých zemí za jedinou cestu k zajištění přežití alespoň části českého národa, který pro něj byl nejvyšší hodnotou. Možná v tom byla značná dávka oportunismu a fatalismu, ale rozhodně to nebylo tak nelogické, jak se nám může dnes zdát.

Kterak Češi, Moravané a Slezané obstáli během protektorátu?

Historikovi nepřísluší hodnotit, jak kdo obstál. Může jen zkoumat, co všechno stálo za rozhodnutími, která nám třeba dnes připadají nemorální či nepřiměřená. A ukázat, kam příslušná rozhodnutí vedla. Pokud se ale podíváme třeba na podobu poválečného soudního vyrovnávání se s okupací, na probíhající etnické čistky v té době, na celkovou proměnu politického systému a poměrně snadný nástup komunistické diktatury, současníci očividně s předcházejícím vývojem společnosti příliš spokojení nebyli. A s protektorátní minulostí jsme se soudě podle převládající mýtické povahy našeho národního příběhu o nacistické okupaci nevyrovnali dodnes.

Zanechala okupace z 15. března 1939 na duši národa dodnes hmatatelné stopy?

Jak jsem už zmiňoval, představuje 15. březen především hluboké, generačně sdílené trauma. To se ostatně ukázalo již v roce 1968, kdy sovětské tanky sice částečně nacistickou okupaci překryly, zčásti ale březnové trauma ještě prohloubily. Zprostředkovaně se tohle trauma přenáší na celé období let 1938 až 1945. A patří k lidské přirozenosti, že podobně zraňující události neradi analyzujeme. Převažují city, které jsou opakem rozumné snahy věcem porozumět. Přeživší po válce úmyslně skryli svoji spoluvinu za podobu nacistické politiky a zamlčeli každodenní hanebné kompromisy, při nichž záměrně zavírali oči nad zlem. Ze všeho obvinili Němce a kolaboranty. Protože na tomto výkladu doposud lpíme, nemůžeme zatím vědět, co všechno si v sobě všichni z protektorátu neseme.