KOMENTÁŘ | Boj za Floyda není boj s rasismem, ale zabíjení. Čechy to netrápí, mají svou oběť

Je 10. srpen roku 2016. Na tísňovou linku volá muž, který se představí jako Tony Timpa. Stojí na parkovišti a dispečerům oznámí, že trpí schizofrenií a nemá léky. Je pod účinky kokainu a potřebuje pomoc.

Policisté, kteří přijedou na místo, si všimnou, jak je rozrušený. Spoutají ho a zakleknou. Tony se brání a křičí, že ho zabijí. Policista na něm ale klečí více než 13 minut. S kolegy vtipkuje a smějí se mu. Trvá několik minut, než jim dojde, že situace je špatná. Zavolají sanitku, která Tonyho odváží, strážníci ale nadále vtipkují. Dělají si srandu z toho, že ho možná zabili. 

Dvaatřicetiletého Tonyho se záchranářům oživit nepodařilo. Proběhne sice vyšetřování, všichni tři zasahující policisté jsou ale zproštěni viny a dokonce se vrací do služby. Jen dva z nich dostanou písemné pokárání. Protesty ani demonstrace se nekonají.

O rok později volá na tísňovou linku instruktorka jógy z Minneapolisu, čtyřicetiletá Australanka s americkým občanstvím Justine Damond. Měla dojem, že za jejím domem došlo k přepadení ženy. Na místo přijíždí policie. 

Policista Mohamed Noor Justine prakticky okamžitě zastřelí. Pak až začne vyšetřovat, co se vlastně stalo. Černoch somálského původu je odsouzen k odnětí svobody v délce 12,5 let. A na tento případ se ostatně odkazuje žalobce v případě George Floyda, jehož případ snad není třeba představovat.

Výše zmíněné je jen pár příkladů toho, co se odehrává ve Spojených státech. Samozřejmě, že podobné případy nejsou na denním pořádku, ale dějí se. V mnoha zemích světa. Ty v USA jsou však nejviditelnější.

Zarážející jsou nikoliv různé výše trestů, které náleží rozhodnutím soudů na základě důkazů, ale reakce veřejnosti. Ty jsou v dnešní době mohutné a dotýkají se řady států. Před čtyřmi lety ale prakticky stejný případ veřejnost moc nerozvášnil. A nejen tehdy. Smrt bělocha je stejná tragédie jako smrt černocha, chybějícím motivem proto, aby lidé vešli do ulic, je ale slovo, které se v poslední době omílá stejně mohutně, jako před pár týdny koronavirus. Rasismus.

Rasismus byl, je a bude špatný. Vždy, všude a za všech okolností. Hodnotit člověka na základě barvy pleti, rasy, země původu a dalších podobných biologických faktorů je přízemní až ubohé. Přesto k němu dochází, dnes a denně, po celém světě. Není pro něj omluva, ale měřit by se mělo všem stejně. Lékem na rasismus totiž není nadsadit černochy nad bělochy. Ale na všechny pohlížet stejně.   

Právě boj proti rasismu se tak stal rozbuškou, která vyhnala rozvášněný dav do ulic Spojených států. Podobné případy totiž ve chvíli, kdy je obětí běloch, takovou odezvu často nemají. Rasismus je podnětem k demonstracím ve chvíli, kdy dojde k policejní brutalitě na černochovi, ale v případě, kdy zemře běloch, tak silně hlasy volající po jejím zastavení nerezonují. A rasismus je pro mnohé také omluvou pro to, aby mohl dav lidí bezhlavě ničit, vypalovat a zabíjet. 

To, co se nyní odehrává na americké půdě, už totiž není jen hlas lidu a boj s rasismem. Je to princip připomínající quid pro quo. Při násilnostech vyvolaných smrtí Floyda zemřelo nejméně pět lidí a došlo k postřelení pěti policistů. Lidé se uchýlili k rabování, žhářství, násilí a zabíjení. Život delikventa je pro ně cennější než život policisty. Mluví se o tom, že všichni si mají být rovni, v praxi se na to ale rychle zapomíná.

Na místě nepokojů tak umírají lidé, další končí v nemocnicích, jiní likvidují majetky cizích lidí, už tak zasažených stále probíhající pandemií. Je to odezva, která měla na počátku dobrou myšlenku, zvrhla se ale v něco, co je potřeba odsoudit. (Čest těm, kteří se dokázali semknout, jako například protestující a policisté v Severní Dakotě, kteří si vzájemně projevili respekt, viz video níže.)

As a show of understanding the pain that is in our community and our nation regarding equality, the #FayPD took a knee to show that we also stand for justice for everyone. We are committed to listening and treating everyone with dignity and respect.#LoveONE pic.twitter.com/X5KAQohN6g

Každopádně ani smrt člověka, bez ohledu na rasu a barvu pleti, není důvodem k tomu, aby docházelo bezhlavě a cíleně k ničení majetku jiných lidí a k jejich zabíjení. To, co mělo být bojem s policejní brutalitou, se stalo bojem s rasismem. Ale i ten se zvrhnul, v nezákonné jednání s množstvím škod a tragédií.  

Otázkou zůstává, jestli si iniciativy a různé firmy, které se halí do černých barev a vydávají prohlášení o podpoře demonstrantů, uvědomují, že nepodporují demonstrace, ale vážné projevy násilí, které nelze nijak ospravedlnit. Podporovat boj proti rasismu je šlechetné. Podporovat demonstranty, kteří slepě demolují vše, co jim přijde do cesty, je ale naprosto zcestné.

Dosavadní šetření ukazuje, že mučedníkem se v tomto případě stal člověk s drogovou minulostí a plným trestním rejstříkem, jen kvůli své barvě pleti.  A nelze popřít, že rasismus je problém. Velký problém. To bez debaty. Příčina počátečního problému ale leží někde jinde, a spočívá v tom, že policisté pravděpodobně zabili člověka. Bez ohledu na to, jakou má barvu pleti, minulost nebo národnost.

Lidé volající po zastavení násilí na černoších by tak měli v první řadě volat po zastavení násilí obecně, protože policejní brutalitě jsou vystaveni jak černoši, tak běloši. Což v zásadě moc dobře nejde, když se demonstranti násilí sami dopouští. Neměla by ale pointa spočívat v tom, že intenzita policejního zákroku má odpovídat závažnosti činu a míry nebezpečí ze strany pachatele, bez ohledu na barvu pleti a původ člověka? 

Paradoxem je, že zatímco po světě se rasismus veřejně odsuzuje, v Česku se veřejně prosazuje. Okresní soud v Litoměřicích dnes poslal za znásilnění nezletilé dívky a krádež na dva roky do vězení Afričana, který je navíc zřejmě psychicky nemocný. A stačí jen zběžně zabrousit na jakoukoliv sociální síť nebo diskuzi, aby se člověk dočetl, že je to málo. Proč? Protože jde o cizince, který navíc neúspěšně žádal o azyl.

Znásilnění je jedním z nejhorších činů, jakých se může muž na ženě dopustit, a zaslouží si být tvrdě trestáno. Rozhodovat o tom, jestli je výše trestu oprávněná, ale nepřísluší ani novinářům, ani veřejnosti. I se znalostí celého spisu je právě a jedině soud dostatečně kvalifikovaný na to, aby určil výši trestu. S tím ale řada lidí jistě nebude souhlasit, neboť dle vášnivých diskuzí by měl nepravomocně odsouzený muž trpět. Z části za čin, který provedl, a který je bezpochyby odporný. Ale z části i za to, že je cizinec. 

Tohoto případu se samozřejmě chytly některé protiuprchlické politické strany, které ještě více rozdmýchaly nevoli veřejnosti upozorňováním, že jde právě o cizince. Je ale nějaký rozdíl v tom, jestli se znásilnění dopustil Čech, nebo cizinec? Zlo je zlem bez ohledu na to, kdo ho páchá. Jen málokdo navíc upozornil na to, že se dvouletý trest nijak výrazně nevymyká standardní sazbě. A jak se naopak lze poměrně lehce dočíst, dva roky odnětí svobody, navíc u pravděpodobně psychicky nemocného muže, nepatří v Česku k těm nejnižším.

Analýza 55 pravomocných rozsudků z roku 2016, kterou provedla organizace proFem, totiž ukázala, že velká část pachatelů, které soudy v Česku odsoudily za znásilnění, dostala podmínečný trest. Řada činů se navíc ani nepotrestá, protože si mnohé oběti soudní proces rozmyslí.

Policie navíc denně zaznamená dva až tři případy znásilnění, ročně se můžeme tedy bavit až o tisícovce případů. Proč tedy zrovna tento vyvolal takové vášně? Jen proto, že pachatelem je cizinec. V čem je ale znásilnění Afričanem horší než znásilnění Čechem, když se oba dopustí stejně hnusného zločinu, jehož následky si oběť může nést po celý život? Neměla by pointa spočívat v tom, že výše trestu má odpovídat závažnosti činu, bez ohledu na barvu pleti a původ člověka?

Sledujte autora na Facebooku a Twitteru.