ROZHOVOR | Předání dokumentu, kterým zrádci legitimizovali invazi, vypovídá o inteligenci bolševiků, říká k srpnu 1968 badatel Schovánek

Vyvrací chiméru, že během Pražského jara v roce 1968, které předcházelo zločinné okupaci, bylo vše ideální. Badatel Radek Schovánek upozorňuje, že i když docházelo k určitému uvolňování ve společnosti, totalitní ledy opravdu nepukaly. „Historici nikde nenalezli žádný dokument, že by se Komunistická strana Československa chtěla vzdát vedoucí úlohy anebo by chtěla vytvořit pluralitní prostředí. Nikdo neuvažoval ani o svobodných volbách,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Radek Schovánek, který se ohlédl za událostmi starými přesně 52 let.

„Například předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský byl proti obrození Sociálně demokratické strany, společně s dalšími straníky už v létě roku 1968 dělal maximum, aby zanikl Klub 231, organizace sdružující politické vězně komunistického režimu. Stejně tak vzbuzoval nelibost vládnoucích komunistů KAN, Klub angažovaných nestraníků, tedy lidí, kteří chtěli být aktivní, ale odmítali být v partaji či členy dalších stran tehdejší Národní fronty,“ vyjmenovává Schovánek, který mimo jiné svědčil u slovenského soudu v kauze spolupráce nynějšího premiéra a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše se Státní bezpečností (StB).

Badatel, který dříve pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti StB, zmínil i úlohu represivní složky během Pražské jara. „Tehdejší ministr vnitra Josef Pavel dostal StB do útlumu a nechtěně způsobil její rozklad. Jeho náměstek Stanislav Padrůněk, se pokusil o reformy v StB a snažil se ji přetvořit na skutečnou kontrarozvědku. Jenže řada příslušníků na tyto úkoly nestačila, protože měla jen základní vzdělání,“ vypráví. „Při následných čistkách totiž některým vyčítali, že poslouchali své nadřízené a nesabotovali Pražské jaro. Tím se do řad StB zasela nejistota,“ podotýká odborník.

Bývalý zaměstnanec slovenského Ústavu paměti národa i Ústavu pro studium totalitních režimů považuje za výsměch, že takzvaný zvací dopis, za nímž stál Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka či Vasil Biľak, byl předán Sovětům potají na toaletě v bratislavském hotelu Sorea 3. srpna 1968. „Dokument, kterým zrádci legitimizovali na dvacet let pobyt vojsk, předali u pisoárů. Vypovídá to o úrovni těchto kádrů,“ ironicky se pousměje Radek Schovánek.

NÁSILNÉ ZÁSAHY I REPRESE ZLOMILY ZEMI PÁTEŘ

Pane Schovánku, máte vy jako historik ještě nějaké nejasnosti či pochybnosti ohledně událostí ze srpna 1968 a 1969, které hodláte probádat?

Domnívám se, že srpen 1968 je z pohledu samotné invaze dobře zmapován a zpracován Ústavem soudobých dějin. Možná by se mohli ještě lépe dohledat osudy všech zraněných. Méně už jsou ale probádané archivy StB a vyšetřovací spisy ohledně událostí z roku 1969 v souvislosti se chválením pendrekového zákona, který dával větší pravomoc bezpečnostním složkám vůči perezekuovaným. Mrzí mě, že se bývalý Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti StB nezaměřil více na vyšetření střelby do demonstrujících. Podle nábojů se dalo identifikovat, zda šlo o Lidové milice či Veřejnou bezpečnost. Mohli se podle tehdejší dokumentace vypátrat konkrétní jména velitelů, aby byl někdo za tuto ohavnost potrestán.

Co byla pro náš národ z vašeho pohledu větší poroba nebo den hanby, srpen 1968, kdy bylo Československo obsazeno armádami Varšavské smlouvy, anebo srpen 1969, kdy byla země kvůli připomenutí ročního výročí na pokraji občanské války, kterou rozpoutaly zásahy Sboru národní bezpečnosti a Lidových milic, díky nimž ulice připomínaly bojovou frontu? Jen připomenu, že tanky poslal bolševický stát na vlastní občany ve své historii dvakrát, ve zmíněném roce 1969 a při měnové reformě v Plzni roku 1953.

Jsem přesvědčen, že z hlediska naší budoucnosti se na národu více podepsal srpen 1969. Češi totiž stříleli do Čechů. Záběry z násilných zásahů se tehdy šířily televizí po celé zemi, aby každý věděl, že když bude veřejně protestovat, tak mu komunisté rozbijí hubu. Srpen 1968 byl rovněž tragický, ale tehdy byla země jednotná, poprvé od Února 1948 se komunisté těšili obrovské podpoře od obyčejných lidí. Trvalo to týden. Poté, co se politici vrátili ze Sovětského svazu, kde podepsali ostudný Moskevský diktát, kterým okupaci schválili jako bratrskou pomoc, mnozí prozřeli a uvědomili si, že je konec všem změnám. Považuji za národní hanbu i ostudu, že ani malá jednotka armády se nepostavila na ozbrojený odpor. Nedovedu si představit, že by se například Poláci vzdali bez jediného výstřelu, i kdyby čelili přesile pěti armád. Dnes by se po nich jmenovaly ulice či vojenské útvary. Přesto větší porobou a hanbou je pro nás rok 1969. Kolaborantské bezpečnostní složky i následné represe totiž zlomily národu páteř na dvacet let.

U příležitosti 20. výročí československého únorového komunistického převratu prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je takzvaný Socialismus s lidskou tváří. Kdo ale poprvé užil výraz Pražské jaro?

Z čích úst a kdy přesně zazněl výraz Pražské jaro asi nedokáže nikdo říci, ale sousloví vymyslel zahraniční západní tisk, a to v létě roku 1968 v reakci na probíhající jarní změny v bývalém Československu. U nás se užívalo označení obrodný proces.

Poté, co prezident Antonín Novotný abdikoval na pozici prvního tajemníka ÚV KSČ a do této funkce nastoupil 5. ledna 1968 Alexander Dubček, docházelo k uvolňování ve společnosti. Co na tuto rošádu říkala Moskva?

Určitě musela ohledně zmíněné události proběhnout nějaká konzultace. Vše, co se totiž chystaly udělat satelity Sovětského svazu, musela Moskva schválit. Podívejte se na případ spisovatele Pavla Tigrida, porevolučního ministra kultury. Maďarské tajné služby jej na příkaz Sovětů měly v Budapešti, kde probíhal v roce 1964 světový spisovatelský sjezd Penklubu, zatknout a jako emigranta dopravit do Prahy. Jenže Tigrida zachránilo, že skončil první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov. Maďarská ÁVH znejistěla a varovala Pavla Tigrida, že do Budapešti přicestovali příslušníci československé StB, kteří jej mají odvléct do Prahy do vězení. Tím chci ukázat, jaká panovala provázanost s Moskvou.

Kreml tvrdil, že do obrodných procesů v Československu nehodlá zasahovat. Opravdu tomu reformní komunisté v čele s Dubčekem věřili, že budou mít volnou ruku?

Na toto téma jsem mluvil s Jiřím Pelikánem, bývalým generálním ředitelem Československé televize a pozdějším vydavatelem exilového časopisu Listy. V počátcích bylo všem jasné, že nějaké změny musejí nastat, neboť ekonomika země byla ve špatném stavu a jen zrušení cenzury pochopitelně nestačilo. Probíhaly samozřejmě časté konflikty mezi reformním křídlem a neostalinisty jako byl například Vasil Biľak. Z archivů ale vyplývá, že předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, ač reformátor, byl například proti obnovení Sociálně demokratické strany, společně s dalšími straníky už v létě roku 1968 dělal maximum, aby zanikl Klub 231, organizace sdružující politické vězně komunistického režimu.

Zeptám se vás jako experta na represivní složky, jak v období takzvaného Pražského jara fungovala StB?

Tehdejší ministr vnitra Josef Pavel dostal StB do útlumu a způsobil rozklad. Jeho náměstek Stanislav Podrůněk se pokusil o reformu StB. Chtěl oslabit její činnost proti vnitřnímu nepříteli a snažil se ji nasměrovat spíše v boji proti terorismu či drogám nebo cizím zpravodajským službám. Napětí bylo cítit i uvnitř celého aparátu. Řada příslušníků podporovala Dubčeka, jíní především ti méně vzdělaní se změn obávali. Rozklad StB pokračoval i za normalizace. Při následných čistkách totiž některým vyčítali, že poslouchali své nadřízené a nesabotovali Pražské jaro. Tím se do řad StB zasela nejistota.

ZVACÍ DOPIS PŘEDALI ZRÁDCI NA TOALETĚ U PISOÁRŮ

Poslední výstrahou z Kremlu bylo jednání československo-sovětské delegace v Čierné nad Tisou, kde první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Brežněv od 29. července do 1. srpna 1968 v jednom z vagónů tlačil, aby reformisté upustili od svého procesu. Jaký konkrétní nátlak dělali Sověti na Čechoslováky?

Protistrana žádala zavedení cenzury, zákaz Klubu angažovaných nestraníků i sdružení bývalých politických vězňů K231. Reformní komunisté si byli vědomi, že Sověti v roce 1956 potlačili povstání v Maďarsku a o tři roky dříve jejich tanky rozdrtily Východoněmecké povstání. Bylo jim jasné, že vojenská okupace není žádné sci-fi. Ale většina, jako třeba Dubček byli ve vleku událostí a snad si realitu ani neuvědomovali.

Dva dny po ukončených jednáních v Čierne nad Tisou sestava bolševických zrádců Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak předala Sovětům potají na toaletě v bratislavském hotelu Sorea 3. srpna 1968 takzvaný zvací dopis. Docela netradiční místo na tak závažný dokument, co říkáte?

Považuji to za naprostý výsměch. Dokument, kterým zrádci na dvacet let legitimizovali pobyt vojsk, předali u pisoárů. Vypovídá to o úrovni těchto kádrů a vůbec o inteligenci těchto bolševiků.

S přibývajícím časem atmosféra houstla, „dopis 99 pragováků“ i zvací dopis od zrádců přidal na tisnivé atmosféře. Napětí ale bylo už znát při cvičení vojsk Varšavské smlouvy s názvem Šumava, které započalo v dubnu a zúčastnily se jej armády Sovětského svazu, NDR, Polska, Bulharska a Maďarska. Kritika Sovětů sílila a některým vojákům se prý dokonce ze země nechtělo odejít. Lze zmíněné cvičení považovat za generálku na invazi do Československa?

Jednoznačně, o tom není pochyb. Sověti si zde s dalšími armádami Varšavské smlouvy dokonale zmapovali terén a ověřili si své možnosti. Už před cvičením tedy od Sovětů padlo rozhodnutí, že s armádami Polska, NDR, Bulharska a Maďarska obsadí Českolovensko. A máte pravdu, že se jim nechtělo naše území opustit, vždyť poslední jednotka ze cvičení Šumava odjela až třetího srpna a za necelé tři týdny k nám vtrhli.

ALBÁNIE VYSTOUPILA NA PROTEST Z VARŠAVSKÉ SMLOUVY

Brežněv si podle původního plánu nepřál, aby se východěmecká armáda invaze zúčastnila, neboť přítomnost německých vojáků mezi okupačními vojsky v ČSSR by mohla vyvolat vzpomínky na německou okupaci z března 1939. Čím si vysvětlujete, že generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht sovětského vůdce neuposlechl a vojáci NDR na území Československa pronikli dokonce jako úplně první, když pohraniční závoru ve Vejprtech překonali 20. srpna 1968 ve 23 hodin?

Nakonec se ale jednotky NDR invaze zúčastnily jen symbolicky, a tak Ulbricht Brežněva poslechl. Sovětskému vůdci opravdu šlo o to, aby si českoslovenští občané nespojovali atak východních Němců s reministencí z roku 1939 a že se zase spojili Rusové s Němci jako v případě paktu Ribbentrop–Molotov ze srpna 1939. Je ale nutné zmínit, že NDR okupaci podporovala, protože z jejího území do Československa se šířilo vysílání okupační stanice Vltava, které bylo v režii Sovětů.

Jak dlouho vojáci jednotlivých armád dopředu věděli, co se chystá a nebyli z akce vyplašeni?

Určitě o připravované invazi věděli několik dní dopředu. Museli dostat rozkaz k přesunům, vyfasovali mapy. Co je ale zajímavé, že prvosledové jednotky byly brzy vystřídány jinými, které již nepoznaly odpor obyvatel proti jejich příjezdu

Proč se invaze nezúčastnily armády bývalé Jugoslávie, Rumunska a Albánie?

Bývalá Jugoslávie nebyla členem Varšavské smlouvy, Rumuni byli československou kontrarozvědkou považováni za nepřátelské území, protože jejich složky vůbec s ostatními socialistickými nespolupracovaly. Albánie měla od roku 1962 problémy se Sověty, přestala být ve Varšavské smlouvě aktivní. Definitivní rozchod se Sovětským svazem nastal 13. září 1968, kdy Albánie na protest proti okupaci Československa vystoupila z Varšavské smlouvy.

Zítra se ve druhé části rozhovoru dočtete, jak badatel Radek Schovánek hodnotí osobu Alexandera Dubčeka, co měl podle něj udělat prezident Ludvík Svoboda v Moskvě, čím upoutal Gustav Husák Sověty, že z něj udělali hlavního normalizátora, a do jaké země přišel komunismus ze Západu.