ROZHOVOR | Dubček byl slaboch, Kriegel ukázal, že se dalo Sovětům vzepřít, říká badatel Schovánek o invazi

Počínání tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody jej zaráží. Badatel Radek Schovánek, držitel ocenění účastníka třetího protikomunistického odboje a odporu, tvrdí, že v Moskvě, kde delegace invazi přijala za bratrskou pomoc, se zachoval skandálně. „Jako správný voják měl vzít zbraň a na protest proti napadení země se zastřelit. Místo nějakého činu poklonkoval bývalému generálnímu tajemníku ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi i sovětské armádě, která před ním defilovala,“ konstatuje bývalý disident, který před rokem 1989 šířil samizdatovou literaturu a pořádal folkové koncerty.

Uznávaný historik, který dříve pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti StB, považuje odlet československé delegace do Sovětského svazu za obyčejný únos režírovaný Kremlem. „Používal se sice výraz, že Československá delegace odletěla jednat, ale ve skutečnosti šlo o zajetí, z něhož se představitelé neměli dostat dříve než podepíší takzvaný Moskevský protokol, jejíž signifikací představitelé souhlasili s okupací jako bratrskou pomocí,“ nebojí se Schovánek pojmenovat věci pravým jménem. Jediný, kdo v sovětské metropoli nepodlehl vyděračskému tlaku a protokol nepodepsal, byl člen ÚV KSČ František Kriegel. „Ukázal, že se šlo vzepřít, zatímco ostatní tvrdili, že to bylo nemožné,“ upozorňuje muž, který působil ve slovenském Ústavu paměti národa a později i v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Radek Schovánek ve druhém díle rozhovoru pro EuroZprávy.cz nehovoří jen o událostech z let 1968 a 1969. Vzpomněl mimo jiné i na srpen roku 1989, kdy opozice ústy Václava Havla odvolala demonstraci a protestovat tehdy vyrazili hlavně Poláci a Maďaři. „Havel dostal anonym o tom, že se na demonstraci chystá upálit člověk. Tlačila na něj i StB a sdělila mu, že pokud vzplane na protestech živá pochodeň, bude za tento čin spoluzodpovědný,“ vysvětluje bývalý zaměstnanec Československého dokumentačního střediska. Po poradě disentu akci plánovanou na 21. srpna 1989 zrušil a dramatik to oznámil i v rozhovoru na Svobodné Evropě. Část opozice to Havlovi vyčítala. „Myslím si, že opatrnost byla na místě. Navíc se v disentu šířila StB dezinformace, že bezpečnostní složky chystají podobný masakr, jaký se odehrál v červnu 1989 v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. Odvolaná demonstrace byla posledním vítězstvím StB nad disidenty,“ poukazuje badatel Radek Schovánek.

PREZIDENT SVOBODA SE JAKO VOJÁK MĚL ZASTŘELIT

Pane Schovánku, kdy a od koho se tvář Pražského jara Alexander Dubček dozvěděla, že jsme obsazeni, a jak zprávu přijal?

Zřejmě kolem půlnoci a místo toho, aby situaci řešil, tak brečel. Úplně skandálně se zachoval prezident Ludvík Svoboda, a to na jednání v Moskvě, kde byl nakonec podepsán ostudný protokol.  Místo nějakého činu, poklonkoval bývalému generálnímu tajemníku ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi i sovětské armádě, která před ním defilovala. Jako správný voják měl vzít zbraň a na protest proti napadení země se zastřelit. Neumím si představit, že by se třeba nějaký německý nebo polský velitel na takové zradě podílel a nesáhl by po zbrani.

O vpádu vojsk se národ dozvěděl oficiálně ve dvě hodiny v noci z rozhlasového vysílání Provolání všemu lidu ČSSR. Kdy se ale mohli první občané Československa dozvědět, že se jedná o invazi režírovanou Sověty? Určitě byli lidé, kteří z hluku na obloze už před půlnocí poznali, že se něco nezvyklého děje.

Ano, podle dění na obloze lidé v Praze poznali, že se probíhá něco netradičního, nestandardního. Personál na pražském ruzyňském letišti měl jisté pochybnosti už 20. srpna 1968, kdy zde přistálo několik sovětských strojů. Později se ukázalo, že posloužily jako spojovací věž, která naváděla krátce před půlnocí na 21. srpna ostatní letadla. Sověti správně předpokládali, že Čechoslováci jim žádnou klasickou spojovací věž neposkytnou.

Dochovaly se nějaké záznamy, že někteří vojáci těžko přijali rozkaz zasáhnout na území ČSSR?

Existuje konkrétní, tragický případ, kdy voják neunesl psychický tlak, a to Polák Stefan Dorna, který se opil se a zastřelil 7. září 1968 v Jičíně dva československé občany Jaroslava Veselého a Zdenu Klimešovou. Dorna, který dodnes žije, tehdy dostal 15 let vězení, po nichž byl propuštěn. Obecně měli vojáci po invazi velký problém s disciplínou.

Z filmů i fotografií dobře víme, jaké protesty invaze u československých občanů vyvolala. Pražská Vinohradská třída připomínala v boji o Československý rozhlas válečnou vřavu. Vy jste v první části rozhovoru říkal, že je národní hanbou, když žádná jednotka nekladla odpor. Ale 7. výsadkový pluk v holešovských kasárnách byl jediným útvarem, kam se okupanti nedostali. Velitel pluku Miroslav Šedina jim sdělil: „Jen mávnu, v oknech kasáren se objeví pancéřovky a budeš mít po tankovém praporu. Tak koukej ty své kanóny otočit.“ Byli parašutisté opravdu připraveni bojovat a čím si vysvětlujete, že jako jediní nekapitulovali? Dokonce měli za úkol osvobodit uneseného Dubčeka po odletu z Prahy.

Jenže řeči jsou něco jiné než akce. Slovně protestovali proti Sovětům i vojáci v kasárnách v Jičíně. Ale tím se nic nevyřeší. Nikdo nebránil před okupanty ani televizní a rozhlasové vysílače. Výrazný odpor byl u Československého rozhlasu na Vinohradské třídě, ale zde se okupantům postavili občané. Armáda nic neprovedla. Kdybychom byli takto laxní za druhé světové války, nikdy by nevznikl protinacistický odboj, nikdy by se neuskutečnil atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Naší kapitulace si všimli i na Západě, konkrétně to poznal československý velvyslanec ve Francii Vilém Pithart, otec Petra Pitharta. Když jej 21. srpna 1968 přijal francouzský prezident Charles de Gaulle, původem voják, a zeptal se velvyslance, zda se Československo hodlá bránit, po záporné odpovědi jen prohlásil: „Audience skončila.“ A poté odešel. Tím vyslal signál, že když se sám někdo nechce bránit, nemá cenu, aby jiní za něj nasazovali životy.

Uvažoval ministr národní obrany Martin Dzúr, že by povolal armádu, anebo přesila 750 tisíc vojáků „spřátelených armád“ byla tak jednoznačná, že tento záměr jej vůbec nenapadl?

Rozhodně ne. Musíme si uvědomit, že Dzúr byl agentem sovětské vojenské rozvědky, tudíž velmi blízkým kolaborantem Sovětů. U něj je tedy naprosto vyloučené, že by povolal armádu do boje.

ODLET BYL ÚNOSEM A Z POLITIKŮ SE STALI ZAJATCI

Československá delegace vedená prezidentem Ludvíkem Svobodou odletěla, spíše byla unesena, 23. srpna na jednání do metropole SSSR, kde o tři dny později podepsali takzvaný Moskevský protokol. Dohoda tak s konečnou platností zavrhla obrodný proces a invaze se začala nazývat bratrskou pomocí. Sověti ale s československou delegací jednali jak se zajatci, Dubček, který byl od kolegů po přistání oddělen, se zde nervově zhroutil. Stejně tak byl od delegace separován člen ÚV KSČ František Kriegel, který jako jediný Moskevský protokol nepodepsal...

Odlet na jednání považuji za obyčejný únos a zatčení. Používal se sice výraz, že Československá delegace odletěla jednat, ale ve skutečnosti šlo o zajetí, z něhož se neměli dostat dříve než podepíší takzvaný Moskevský protokol, jejíž signifikací představitelé souhlasili s okupací jako bratrskou pomocí. Dokonce českoslovenští politici neletěli z Prahy přímo do Moskvy, ale pravděpodobně z Ukrajiny, kam byli uneseni. A co se týče Františka Kriegela, pak pozdější signatář Charty 77 ukázal, že se šlo vzepřít, zatímco ostatní tvrdili, že to bylo nemožné.

Když se ještě vrátíme k jednáním v Moskvě, pak právě na nich vyšla hvězda Gustáva Husáka, který do té doby byl nenápadný. Čím tak upoutal Brežněva, že z něj následně udělal hlavního normalizátora země?

Získal si je svou pragmatičností a cyničností. Určitou roli mohlo sehrát ze strany Sovětů, že se Husák nenechal zlomit StB, když byl v padesátých letech devět let zavřený za takzvaný buržoazní nacionalismus. KGB totiž po srpnu 1968 již nikdy StB plně nedůvěřovala.

Naopak zcela zklamal původní hrdina Pražského jara Alexander Dubček, který v dubnu 1968 byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a nahradil jej 17. dubna 1969 Gustav Husák. Největším paradoxem je, že v srpnu 1969 při ročním výročí demonstranti volali „Dubček, Dubček“ a přitom on z pozice předsedy Federálního shromáždění nechal podepsat takzvaný obuškový či pendrekový zákon, což bylo zákonné opatření,  které udělovalo mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti s deklarovaným cílem zajistit veřejný pořádek a normalizaci poměrů v Československu postiženém invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Lidé ho stále uctívali, ale přitom to byl on, kdo stál za touto represí...

Jako neskutečný paradox považuji, že lidé 21. srpna 1969 vyvolávali při řežbě, při níž bylo zastřeleno pět lidí, další dva tragicky zahynuli a zůstalo tisíc zraněných, jméno tváře Pražského jara Alexandera Dubčeka, a on o den později z funkce z předsedy Federálního shromáždění podepíše pendrekový zákon, který umožnil represivním složkám větší pravomoci vůči perzekuovaným. Jednoznačně podlehl tlaku okolí.

Dá se říci, že Dubček zradil?

Nepoužil bych slova zrada. Spíše bych konstatoval, že se jednalo o tragickou postavu. O člověka, který neměl úroveň, aby vykonával tak zodpovědné funkce a bohužel se to potvrdilo i po sametové revoluci, kdy se vrátil na post předsedy Federálního shromáždění. Byl to slaboch.

ZASTŘELENÍ SE STALI OBĚTÍ VRAŽD, ZŮSTALY NEPOTRESTANÉ

Jak vás jako historika překvapila obrovská brutalita, s jakou zasáhly jednotky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milic proti demonstrantům při ročním výročí okupace?

Příliš mně zásahy, které probíhaly hlavně v Praze a Brně, nepřekvapily. Režim se v roce 1969 ukázal jako naprosto cynický a všem bylo jasné, že vedení země totálně kolaborovalo. Co mně osobně přijde více zrůdné, pak byly následující prověrky. Zatímco na demonstracích jste byl v davu, tady před kádrovou komisí sedíte sám za sebe a pokud s invazí nebudete souhlasit, pak se vám vaše děti nemusejí dostat na školu. Toto vydírání považuji za zrůdnost. Aby něco odnesly děti, které s politikou nemají nic společného, je ohavné.

Slováci, kterým vyhovovalo federální uspořádání jako pozůstatek Pražského jara, byli při prvním výročí rezervovanější...

Slováci byli v jiném postavení, byli spokojeni, že jsou ve federaci rovnoprávní. Navíc měli Komunistickou stranu Slovenska, zatímco Češi svoji partaj neměli, jen KSČ. Federální uspořádání a zrušení pracovních sobot bylo jediné, co zůstalo z Pražského jara. Moji kamarádi ze Slovenska mně s oblibou říkají, že za to, že v České republice jsme měli Dubčeka, Husáka a nyní Babiše, si můžeme sami, když jsme k nim importovali komunismus. Skutečně, Slovensko je jediná země na světě, kam přišel komunismus ze západu, tedy od nás. Na Slovensku totiž ve volbách v roce 1946 nevyhráli komunisté.

Země tehdy stála na pokraji občanské války, co chybělo, aby vypukla?

Domnívám se, že v roce 1969 občanská válka nehrozila. Demonstranti neměli zbraně, nemohli tehdy režim svrhnout a vzdorovat donekonečna nešlo. Byl to ze strany protestujících poslední zoufalý pokus ukázat nesouhlas s nastupující normalizací a připomenout touhu po svobodě.

Srpen 1969 v období od 20. do 24. za sebou zanechal podle nejnovějšího zjištění sedm obětí. V Praze byly Lidovými milicemi nebo Sborem národní bezpečnosti zastřeleni devatenáctiletý elektrikář František Kruba (následkům střelby podlehl v nemocnici Na Františku), osmnáctiletý zednický učen František Kohout i čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, v Brně přišla o život díky vypálené kulce od neznámého příslušníka Lidových milic osmnáctiletá Danuše Muzikářová, v jihomoravské metropoli byl zavražděn i osmadvacetiletý Stanislav Velehrach. Při dopravní nehodě po srážce na skútru s neosvětleným transportem zemřela Bohuslava Mazná, o život v důsledku nekázně přišel i vojín J. Pavlík. To je krutý výčet...

Na rovinu si musíme říci, že se u těch zastřelených jednalo o obyčejné vraždy a mrzí mě, že nikdy nebyl dopaden jejich pachatel. Mělo to být souzené jako vražda. Vůbec nechci situaci zlehčovat, ale v těchto případech můžeme mluvit o zkratu určitého jedince. Naštěstí velitelé tehdy nevydali rozkaz, aby složky cíleně střílely do demonstrujících. Pak by to dopadlo stejně jako na Majdanu v roce 2014, kdy ostřelovači ze střech pálili do davu a zemřelo 107 osob. Ale znovu opakuji i pět zastřelených v roce 1969 je obrovskou tragédií, každého zmařeného života je škoda. Proto znovu opakuji, jak mě mrzí, že spravedlnost zůstala slepá.

Nikdo nebyl potrestán ani za srpen roku 1968, tedy pokud nepočítáme bývalého ministra kultury a informací a později ministra spojů Karla Hoffmanna, který v roce 2003 byl odsouzen za to, že úmyslně nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci 21. srpna 1968 během Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a snažil se tak zabránit provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ. Vrchní soud v Praze mu uložil nepodmíněný trest v trvání šesti let odnětí svobody. Z něho si ale kvůli zdravotnímu stavu odseděl jen 26 dní a byl propuštěn. Není to málo, za takovou tragédii, jako přinesli srpen 1968 i 1969 byl odsouzen jediný člověk, který si odseděl jen 26 dní?

Samozřejmě, že je to strašně málo a je ostudou, že nikdo další nebyl souzen.  Hoffmann unikl i obžalobě z vlastizrady. Bohužel nyní už s tím nejde nic dělat, většina tehdejších činitelů už zemřela. Včetně zmíněného Karla Hoffmanna. Určitá pachuť ale zůstává.

HAVEL ZRUŠIL DEMONSTRACI, HROZILO UPÁLENÍ I MASAKR

Díky dvacetiletému výročí v srpnu 1988 vyšli lidé do ulic poprvé od roku 1969. Tehdy demonstrující dost zaskočily represivní složky...

Ano, byla to první velká demonstrace po téměř dvaceti letech a nebyla nikým organizovaná. Tehdejší Sbor národní bezpečnosti nebyl na několik desítek tisíc protestujících připraven a musíme zmínit, že tak velký protest zaskočil i samotnou opozici.  Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti si ale pak vše vyhradil o dva měsíce později 28. října 1988 na Den vzniku samostatného československého státu. Šlo o demonstraci, která byla velice brutálně potlačena.

Naopak v srpnu 1989 při výročí 20 let od invaze byla demonstrace skromná, nesouhlas s okupací přišlo vyjádřit jen 1500 nespokojených. Za nižší účast mohlo varování Václava Havla, který řekl:„Moc přesně na to toužebně čeká, aby mohla tvrdě udeřit a demokratizační úsilí tím na dlouho ochromit. Mimo to si myslím, že jiné, méně konfrontační způsoby projevu obecného mínění nejsou ani dnes ještě zdaleka vyčerpány,“ uvedl 14. srpna 1989 Havel. Někteří disidenti jako Petr Placák mu tento postoj vyčítali. Bylo dobře, že pozdější prezident nechtěl rozdmýchávat vášně, jaký jste na to měl vy jako bývalý disident názor?

Osobně bych mu jeho opatrnost vůbec nevyčítal. Havel dostal anonym o tom, že se na demonstraci chystá upálit člověk. Tlačila na něj i StB a sdělila mu, že pokud vzplane na prostestech živá pochodeň, bude za tento čin spoluzodpovědný. V této věci založila StB vyšetřovací spis. Havel potom ve Svobodné Evropě demonstraci odvolal. Navíc se v disentu šířila StB dezinformace, že bezpečnostní složky chystají podobný masakr, jaký se odehrál v červnu 1989 v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. Odvolaná demonstrace byla posledním vítězstvím StB nad disidenty.

Kuriózní je, že zatímco Čechoslováci do centra Prahy nešli, Maďaři a Poláci se chystali do metropole s omluvou za intervenci v roce 1968. Těsně před výročím polský parlament vpád vojsk odsoudil. A maďarští komunisté prohlásili, že se s tehdejšími událostmi neztotožňují...

Je nutné říci, že v srpnu 1989 už v Polsku nevládli komunisté, neboť byli Solidaritou drtivě poraženi v červnových volbách. Když zůstaneme u Poláků, tak tam komunisté společnost neovládli jako u nás, rovněž opozice v podobě Solidarity měla úplně jiné postavení. Odpor proti komunismu byl v Polsku značný ještě v roce 1951, kdy na východě země působily partyzánské jednotky. Proto není divu, že vpád do Československa Polsko odsoudilo hned krátce po prvních svobodných volbách a v Praze byli 21. srpna 1989 společně s Maďary hodně slyšet.

Od roku 1969 se v Československu až do konce osmdesátých let nekonaly žádné protesty proti invazi. Znamená to, že společnost na téměř dvacet let zcela rezignovala?

Vůbec, to je mylná představa. Lidé dávali svou nevoli najevo třeba tím, že si ohnuli v občanském průkazu růžek na straně 21. V roce 1987 vyzvala Svobodná Evropa občany, aby si v den invaze vzali oblečení v národních barvách. A protesty se netýkaly jen invaze. Když 1. října 1989 vydala Státní banka Československá stokorunu, na níž byl vyobrazen masový vrah Klement Gottwald, pak mnozí ustříhávali  na straně úzký proužek, aby kontrolní přístroje v bance, které přepočítávaly peníze ji vyřadily z oběhu jako poškozenou, protože neměla přesný rozměr. Sám jsem jednou v obchodě dostal nazpět stokorunu, které chybělo snad pět milimetrů.

Napadlo vás jako bývalého disidenta, že někdy dojde k odsunu okupačních vojsk? Posledním vojákem, který opustil tehdejší Československo, byl 27. června 1991 generál Eduard Vorobjev.

Když byla na konci listopadu roku 1989 zrušena vedoucí úloha KSČ ve společnosti, říkal jsem si, že logicky musí dojít k odchodu Sovětů ze země. Přání, aby odešli, vyjádřili vlastně občané ve svobodných volbách, kdy drtivé vyhrálo Občanské fórum. Zbylo jen 13 procent deviantní části ve společnosti, kteří volili stále bolševiky.