Byl poškozený Olympic „přestrojen" na Titanic? Jak to bylo s nárazem na ledovec

Nebyl ani největší, ani nejrychlejší, ani nejluxusnější – minimálně v tomto směru mohl být srovnáván s francouzskými plovoucími paláci či s domácí konkurencí, a to nesmíme zapomínat na rodící se německé osobní giganty, které se teprve rodily. Do povědomí lidí však vstoupil kvůli katastrofě, která ho postihla při první cestě z Velké Británie do USA. A také ho provázelo velké množství náznaků, dohadů, konspiračních teorií i „zaručených zpráv", díky nimž jeho věhlas nekriticky rostl.

Jeho stavbou sledovalo rejdařství White Star Line pádný úder konkurenci, která se dvojici parníků Lusitania a Mauretania dostala na krátkou dobu na výsluní lodní dopravy. Titanic byl jednou z trojice plánovaných lodí, které měly společnosti spadající do Morganova trustu vrátit věhlas a především dostatečný počet pasažérů. Titanic byl stavěn v irských loděnicích Harland & Wolf v Belfastu souběžně se sesterskou lodí Olympic – oba parníky se lišily jen v drobnostech, zakrátko měl následovat třetí s chystaným jménem Gigantic (později změněno na Britannic). Zahájení stavby začalo 31. března 1909 a od Titanicu, který byl spuštěn na vodu roku 1911, se čekalo, že při své první plavbě získá prestižní Modrou stuhu, neoficiální titul pro nejrychlejší loď na trase mezi Bishop Rock na britské straně, a Sandy Hook na americkém pobřeží. Dovolte něco málo čísel – na lodi pracovalo na 15 000 mužů a celková suma vynaložená na Titanic představovala 7,5 milionu dolarů (s ohledem na inflaci by to dnes představovalo 179 milionů $).

Málo se ví o okolnostech, které se do pozdějších osudů Titanicu promítly. Olympic (začal se stavět o tři měsíce dříve) měl 20. září 1911 incident s vojenským křižníkem HMS Hawke. Kvůli následné opravě byly práce na Titanicu na více než dva měsíce přerušeny, protože musel podstoupit místo v suchém doku sesterské lodi. Navíc bylo nutné znovu vytvořit lodní hřídel, protože ten původní dostal opravovaný Olympic. To znamenalo přesun „panenské plavby" z 20. března na 10. dubna 1912, je otázkou, zda kvůli tomu nedošlo k podcenění měnících se povětrnostních podmínek v Atlantiku.

Nelze pominout, že prestiž plavby byla náležitě zmíněna a prezentována, proto byla paluba plně obsazena. Ovšem je nutné dodat, že někteří cestující si při mezipřistáních v Cherbourgu a Queenstownu (dnešní Cork) zachránilo život tím, že loď opustili. Nejmenovaný stewart prohlásil, že po zběžné prohlídce lodi byl šokován nedostatky, které byly na první pohled patrné. Později pasažéři dosvědčili, že prakticky neproběhla žádná evakuační cvičení a mnozí vůbec netušili, k jakému záchrannému člunu jsou v případě nehody přiděleni. Na lodi tápali i členové posádky, kteří se rekrutovali ze zkušených námořníků sloužících na jiných lodí.

Přepych na Titanicu byl úžasný, ale prakticky srovnatelný s jinými loděmi. Do jisté míry je jeho míra nadsazena právě kvůli první plavbě, při níž se luxus s ohledem na publicitu a přítomnost osob, dnešním jazykem zvaných V.I.P., ještě umocnil. Nicméně od první chvíle se stala oblíbenou Verandah café, k dispozici byla tělocvična, na venkovních promenádách byl instalován palmový háj, jinde zase hráčské prostory, existoval obrovský počet obchodů a poskytovatelů služeb. V podobném duchu byl Titanic vybaven i jídlem, pitím a nejvybranějšími lahůdkami. Výjimkou nebyly čerstvé jahody, nejjemnější sherry a další delikatesy, servírované francouzskými číšníky. Však za to také pasažéři kajut v I. třídě zaplatili 4.375 $, to byla cena jejich lodního lístku.

Ani cestující nižších tříd si však nemohli stěžovat. Ve srovnání se standardy jiných zaoceánských lodí té doby měli při cestování na Titaniku nevšední komfort. Tím byla například tekoucí sladká voda i v kajutách II. třídy, nebo vana v umývárnách na palubě III. třídy, kterou někteří z cestujících měli možnost vyzkoušet vůbec poprvé v životě. Každý cestující III. třídy měl také v ceně lodního lístku možnost stravování na velmi vysoké úrovni. To obsahovalo několikachodové menu, obsahující například vepřové na šalvěji s jarní zeleninkou a přílohou, a ovoce, konkrétně pomeranče, což byla uprostřed oceánu tehdy opravdu velká senzace.

Už při svém vyplutí měl Titanic namále, když se málem srazil v southamptonském doku s parníkem New York, kterého k boku plovoucího obra začal přitahovat proud zvířené vody. Jen díky posádce jednoho z remorkérů se podařilo New York odtlačit – podle svědků obě lodi od kontaktu dělilo asi sedmdesát centimetrů! Víra v nepotopitelnou loď vedla k dalším pochybením, například šéf rejdařství White Star Line Bruce Ismay hrubě podcenil hlášení o výskytu ledovců, depeše z lodi California varovala Titanic těsně před nárazem, ale Ismay dokument vůbec posádce nepředal.

Rovněž radista Philips blokoval přijímání zpráv kvůli osobním telegramům pasažérů odesílaných do USA, čímž si de facto přivydělával. Frederic Fleet, jeden z dvoučlenné v koši na předním stěžni, takzvaném „vraním hnízdě", později uvedl, že vůbec neměli k dispozici dalekohledy. Naprosto neobvyklé bylo také úplné bezvětří, díky kterému bylo okolní moře zcela klidné, což znesnadňovalo pozorování ledovců, o které se jindy běžné vlny lámou, díky čemuž jsou ledovce na dálku lépe identifikovatelné. Když byl ledovec identifikován, zadal první důstojník Murdoch kormidelníku Hitchensovi příkaz Kormidlo zcela vpravo a do strojovny povel Plnou parou vzad. Do nárazu zbývalo 37 vteřin a za tu dobu rozjetý kolos, pohybující se rychlostí 21,5 uzlu (39,8 km/h), urazil zhruba 450 metrů. Bohužel pro parník se příď stočila stranou a tvrdý led poškodil sváry na pravoboku pod čarou ponoru.

Je otázkou, co by se stalo, kdyby Titanic narazil do ledovce přídí. Hovoří se o tom, že by došlo k zabití členů posádky, kteří spali v kajutách umístěných v této oblasti, ale odborníci se zároveň shodují, že by nedošlo k rozsáhlému zatopení podpalubí. Takhle je poškozen bok v délce zasahující šest vodotěsných komor. Fatální však je skutečnost, že voda stále stoupá a vrchem se přelévá i do sousedních oddělení. Kapitánovi Edwardu Smithovi to potvrzuje čtvrtý důstojník J. G. Boxhall. Je vyhlášena evakuace, protože konstruktér lodi Thomas Andrews jr., rovněž přítomný na palubě, odhadl agónii lodi na půldruhé hodiny. V té chvíli se plně projevila nepřipravenost posádky, ale i cestujících na podobnou eventualitu. Někteří se vůbec odmítli dostavit k záchranným člunům, koordinace spouštění člunů vázla, námořníci netušili, o která záchranná plavidla se mají postarat, záhy se ukázalo, že v člunech chybí základní vybavení určené k přežití. Přestože se cestující chovali vcelku klidně (zpočátku opravdu nevěřili, že se loď potopí), chaos pokračoval a důsledkem bylo nedostatečné obsazení člunů, které stejně nemohly zajistit záchranu všech cestujících a posádky. Titanic měl k dispozici 20 záchranných člunů, čtyři plavidla zvaná engelhardt (vor se zvedajícími se plátěnými bočnicemi) a dva pohotovostní kutry. Při optimálním zaplnění se mohlo zachránit 1568 osob, ale na palubě jich bylo 2207. Bohužel jak se později zjistilo, obsazenost plavidel činila pouhých 31 %! Podcenila se i informovanost o nehodě, radista Philips vyslal první depeši po více než hodině od nárazu. Navíc prokazatelně udal špatnou polohu, takže okolní plavidla ve snaze zachránit cestující směřovala do zcela jiné oblasti.

Titanic definitivně klesl pod hladinu krátce asi dvacet minut po druhé hodině ranní 15. dubna. Parník Carpathia v ranních hodinách posbíral na přes sedm set přeživších pasažérů v záchranných člunech (čísla se liší, od 705 do 750), ostatní šli buď ke dnu přímo na lodi, utopili se nebo zemřeli na podchlazení. O důvodech katastrofy se dlouho debatovalo a hledala se příčina. S ohledem na fakt, že kapitán i konstruktér lodi na ní zahynuli (zatímco majitel White Star Line Bruce Ismay se navzdory tradičnímu pravidlo Ženy a děti napřed zachránil skokem do spouštěného člunu a patřil tak k 8 % zachráněných mužů) a blížícímu se válečnému konfliktu postupně zájem na odhalení příčin poklesl – všeobecně se hovořilo o náhodě a selhání některých členů posádky.

Vynořily se i konspirační teorie, podle nichž měla potopení způsobit exploze uhelného prachu v kotelně, další varianta s odkazem na vnučku jednoho z přeživších důstojníků vrhala vinu na kormidelníka, který si v rozrušení spletl strany, spekulovalo se i o nízké kvalitě spojovacích nýtů. Nejvíce debatovanou však bylo tvrzení, že Titanic byl potopen záměrně – důvodem byla ona srážka sesterského Olympicu s vojenským křižníkem. Armáda nemusela vyplatit náhradu a kvůli kolizi s vojenským plavidlem se dle platných nařízení zachovala i pojišťovna. Náklady na opravu a ušlý zisk byl enormní, proto zastánci konspiračních teorií přišli s myšlenkou, že poškozený Olympic byl v loděnici „přestrojen" na Titanic a po jeho řízeném potopení po nárazu na ledovec by se White Star Line finančně „zahojila". Není to naprostý blábol, protože podobné machinace za účelem pojišťovacího podvodu nebyly v té době (ale i potom) ničím výjimečným. Tato varianta měla asi nejtužší kořínek a stále existují její zastánci, kteří se ohánějí především faktem, že se jejich verzi katastrofy nepodařilo zásadně vyvrátit.