Češi? Nejinteligentnější národ východu Evropy, psal dnes pozapomenutý bohemista

"Byl v první řadě slavistou a protestantem. Před první světovou válkou chtěl rozvíjet slavistiku jako celek," řekl Pierre Gonneau, nynější ředitel Institutu slovanských studií na pařížské Sorbonně, u jehož zrodu Denis stál. Češi jako národ Denise zajímali kvůli svým dějinám, například Janu Husovi, který byl blízký jeho protestanskému přesvědčení.

Podle francouzského bohemisty, historika a autora životopisu Edvarda Beneše Antoine Marese je třeba Ernesta Denise chápat jako někoho, kdo pro českou věc pracoval dlouhodobě. "Celý život se zasazoval o osvobození českého národa. Celou válku pak o to, aby Češi měli vlastní stát," řekl svou výbornou češtinou Mares ČTK v prvním patře Institutu v pařížské ulici Rue Michelet, přímo v pracovně, která před stoletím Denisovi patřila.

Gonneau připomíná, že Denis byl svým založením vědec, jeho cílem byl vznik ústavu, který by na vědeckém základě studoval jazyky a historii slovanských národů. "Cítil se jako vědec. Ale v roce 1918 z něj fakticky byl politický lobbista, zasazující se o vznik slovanských států na troskách Rakousko-Uherska," dodal.

Denis od května 1915 vedl dvouměsíčník La Nation tcheque, který se pro exilovou skupinu kolem Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše stal platformou umožňující francouzskou veřejnost a politiky přesvědčovat o potřebě nového uspořádání střední Evropy a likvidaci Rakousko-Uherska. Název ostatně navrhl novinář Rudolf Klepl, předválečný pařížský korespondent Národních listů. Francouzský bohemista ale přispíval i do dalších exilových periodik.

Historik Mares připomíná, že vedení časopisu od francouzského nadšence v roce 1916 převzal osobně Beneš. "Denis byl možná profesorem na Sorbonně, rozhodně ale nebyl dostatečně diplomatický a tak Beneš začal časopis řídit, aby dokázal zmírnit Denisova bojovná stanoviska," řekl. Jedním z důvodů Francouzova tvrdého protiněmeckého a protirakouského postoje za války nejspíš byla i smrt jeho syna na frontě hned na podzim roku 1914.

"Z francouzského úhlu pohledu byl o středoevropskou kulturu zájem. Zájem také souvisel s pomstou Německu a vypadalo to, že v tomto mohou Slované pomoci," řekl ČTK Gonneau. Osvobození slovanských národů z "německého jha" bylo podle něj v době první světové války stále šířeji vnímáno jako cesta k přeskupení sil v Evropě.

"Ale také tu byl skutečný zájem. Lidé, kteří své vědecké diplomy v této oblasti získali v 70. a 80. letech 19. století byli v tomto ohledu první skuteční vědci," míní Gonneau. "Před tím existovali milovníci ruské kultury nebo české historie, ale byli to amatéři. Byť v dobrém slova smyslu," dodal.

Ernest Denis, který se narodil v roce 1849, se do Prahy poprvé podíval jako čerstvý profesor v roce 1872. V českých zemích byl plné dva roky, intenzivně studoval češtinu. S ní mu pomáhal spisovatel Jaroslav Vrchlický, pro Denise ale bylo klíčové setkání s historikem Františkem Palackým. "To bylo rozhodující a on se začal o Čechy intenzivně zajímat," připomíná Mares.

Francouzský vědec je tak spojkou mezi osobnostmi předcházející generace a lidmi, kteří v době první světové války český sen o národním vzkříšení realizovali v pro mnohé do té chvíle nepředstavitelné podobě samostatného Československa.

Zajímavý je přitom podle Marese jeho vztah s Masarykem. Před vypuknutím války měl totiž vůči němu určité výhrady. "Měl pocit, že kritický duch Masarykův oslabuje sílu Čechů v jejich odboji proti Vídni. To byla vlastně perspektiva českých vlastenců na konci 19. století," řekl historik. S příchodem války a začátkem snah o vznik Československa ale Denisova kritika Masaryka podle něj mizí a oba muži si nejprve korespondují. Jejich spolupráce v určitém ohledu vyvrcholila v jejich navazujících projevech v květnu 1915 při připomínce 500 let od upálení Jana Husa.

Denis byl Benešův přítel a jako vědec se těšil Masarykovu respektu. Mladý československý stát tak jakmile to bylo možné - bylo to jedno z prvních rozhodnutí československé vlády - poskytl pařížské univerzitě značnou finanční částku na vznik institutu slovanských studií a také přímo na zakoupení Denisova vlastního domu, kde institut od svého vzniku na jaře 1920 dodnes sídlí. Mezi válkami se z něj stala nejen významná výzkumná instituce a knihovna, ale také byla přes něj udělována stipendia studentům přijíždějícím do Paříže ze slovanských zemí.

Denis se do Československa vrátil v říjnu 1920, byl však už velmi nemocný a program cesty se musel zkrátit. Zemřel 4. ledna 1921, krátce po návratu do Paříže.

V Praze dnes tohoto pozapomenutého přítele Čechů připomíná pamětní deska na Malostranském náměstí. Na Malostranském náměstí měl od 27. října 1928 sochu, kterou v roce 1940 zlikvidovali nacisté. Pražské nádraží Těšnov, které bylo roku 1985 za komunismu zbouráno, neslo Denisovo jméno v letech 1919 až 1940 a po druhé světové válce do roku 1953. V Brně jsou po Denisovi pojmenovány sady pod Petrovem.