ROZHOVOR | Srpen 1968 v ČSSR: O vojácích, kteří se báli i jen vylézt z tanku. Okupace byla politický propadák

Podařilo se k dnešnímu dni spočítat všechny oběti okupace?

Podle vloni vydané knihy Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historického ústavu zahynulo v období mezi srpnem 1968 a datem odchodu sovětských vojsk z ČSFR v roce 1991 celkem 402 československých občanů. Jen v období od srpna do prosince 1968 to bylo 135 obětí. Mluvíme zde nejen o obětech střelby ze srpnových dnů 1968, ale také o těch, kteří později zahynuli například v důsledku dopravních nehod způsobených okupačními vojsky.

Kdy se začalo v Moskvě poprvé hovořit o vyslání vojsk do Československa a z čeho přesně měl SSSR strach v rámci pražského jara?

Sovětské vedení s obavami sledovalo vývoj, který se v Československu po lednu 1968 odehrával. Došlo totiž k tomu, že samotná komunistická strana iniciovala jisté změny uvnitř společnosti, které ale nedokázala dlouhodoběji kontrolovat (viz například zrušení cenzury tisku). Společenské dění předbíhalo reakce komunistického vedení státu. To se sice tvářilo, že má vše pod kontrolou, ale občanská společnost byla vždy o jakýsi pomyslný krok napřed.

Sověti a jejich spojenci tyto procesy vyhodnotili tak, že zde ožívá vývoj podobný Maďarsku v roce 1956. Je ovšem třeba si uvědomit, že ani celé vedení SSSR nebylo zpočátku jednoznačně pro vojenský zásah v ČSSR; postupně zde ale převážil názor prointervenční. Pro vojenský zásah byla tehdejší vedení NDR a Polské lidové republiky. O vojenském zásahu se také uvažovalo již dříve než v srpnu, existoval květnový termín. Zásah byl odložen, aby se hledalo politické řešení, které ale, jak víme, selhalo.

Některé státy Varšavské smlouvy se odmítly na okupaci podílet. Co je k takovému rozhodnutí vedlo?

Z výčtu členů Varšavské smlouvy jde o Albánii a Rumunsko. Oba státy měly v této době specifické vztahy se SSSR a sledovaly vlastní linie zahraniční politiky. Zda by se ale celá věc dala interpretovat jako podpora Dubčekovy politiky, o tom mám i vzhledem k tomu, jaké procesy probíhaly uvnitř obou států, své pochybnosti.

Měly tehdejší západní tajné služby indicie, že se něco chystá?

Bavíme se o době, kdy byl svět rozdělen na Východ a Západ. Oba bloky respektovaly rozdělení sfér vlivu vzniklé po skončení druhé světové války, včetně hájení zájmů SSSR ve svém bloku. Takto je třeba se na věc také dívat. Západní zpravodajské služby jistě registrovaly přesuny sovětských vojsk například k československo-polským hranicím. Západní vlády byly SSSR předem o akci informovány s ujištěním, že se intervenční vojska zastaví na čs. hranicích.

Jaké instrukce měla okupační vojska? Byl zde i přímý rozkaz střílet do lidí?

Okupační vojska měla obsadit strategická místa, tj. např. letiště, kasárny, sklady zbraní, redakce médií, vládní budovy, budovu ÚV KSČ apod. Podle tehdejší i pozdější normalizační propagandy sem okupační armády přijely „hájit věc socialismu". Vzhledem k tomu, co se odehrávalo při obdobných problémech v červnu 1953 v NDR a v říjnu – listopadu 1956 v Maďarsku, se bohužel použití zbraní předpokládalo. Šlo o vojenskou akci.

Byli v Moskvě s výsledkem operace Dunaj spokojeni, nebo něco nešlo dle plánu?

Pokud jde o vojenský výsledek, pak cíle bylo nepochybně dosaženo. Strategické pozice byly zaujaty. Z hlediska politického byla ale akce propadák – veřejnost se postavila za Dubčeka a jeho vedení a program, nezávislá média přešla do ilegality a vysílala necenzurovaně dál, občanská společnost hrdě vzdorovala okupantům v ulicích. Ani proponovaná dělnicko-rolnická vláda nevznikla a Moskva musela jednat i s těmi, které v dopoledních hodinách 21. srpna zadržela a následně unesla.

Co se myslelo dělnicko-rolnickou vládou?

Dělnicko-rolnická vláda byl model aplikovaný v roce 1956 v Maďarsku. Vedle legální vlády, která samozřejmě se sovětským vojenským zásahem nesouhlasila, tak vznikla Sovětům poslušná exekutiva, která prostřednictvím jejich tanků převzala moc, provedla čistky a tzv. „normalizovala" situaci ve státě.

Říká se, že řadoví vojáci ani přesně nevěděli, kde jsou...

Okupační armády – vedle sovětské polská, východoněmecká, maďarská a bulharská – prošly před svým nasazením propagandistickou agitací. Ani ta ale nezabránila tomu, aby se vojáci nechovali chaoticky nebo pod vlivem nejrůznějších emocí, včetně strachu nebo vzteku. Někteří se báli i jen vylézt z tanku, jiní skutečně nevěděli, kde jsou a co tady dělají. Byli také vystaveni obecnému pohrdání, respektive tomu, že někteří čs. občané s nimi mluvili a konstrukci o tzv. „kontrarevoluci" v Československu bourali. Dnes je známo, že část okupačních sil byla také po několika dnech obměněna.

Odkud lidé mohli získávat informace o aktuálním dění, pokud nechtěli být odkázáni na státní média?

Jedním z cílů vojenského zásahu bylo ovládnutí a kontrola mediálního prostoru. Tehdy šlo o tisk, rozhlas a televizi. I když byly všechny redakce obsazeny, novináři dál fungovali v ilegalitě, nezávisle po drátě vysílal Československý rozhlas, stejně tak z nejrůznějších prostor i Československá televize. Okupační síly se pokusily vytvořit vlastní média (rozhlas, tisk), ale neuspěly. Většina veřejnosti je prostě ignorovala.

Protestovalo se proti okupaci Československa v ostatních státech východního bloku?

Tehdy se o protestech proti okupaci ČSSR samozřejmě nemluvilo. Dnes již víme, že takové protesty proběhly a měly pro své účastníky neblahé následky. Připomenu stručně dvě – zaprvé protest osmi statečných sovětských občanů 25. srpna na Rudém náměstí v centru Moskvy; zadruhé – sebeobětování, upálení se Ryszarda Siwiece na protest proti účasti Polska na okupaci na varšavském Stadionu Desetiletí v září 1968.

Pokud jde o okupaci, Češi mají rok 1968, Maďaři zase rok 1956. Dají se tyto dvě události nějak srovnat?

Jistě existují určité paralely, ale obě události mají také jisté odlišnosti. Například rok 1956 v Maďarsku souvisel s destalinizací a XX. sjezdem KSSS; v ČSR tehdy sice došlo k verbálním a kosmetickým úpravám uvnitř komunistické strany, ale rozhodující pozice ve státě si podrželi lidé bezprostředně spjatí s politickými procesy a s represí konce 40. a počátku 50. let. Rok 1968 v ČSSR byl vyústěním tendencí začínajících na počátku 60. let (viz např. kulturní sféra). Samotná komunistická strana se v ČSSR v roce 1968 těšila největší podpoře, kterou v období 1948-1989 dosáhla.

Pokud jde o podobnosti, v obou státech byly reformní síly rozstříleny, v obou vznikl tzv. zvací dopis, který měl legitimovat vojenský zásah; v Maďarsku úspěšně, v ČSSR neúspěšně se inicioval vznik tzv. dělnicko-rolnické vlády. Oba státy zažily po těchto událostech vlnu emigrace.

Jakou roli v celé mašinérii sehrál Biľakův zvací dopis? Bez něj by okupanti do Československa nevtrhli?

Jde o sérii tří zvacích dopisů. Jeden napsal a při jednáních v Čierné nad Tisou Sovětům předal Antonín Kapek. Druhý byl předán při jednáních se sovětskou delegací v Bratislavě a byl podepsán Antonínem Kapkem, Vasilem Biľakem, Drahomírem Kolderem, Aloisem Indrou a Oldřichem Švestkou. Existuje ještě třetí dopis sepsaný Vasilem Biľakem. Všechny žádají sovětskou stranu o „záchranu socialismu" v ČSSR. Biľak své angažmá v této věci po roce 1989 popíral. Pro potřeby vyšetřování vznikla expertiza Kriminalistického ústavu, která prokázala pravost jeho podpisu.

Zásah v ČSSR by však proběhl i bez zvacích dopisů. Vedle hájení své zóny šlo pro Sověty o potvrzení a zachování strategické pozice v Evropě.

Kde se po roce 1989 stala chyba, že se nikoho nepodařilo za srpen 1968 potrestat?

K potrestání viníků musí být vedle morální, historické a trestně právní roviny i politická vůle. Klopotná snaha odsoudit ty, kteří se podíleli na okupaci vlastní země v srpnu 1968, ale až na případ Karla Hoffmanna vyzněla do ztracena. Aby někdo mohl být odsouzen, pak musel spáchat čin, který byl trestný i v tehdejší době. Do toho musíte zahrnout různé zdržovací taktiky, které dnešní právní řád umožňuje. Jde například o výměny obhájců, otázky zdravotního stavu nebo debatu o poslanecké imunitě. Také soudy takové případy neřešily, jak je známo, „obzvláště rády".

Loni odvysílala ruská televize kontroverzní dokument o srpnu 1968 a letos v Rusku padl návrh, aby byli vojáci ze srpna 1968 prohlášeni za válečné veterány. Jak se díváte na takové aktivity?

Jde o evidentní snahu za pomoci zvláštní propagandy falšovat historii. Jako bychom se vraceli o několik desetiletí zpět. Snad to souvisí i s dnešní snahou Ruska znovu se v konfrontaci se Západem prezentovat jako velmoc.

V dubnu 2014 vypukl konflikt na východní Ukrajině a napětí kolem Krymu stále trvá. Vnímáte Rusko jako hrozbu pro mír v Evropě?

Putinovo Rusko evidentně nerespektuje územní nezávislost a celistvost Ukrajiny. V mnohém to připomíná zásahy bývalého SSSR ve svém bloku – tehdy se hájila věc socialismu (viz Brežněvova doktrína), dnes se bere v úvahu ochrana tzv. ruských zájmů. Doba se ale změnila. Západ by vůči takové ruské agresi neměl mlčet.

Děkujeme za rozhovor.