Češi ve spárech nacistů. Protektorát byl autonomní součástí Třetí říše, "Neněmci" byli druhořadí

Protektorát byl vyhlášen na území českých zemí zbylém po vynuceném odstoupení pohraničí Německu mnichovskou dohodou z roku 1938. Měl rozlohu 49.363 km2 a v roce 1939 v něm žilo zhruba 7,380.000 obyvatel, převážně Čechů a početné německé menšiny.

Německá anexe zbytku Československa a zřízení protektorátu bylo porušením mnichovské dohody, což bylo po válce použito jako jeden z argumentů pro neplatnost vynucené dohody.

Hlavou protektorátu byl státní prezident, existovaly protektorátní vlády. Skutečnou moc však měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Výkonná moc byla od počátku okupace svěřena veliteli říšské armády. Státní správa a samospráva přecházely postupně do německých rukou.

Státním prezidentem byl po celou dobu existence protektorátu Emil Hácha. V čele vlády se vystřídali Rudolf Beran, Alois Eliáš, Jaroslav Krejčí a Richard Bienert. Říšskými protektory byli Konstantin von Neurath a Wilhelm Frick. Poté, co Hitler von Neuratha v podstatě odstavil vykonávali tuto funkci zastupující říšští protektoři Reinhard Heydrich a Kurt Daluege. Po jmenování Fricka v srpnu 1943 byl říšský protektor v podstatě titulární funkcí, faktickou moc v protektorátu měl státní ministr Karl Hermann Frank.

Protektorát se vyznačoval soustavným hrubým porušováním lidských práv a zvůlí okupační moci. Většina neněmeckého obyvatelstva byla postavena do role druhořadých obyvatel.

Ačkoli československá ústava nebyla formálně zrušena, parlament neexistoval, nové zákony nebyly schvalovány, místo nich vycházela vládní nařízení se silou zákona. To bylo umožněno prodloužením platnosti tzv. zmocňovacího zákona, který v roce 1938 zákonodárné právo přenesl na vládu.

Z politických stran bylo povoleno pouze Národní souručenství, které formálně sdružovalo téměř všechny muže z protektorátu (ženám nebylo členství povoleno). Předsedal mu Emil Hácha.

Během války vznikla exilová vláda, nejprve ve Francii, poté v Londýně, která byla spojenci uznána jako vláda legální. Československá exilová reprezentace vycházela z teze právní kontinuity republiky. Toto prozatímní státní zřízení bylo tvořeno prezidentem, vládou a státní radou.

Prezident Edvard Beneš vydal v londýnském exilu i po svém návratu do země 143 dekretů (bez jmenovacích) upravujících zejména prozatímní státní zřízení a záležitosti týkající se správy státu před vytvořením regulérních zákonodárných orgánů. Právo vydávat dekrety s účinností zákona měl prezident vzhledem k tomu, že v době okupace neexistoval legitimní parlament. Tato pravomoc skončila 28. října 1945, kdy se ujalo zákonodárné úlohy Prozatímní národní shromáždění.

Po válce bylo Československo obnoveno bez Podkarpatské Rusi, kterou muselo postoupit Sovětskému svazu.