ROZHOVOR | Arogance a tupost politiků. Česku chybí někdo jako Havel, tvrdí Kozler

Již J.W.  Goethe řekl: „Nemusíme navštívit blázinec, abychom našli duševně choré. Planeta je psychiatrickou léčebnou univerza.“ Není právě tato myšlenka jakýmsi poselstvím festivalu Mezi ploty, který od roku 1992 pořádáte?

Skoro si myslím, že ano. Pokud se podíváme kolem sebe, často vidíme některé lidi, kteří se chovají, jakoby žádný problém neměli, a přitom my to vnímáme, že mají velký problém. A ten problém je, že vůbec nechápou, co je jejich duše. Arogance, nesnášenlivost, tupost – jejich „antiduše“. Když uvedu příklad, tak je to, jako když si povídáte s člověkem, který je bez vnímání a citů a ještě tomu říká svoje životní východisko. A mě velice mrzí, že právě takto skoro (jako návod k použití s názvem Cílem k tuposti) se prezentují někteří významní lidé zastupující naši zemi. To je pro mě hodně zásadní a zatím nepřekonatelné téma. Návod na vlastní zbytečnou existenci. A tomuto životnímu nastavení říkám: přežívání. Myslím si, že symptomy duševní pohody i nepohody jsou normální.  Já sám jsem nyní v docela dost velkém stresu, abych stihl všechno, co je nutné do začátku festivalu, ale vím to a vím, že na konci bude něco, co mi bude dávat smysl, že to bude mít nějakou hodnotu, takže i ten stres mi vlastně nevadí. Pokud se stresujete, že vaše malé dítě pláče, nebo naopak větší rebeluje, tak je to přece správné. Potom jsou tu samozřejmě i konkrétní nemoci duše, ale do toho bych se nerad pouštěl. Já jsem jenom člověk, který si vymyslel festival kdysi v léčebně a bylo mi tehdy nějakých jednadvacet. Ale jaký by byl život bez emocí, nálad a různých propadů? Byla by to nuda. Vždyť i k umění to patří!

Vnímám to tak, že postupem času se vám všechno spojilo. Že umělci do Bohnic patří. Ale jak se zrodil v hlavě jednadvacetiletého kluka nápad, něco takového uskutečnit?

Myslím, že to začalo už v dětství. Nějak jsem vždycky řekl tu nežádoucí pravdu, takže sám jsem byl následně trochu nežádoucí. Což se mi děje i nyní když pojmenovávám to, co vidím. Maminka už nevěděla, jak žehlit v ředitelně moje průšvihy. Třeba jsme měli doma desku Karla Kryla a mě nenapadlo nic lepšího, než si ji nahrát na kazeťák a chodit s ním po Spořilově a nahlas ty písničky pouštět. Nás bylo na základce osm takových kluků a vždycky jsme se semkli tak, že ani učitelé nevěděli co s námi. Protože osm dětí prostě nevyhodíte. A tohle přátelství mně, myslím, opravdu hodně pomohlo.

Ale na tu dobu to byla i jistá forma statečnosti, ne?

Ano, možná? Po základní škole jsem skončil na průmyslovce. A tam už jsem zažíval opravdu těžké deprese, protože jsem byl naprosto nevhodný typ na jakýkoliv konstrukční obor. Nechápal jsem, jak se zkrátka nakreslí ozubené kolečko a kdyby jenom to… Třeba moje dcerka Rozárka má ve škole paní učitelku, která nehodnotí podle známek, ale podle toho, na co se které dítě hodí a co dětem jde nejlépe. A to se u nich snaží rozvíjet. Za komunismu to tehdy bylo úplně opačně. Když vám pořád někdo říká, že jste „budižkničemu“ a vy cítíte, že to tak ale úplně není, pak rebelujete a pořád vymýšlíte nějaké v uvozovkách „kraviny“, no možná teď bych řekl dětské nápady.  Typově šlo o podpalování obrázků a fotek Gustava Husáka a musím říci, že tahle činnost ve chvílích volna,kdy jsem neseděl za prknem nad technickými výkresy,  mě hodně naplňovala.

Naštěstí přišla revoluce a prasklo to. Do toho přijde Havel, který říká dětem, lidem, že i oni teď můžou něco dokázat. Tím samozřejmě nemyslel, že půjdete hned vydělávat miliony. Ono bylo pro nás mnohem lepší najít něco, co dává smysl a může něco změnit. Ta doba byla úplně někde jinde. Například jsme tehdy měli setkání s kamarády, to už byly Mezi ploty založené, tehdy si pamatuji, jak kamarád Tobiáš Jirous vydal básnickou sbírku a všechny holky z něj byly úplně vedle, a druhý kamarád, co si právě založil firmu se stavebním materiálem nahlas všem sděloval: „Mám vydělaný první milión.“  Holky, co s námi seděly u stolu, tohle fakt tehdy nezajímalo. Básnická sbírka byla básnická sbírka. A dnes je to zase přesně naopak. Možná to nebyla úplně rozumná doba. Všichni jsme žili v takové skoro hippie komunitě, ale mělo to i svou dobrou stránku - mladým lidem to dávalo naději, že můžou něco po sobě chtít, a že to někdo bude kvitovat. Umíte si dneska představit dvacetiletého kluka, který si vymyslí takovou pytlovinu jako já?

Bude spíš přemýšlet, jak na tom vydělat.

Ano, protože jim nic jiného není předkládáno. A to si nemyslím, že peníze jsou démonem lidstva, jen vím, že štěstí plně nepřinesou. Protože současná doba je už jenom o zisku, není tam nikde žádný jiný rozměr. Protože jim jej předně představitelé naší země příliš nedávají. Sami jej totiž příliš nemají, tak co mají sdělovat jiného? Než své prázdno definovat jako naději? Že je to smutné? Nevěšme se, nepotrvá to věčně.

Nechybí v naší společnosti tedy někdo, ke komu bychom vzhlíželi? Někdo právě jako Václav Havel?

Ano, to je ono, to určitě. To jste řekla přesně. Chyba je už v rodičích. Mně tehdy můj nevlastní táta řekl: „Jste dobří!“ Neřekl: „A jak se tím hodláš živit?“ A to bylo skvělé. Takže ono je to hodně i o rodině, všechno souvisí se vším. Někdy se jeví mnohé hodnoty jako klišé. Když vám někdo například začne vykládat, že přátelství je důležité, tak si některý kluk patrně řekne, co to zase "mektá" za nesmysly? Jenže ten kluk vedle, co zrovna dokouřil svého pátého jointa,  protože aspoň si u něj sní, se možná zvedne, přestane nacházet východisko v trávě, protože zjistí,  že někdo pro něj a za něj bojuje! 

Když to budete říkat dostatečně často, tak tomu i ti největší pitomci začnou věřit. Nedělám si iluze, že je naše společnost plná individualit, ale když určité skupině začnete ukazovat kladné hodnoty, vezmou to za své. Podobně jako dnešní „píár“ párku a piva.

A když jste se tedy ptala, jak mě to mohlo napadnout, tak to byla právě ta otevřenost ze strany nově vznikajícího státu. Člověk měl pocit, že opravdu každý muže všechno, jen jedno ovšem musí-chtít. Sice vše má své limity, ale nežilo se mi v takové atmosféře zle. 

A tak jste uspořádal první ročník, ale jak to probíhalo prakticky? Sebral jste se a šel rovnou do Bohnic? Přesně tak. Prakticky to začalo tak, že jsem s igelitkou začal obcházel podniky a obchody. Tam jsem vysvětloval svůj záměr, co jim za to můžu nabídnout a tímto, dnes jistě netradičním způsobem jsem si opravdu vydělal! Lidé opravdu přispívali a já si vydělat třikrát víc, než jsem potřeboval. Předtím jsme samozřejmě zašli za tehdejším ředitelem Bohnic a tomu se náš záměr festivalu líbil. Potřeboval trochu „provětrat  Bohnice“. To místo mělo tehdy pověst skoro věznice. Bylo zapotřebí trochu změnit povědomí lidi o Bohnické tehdy ještě léčebně, nyní již nemocnici.

Tehdy jsme měli vymyšlený název Festival zdravých a zdravotně postižených, ale zjistili jsme, že to spíše děsí a po dvou ročnících nám došlo, proč bychom to měli takhle dělit, když nám jde právě o to, aby ten rozdíl zmizel. A po této změně lidé opravdu začali více chodit a už nikdo neřešil, jestli se kouká na zrakově postiženého klavíristu či na tehdy hodně populární divadlo Sklep. Rozhodující faktor bylo, jestli něco ten dotyčný umí… A nyní jsem hrozně rád, že jsem tohle všechno vymyslel právě v těch dvaceti, protože jsem s věkem čím dál větší cynik a právě proto rád vzhlížím k těm krystalickým hodnotám, co jsem měl jako kluk.

A co příprava a chystání? Stále vás naplňuje?

To mě spíš stresuje. Mě dobijí, když vidím, že jsou ty věci pod kontrolou a když vidím, že už vzniká něco, co má vážně smysl a co se daří. Dojít k cíli, není opravdu žádná hitparáda. Musíte sehnat peníze a navíc to nikdy nekončí, protože hned po skončení jednoho ročníku musíte začít znovu oslovovat sponzory, umělce, media, politiky, odborníky i odbornice a sám se z toho kolotoče snažím alespoň na chvíli dostat, k čemuž mi pomáhá právě má dcera Rozárka.  Čas s ní strávený a s kamarády jejího věku(je ji 8 let), je něco, co mě hodně, ale hodně naplňuje. Jsem rád předně tátou.

A jak táta brzy po skončení jednoho ročníku začne připravovat ten další? Je to třeba jen pár dní?

Ano. Musíte co nejdříve požádat o grant hlavního města Prahy. Máme totiž už takovou pověst, že máme výborný projekt a většinou si peníze umíme sehnat sami. A to pochopitelně není až tak pravda. Pokud někdo se rozhodne udělat maximum pro to, aby se nejprve snažil sám, než bude říkat: prosím, nadělte mi miliony - je to přeci velice správný postoj.  Takže ostatní, co neumí sehnat peníze, je dostanou z grantu, ale ti, co to umí, co jsou šikovní, tak ti nedostanou nic? Takové vyjádření jsme tedy letos obdrželi. Pevně věřím, že jde o nedorozumění.  Nevím, kdo za takovou politikou stojí, ale je to v každém případě předně jeho smutná vizitka. Mně to jen může připadat přinejmenším absurdní. Proto jsem moc rád, že jsme nakonec uzavřeli spolupráci s magistrátem hlavního města Prahy a v rámci individuální dotace pro náš projekt zvedli ruku všichni členové kulturní komise hlavního města Prahy. Kéž by do budoucna jsem nemusel pro změnu té grantové komisi, protože individuální dotace se ruší, vysvětlovat, že úzce spolupracujeme s odborníky na duševní zdraví, že naším cílem není jen uspořádat kulturní akci, ale být také nápomocni těm, co se zrovna z nemocnice vrací do běžného života, nebo naopak těm, co v tom běžném životě ztrácejí půdu pod nohama. A ani nevím, jak mám vlastně obhajovat svoji snahu zajistit i mimo město sám se sebou co nejvíce peněz.

Bez podpory města bychom přišli o našeho dlouhodobého podporovatele: Prahu. Zbytek tedy 70 % nákladů si získáme, pevně věřím, sami, ale je to občas nadlidské síly. Náklad, který těžko rvu každý rok dokola a vždy si říkám: nevzdávej to, vydrž, ono to už nějak dopadne, je občas velmi těžké.  

Ale vy jste dostali i ocenění za prestižní festival? (EFA – Asociace evropských festivalů  ocenila festival Mezi ploty za jeho rozsah, pestrost, osobnosti známkou nejvyšší – pozn.redakce)

Ano, tam šlo hlavně o dramaturgii. Všimli si věcí, kterých jsem si ani sám nevšiml. Například, že v rámci projektu Mezi ploty probíhá přirozené implantace odborníků na duševní zdraví psychologů a podobně laděných profesionálů mezi návštěvníky akce a umělce. Patrně nikde nic podobného k vidění v Evropě zatím není.  

Problém je, že lidi tak nějak povšechně znají, o čem je zdravotnictví. Ví, co dělá zubař, co praktik. Ale když si najednou řeknou, že mají nějaký problém, tak neví, kam jít.  A stejné to je, že ani mnohdy neví, jaký je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem, natož jaké jsou složky těchto oborů. A k čemu to je celé vlastně dobré? S čím mně, kdo pomůže?  A my se snažíme aspoň o minimální poučení lidí. Ale „gró“ tohoto festivalu samozřejmě vyplňuje v současnosti 160 hudebních skupin a divadel.

A vybíráte je podle nějakého klíče?

To snad ani ne, ptáte-li se na umělce? Spíše bych odpověděl, že roboty na festival zkrátka nezveme. A když děláte umění, tak si musíte umět hrát s emocemi, jinak to nedáte. Ten klíč je spíše podle jednotlivých zón.

Například pro děti tu máme už podruhé Dádu Patrasovou a podle mě tam opravdu patří. Popravdě mě spíš děsila. Ne, ona sama, ale spíše tím svým PR. Ale asi před třemi lety jsem si pustil její CD kvůli dceři a zaujala mě vážně výborná práce. Byla úplně první, kdo začal dělat hudbu pro děti. Až potom přišli Kašpárek v rohlíku či Pískomil se vrací a další. Teď jsem vyjmenoval část interpretů na rodinné stage, což skvěle ještě doplňují třeba Bombarďák nebo kultovní Sto zvířat či studio Ypsilon. Do rodinné zóny navíc zveme i neziskovky, protože nám přijde důležité podporovat i tento rozměr našeho konání.

To je pěkné… a takové nenásilné.

Přesně tak, děti se do dění  můžou zapojit, vytvářet různé výrobky a dozvědět se, co dělají různé organizace jako je např. Skaut. Přijde mi mimo jiné důležité dostat část z nich od počítačů, a ukázat jim, že je fajn jít třeba do lesa.

Celá rodina spolu něco příjemného sdílí.

A právě o tom je rodinná scéna, která má rozlohu asi dvou fotbalových hřišť, což je samo o sobě skoro takový samostatný rodinný festival. A do toho zde především maminky najdou „odborníky na problémy“, co mají se svými manželi a dětmi (smích).

A teď z úplně jiného soudku – co samotné Bohnice, jakési místo - genius loci. Už v roce 1903 zde byla psychiatrická léčebna a ve dvacátých letech se stala největší ve střední Evropě. Já sama jsem zde měla pocit, že nejen na mě to místo zvláštně působí, ale že mě i chrání. A právě název Mezi ploty to dokazuje.

Já to mám stejně. Když tam přijdu, tak ze mě veškerý stres spadne. Začal jsem si to uvědomovat asi před pár lety. Nikdy jsem to nevnímal a až pak jsem si to přiznal. To genius loci je tam vážně zajímavé, přitom by si člověk myslel, že to tam funguje opačně, že tam bude vykukovat ta lidská bolest, ale ne. Je to pro mě to záhada, neboť prostředí funguje přesně opačně.

Já jsem z toho měla taky strach, když jsem tam byla poprvé, ale byla jsem příjemně překvapená. Myslela jsem, že budu mít stísněný pocit a řeknu si: „Tak tady bych se nikdy nechtěla dostat.“

A ono je to přesně opačně, že? Možná je to až vesmírné…

Máte pravdu, možná je ten důvod někde, kde mi ho nevidíme.

Ano, a možná už tehdy to místo vybrali podle toho, aby poskytovalo ochranu a bezpečí lidem, kteří ji potřebují. Že to už chtěli rovnou udělat tak, aby to působilo dobře.

Prošla zde taková směsice lidí, a přesto je to krásné místo. To je dobré PR pro náš festival, ale ono je to vážně pravda.

„Směsice“. Co jste tedy zde vy jako organizátoři dál ještě namíchali?

 Když z rodinné zóny přejdu do Central parku, zde jako již tradičně vystoupí Tomáš Klus. Právě u něj je vtipné, jak ho na začátku odmítali ti intelektuálové, a dnes už ne. On se opravdu snaží trošičku pozměnit společnost. Takový typ je třeba i Bára Poláková. Ale máme tam i kluky z Wohnoutů, Vypsané fixy – mimochodem skvělé texty téhle kapely všem doporučuji. Dále je to Mňága a Žďorb. Ale mám obrovskou radost třeba i z Rybiček 48.  Mně se zprvu vůbec nelíbili hudebně, ale lepší se a lepší, a dokonce jdou do hodně kvalitního humoru. A to se mi líbí. Napadá mě i kapela Sto zvířat. Makají od dětství a jde to poznat. A pak samozřejmě Divokej Bill. S nimi mě spojuje krásná příhoda, že když jsem potřeboval zvýšit návštěvnost a už jsem neměl peníze, tak oni hráli za šest tisíc! Zkrátka když o něco jde, tak oni vždycky hodili ten záchranný kruh. A pokud mě někdo obzvláště chytrý bude sdělovat, že Divokej Bill patří spíše do hospody, nebudu sice protestovat, ale vždy si přesně u této kapely vzpomenu na to, co znamená přátelství. Tomu možná dávám přednost před uměním sice dobrým, nicméně nepodloženým sebou samým.

V Central parku budeme řešit mimo jiné i problémy duše…. Podobně u Street zóny a tam pro změnu problém drog, co nás na nich tak baví, že nám vezmou nakonec zbytek života.  A to, co pak následuje…spousta mých kamarádů umřela kvůli alkoholu, zničili si rodiny, zdraví i kariéru. To je prostě děsivé. A to si myslím, že je třeba do budoucna rozlousknout. Kromě čaje a kávy, všechno ničí strukturu mozku obávám se, že natrvalo. Nejsem zase takový znalec, ale peníze jsou zkrátka pro naši společnost zajímavější- tedy ty okamžité,  než ty, co následně vydá zdravotnictví na záchranu života. Někdo by to už konečně mohl spočítat, což?

Zde vystoupí například Eddie Stoilow, Lake Malawi, Marta Jandová nebo Krucipisk a tak dále a tak dále..

Je to zóna středoškoláků, kterých se výše zmíněný problém týká asi nejvíce. A co alternativa? Tady zahraje kapela Zrní, můj oblíbený Jablkoň, potom Mucha, Katarzia, Klára Vytisková hodně zajímavá parta umělců, která mě nesmírně baví.

Mimo jsme zde lidem otevřeli témata psychoanalýz, Freuda a podobně. Hodně jsme se zaměřili na intelektuály, vysokoškoláky. Bude tady i prostor pro cvičení a různá dýchání, relaxace či podobné aktivity. Jakási cesta najít sebe sama.

A to jsem ještě vůbec nedošli do divadla.

Divadlo máme také vytvořené hodně koncepčně. Vystoupí Na stojáka, Ester Kočičkové, divadla Meet Factory, Vilma Cibulková, Vosto 5 a mnoho dalších. Všechno máme na webu a mně se líbí, že ty hry mají přesah k tomu, co děláme a o čem ten festival vlastně je. Nedá se vše popsat (těch souborů je vážně více než méně), no nebavím se nyní o marihuaně a jejím množství, ale o počtu interpretů  tedy 160 kapel i divadel  a dalších  120 akcí, které rotují celým prostorem festivalu, je dost i na mě. Když jsme u těch skečí, tak my právě s Tomášem Hanákem, mým velkým kamarádem vymýšlíme spoty, které uvádějí celý festival.

V kolik lidech na produkci festivalu vlastně pracujete?

Já jsem vlastně producent a dalo by říct že šéfdramaturg, potom také šéf mediální kampaně. Takže nejen mluvím, ale i vykonávám, ale teda netuším, jak to budu zvládat, až mi bude šedesát. Občas už vážně nevím, jak to zorganizovat. Obdivuji šéfa Bohnic, pro kterého to nikdy nekončí. Je to vážně fascinující člověk. Já to neumím mít nalajnované. Já potřebuji někdy jenom tak vypnout. Naštěstí mám dcerku a otcovství mě hrozně naplňuje. Děti nám dodávají energii a sílu. Díky bohu za to, že jí mám, to je moje terapie, která mi pomáhá to teď všechno zvládnout.

Jsem ráda, že o tom mluvíte, chtěla jsem se zeptat, jak relaxujete?

Přesně takhle, ale ono to všechno skončí za měsíc, takže naštěstí nejsem v tomhle rauši pořád, to by mě odvezli na ARO, opravdu. Naštěstí můj tým funguje opravdu občas i samostatně, takže to mám lehčí, ale já přesto rád pronikám do detailů té práce a když neproniknu vím, že se děje něco špatně, těžko řídím nekoordinované pohyby.

Kolik je tedy lidí ve vašem týmu?

Dvě dramaturgyně, ono to není jenom o tom přesvědčit   hvězdy, ale taky je honorovat, zařídit fotky, zdravice, a tak dále a tak dále stovky úkonů. Dále je to textař a skvělý! Jemu napíšete deset neúplných vět, které ani nejdou přečíst a on z nich udělá text na celou stranu.  Mediální koordinátorky, produkce reklamy. Tuhle činnost vedle samotného producentství vnímám jako nejsložitější. Musíte mít nápady, umět zaujmout.  Samozřejmě je zde ekonom, technická produkce, to je sice možná pro někoho nezajímavé, ale bez nich to nefunguje prostě stejně tak jako bez ostatních složek festivalu. A do toho mají všichni své zaměstnání. Takže je to vážně hodně náročná procedura. A není to práce na dvě hodiny, oni mají třeba týden práci a týden jedou v kuse dvanáctky. Takže to dělají skoro ve volném čase. Mám kolem sebe prostě dobré lidi, jenže těch peněz, co by si festival zasluhoval,   mnoho,takže u mě je to tak. Než jde dcera jde spinkat, jedu do 16 hodin.   Pak už jsme dohodnuti, že táta volá na všechny strany, myslím tím telefon a práci , a přitom vytváří prostor pro zábavu babička, pomáhá s večeří, následují úkoly a šup příběh před spaním . Ráno v šest budíček,  protože mám sepsat tiskovou zprávu, poslat dvacet emailů a chodím spát okolo jedné hodiny, prostě bychom to nestihli. U mě tedy jde o to zdravotně vydržet!

Chcete-li znát celý proces, to bychom spolu museli sedět další hodinu, jenže už opravdu nemám čas, omlouvám se.

A přesto ve finále jde z toho festivalu cítit, že jde o citlivý výběr umělců i pracovníků. Má to tu správnou atmosféru.

Já to slyším už z vícero stran, že se tam těm lidem dobře hraje, a také se rádi vrací. A je jim lépe, než na jiném festivalu.

Ano, sama, když jsem navštívila Mezi ploty loni a měla srovnání i s jinými festivaly, tak jsem měla pocit, že prostě hráli jinak. Úžasné propojení mezi pódiem a hledištěm!

To je hezké, děkuji. Možná má na to vliv i ten „genius loci“. A druhá věc je i ta náplň. Myslím to tak, že když i samotní interpreti jdou po vystoupení mezi lidi a vidí ty divadla, odborníky na jednotlivých zónách, je to prostě jiné. Jenže co většinou vidí v rámci jiných festivalů? Rum, pivo a přiopilé lidi. Nic jiného vidět nejde. U nás se alkohol prostě neprodává, a to je další důležitý rozměr a znak našeho festivalu. A i ten areál nemocnice není přece obvyklé místo pro festival?

A co vaše plány, chcete festival posunout ještě někam dál? 

V současnosti je našim prioritním plánem především zachránit festival! Vysvětlit grantové komisi, že ten festival má stále smysl. Jde o lámání bariér a ukázat všem, že mezi námi opravdu není žádný rozdíl. Je zde bohužel spousta festivalů, které žádné nadhodnoty nemají a mají peněz dost. Vždyť kolik je hudebních festivalů, divadelních všude po celé Evropě, stále stejná písnička … Já bych to nějak ustál, jak se znám, ale toho jedinečného festivalu by byla škoda. Nebudu si teď před akcí stěžovat, děláme ten festival neskutečně dlouho - 27 let a já jsem za to opravdu vděčný! Uvidíme, co přinesou další roky.