KOMENTÁŘ | Epidemie COVID-19: Životní test naší kultury i charakteru

Možná i vy patříte k těm, kdo pomáhá seniorům v sousedství a kdo byl obdarován dobrovolníkem ze sousedství, který roušky šije. Já to štěstí mám, a to bydlím na sídlišti. Spousty dobrovolníků pomáhají ve zdravotnictví, v sociálních službách, poradenství, dobrovolnictvím také zazářili skauti i vietnamská komunita.

S napětím sledujeme, jak se se zákeřným virem vyrovnávají ostatní země. V Číně, kde to vše začalo, komunistický režim dlouho otálel a dokonce trestal ty, kdo na explodující epidemii včas upozorňovali, až poté Čína autoritativně nákazu účinně zredukovala. Totalitním režimem to ale není. Epidemii poměrně úspěšně zvládají i další asijské země, lepší či horší demokracie, jako je Japonsko, Jižní Korea a Singapur. Všechno jsou to země více méně kolektivistické a hlavně, orientované na budoucnost.

Na rozdíl od nich jsou pro nás zvláště odstrašující evropské země s kulturou, která spíše než budoucnost akcentuje přítomnost, jako je Itálie či Španělsko. A ani země tradičně lpící na individualistické svobodě, jako jsou USA a Anglie, nevynikají strategií, jak si s nákazou úspěšně poradit.

Denně například porovnávám, jak si vede Česko, kde se počet nově nemocných stabilizuje, a jak Kalifornie, kde pokračuje strmý růst nových případů.

Jací jsme my? Nejsme vesměs tradičně kulturně disponováni moc kolektivisticky, ani k trpělivé vidině vzdálenější budoucnosti, dokonce ani k respektování pravidel – což jsou všechno dobré dispozice ke skupinové sebeobraně. Zato jsme velice realističtí – věříme více vědě než pověrám. A jsme dobře trénovaní v přežívání pohrom. Pomáhat jeden druhému v takovéto situaci je přeci i pragmatické – taková prostě jsou pravidla recipročního altruismu.

A možná ani tak nejde o to, jaké tradiční kulturní vzorce společnost má, ale o to, zda společnost není rigidní a dokáže se podle situace adaptivně změnit. A jaký charakter má kritická masa jejích obyvatel. My se v kritických situacích dokážeme semknout i k nanejvýš morálnímu chování, pokud má šanci na úspěch.

Slušnost je nutnou podmínkou demokracie a slušnost občanů spíše než poslušnost mas je nutným předpokladem toho, aby i demokratická společnost dokázala odolat pandemii. Tím lépe, pokud kromě boje s virem mimoděk i pomáháme životnímu prostředí.

Předešlé generace měly svou sametovou revoluci a rok 1968, kritická období, která se vyznačovala slušností a tvořivostí podstatné části obyvatelstva. Vypadá to, že tohle by mohla být hvězdná hodina současné generace.

Autorkou je PhDr. Martina Klicperová, CSc. (Psychologický ústav Akademie věd ČR).