ROZHOVOR | Palachova smrt nebyla zbytečná. Chtěl vyburcovat národ, který se smiřoval s okupací, říká historik

Nemohl se smířit s pasivitou národa, který upadal do agonie a pomalu se smiřoval s okupací Československa, kterou režírovala Moskva. Jan Palach, dvacetiletý student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se proto rozhodl zemi vyburcovat. Na protest proti invazi z roku 1968 se 16. ledna 1969 v horní části pražského Václavského náměstí okolo půl třetí odpoledne polil benzínem a zapálil. Hrdost na svou zemi i národní ideály povýšil nad vlastní život. Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jakub Jareš se v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zabývá otázkou, kde se v člověku vezme síla k sebeupálení, byť předem ví, jaká trýznivá bolest jej čeká. 

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na níž studoval i Jan Palach, považuje pražského rodáka za citlivého a trochu introvertního muže. „Bohužel jeho jméno obklopuje patos, který je při vzpomínání na jeho čin spíše na škodu, protože v sobě nese hlavně výzvu, aby člověk přemýšlel o vlastních politických činech a rozhodnutích,“ míní editor knihy Jan Palach ´69, na které se podílel spolu s Petrem Blažkem a Patrikem Eichlerem.

Historik tvrdí, že Palachova věta z nemocničního lůžka, na němž pronesl, že člověk se musí bránit proti tomu zlu, na které stačí, svědčí o tom, že i v bolestech o svém činu stále přemítal. „Jeho slova také vyvrací stokrát omílaný nesmysl, že se jednalo o sebevraždu anebo sebezmrzačení. Palacha zajímaly ohlasy jeho činu a také skutečnost, jak ho dál může rozvíjet, když mu nyní lidé naslouchají.“ Zároveň si klade otázku, co by se dělo, kdyby nezemřel. „Bylo by velice zajímavé sledovat jeho další osud. Odešel by do emigrace? Zůstal by? Jaká by byla jeho profese? Pokračoval by i nadále v protestech?“ táže se sedmatřicetiletý Jakub Jareš, jenž se Palachovým odkazem dlouhodobě zabývá.

PATOS PŘI VZPOMÍNÁNÍ JEHO JMÉNA SPÍŠE ŠKODÍ

Pane Jareši, kde si myslíte, že Jan Palach v sobě vzal sílu, aby za formu protestu proti vpádu vojsk zvolil upálení, při němž člověk nesmírně trpí, a proč jej invaze tak zasáhla?

Okupace dosavadním spojencem zasáhla všechny, snad s výjimkou ultrakonzervativních komunistů. A proto také tisíce lidí proti invazi vytrvale protestovaly a mnozí za to nesli těžké následky. Kde ale vezme člověk sílu k sebeupálení? Zřejmě jedině z víry, ať už pramení v Boha, v národ, anebo v občanské svobody. Kde přesně ji bral Palach, se už těžko dozvíme.

Co jej vedlo k rozhodnutí inspirovat se vietnamskými budhistickými mnichy, kteří se upálili na protest proti perzekuci budhistů katolíky v Jižním Vietnamu?

Zprávy o vietnamských případech sebeupálení z roku 1963 se poměrně výrazně objevily ve východoevropském tisku, takže i v Československu. Palach materiály o nich podle všeho četl a jejich čin si pamatoval.

Proč si myslíte, že jej neovlivnila první pochodeň, kterou byl Polák Ryszard Siwiec, jenž se 8. září 1968 upálil na varšavských dožínkách proti začátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy?

To je jednoduché, protože o ní vůbec nevěděl. Případ Ryzsarda Siwiece se totiž polským komunistům podařilo utajit.

Kdy jste se o osudu studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy poprvé doslechl?

Úplně přesně si už nevzpomínám, ale předpokládám, že jsem jeho jméno zaregistroval při hodině dějepisu na gymnáziu v devadesátých letech. Pak se můj vztah k němu prohloubil. Po maturitě jsem totiž začal studovat na Filozofické fakultě na náměstí Jana Palacha. Tedy v budově s jeho pomníkem, posmrtnou maskou, takže jsem se s jeho jménem i tváří setkával denně.

Jak si dnešní výročí jeho aktu připomenete? Půjdete na Olšanské hřbitovy, kde má hrob a položíte na něj květiny?

Většinou chodím na vzpomínkové akce, které pořádá Studentská rada Filozofické fakulty Univerzity Karlovy přímo u fakulty. Bohužel kvůli koronavirové pandemii a epidemickým opatřením se letos konat nebudou. A tak se jen zastavím u fakulty se svíčkou.

Čím vám osobnost Jana Palacha imponuje i po 52 letech?

Nedovedu říci, jestli mě zaujala jeho osobnost. Přece jenom se jednalo o mladého studenta, jehož osobnost se teprve začínala formovat. Imponuje mi ale jeho touha nemlčet, zatímco všichni kolem byli zticha. Oceňuji na něm i jeho snahu něco udělat, byť národ byl už po okupaci v zoufalé situaci. Chtěl vyburcovat národ, který se smiřoval s okupací.

Jeho kamarád z útlého dětství Stanislav Hamr nedávno řekl, že mu vadí patos, jaký se kolem jeho přítele vytváří. Tvrdí, že byl zcela normálním klukem, který se dovedl i poprat a inspirovalo jej husitství. Co jste o Palachově povaze zjistil vy jako historik, zvláště když jste v roce 2009 byl editorem knihy Jan Palach 69?

Můj pohled se od názoru pana Hamra v podstatě neliší. Ke zmíněné charakteristice bych navíc ještě připojil, že Jan Palach byl spíše citlivý a trochu introvertní mladý muž. Souhlasím, že patos je při vzpomínání na jeho čin spíše na škodu, protože v sobě nese hlavně výzvu, aby člověk přemýšlel o vlastních politických činech a rozhodnutích. A zde není zapotřebí patos. Jedná se spíše o reflexi a následné činy.

Paradoxní je, že Stanislav Hamr předloni v rozhovoru na Radiožurnálu uvedl, že byl jako bratři Mašínové. Právě ale Josef Mašín před devíti lety prohlásil, že oběť, jakou Palach přinesl, nepatří do západní civilizace. „Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů," řekl na adresu Palacha, jehož označil za psychicky labilního a člověka v depresi. Vy jste tehdy uvedl: „Myslím, že pan Mašín příliš zdůrazňuje svůj vojenský pohled. Ale existuje řada situací, v nichž přímé násilí nic nezmůže a je třeba nejdříve změnit vědomí lidí. Někdy i tím, co udělal Jan Palach.“ Měnil byste po devíti letech na svých slovech něco a proč si myslíte, že Mašín ke své rétorice uchýlil?

Na svém vyjádření bych ani po devíti letech vůbec nic neměnil. Použil bych úplně stejná slova jako tehdy. U Jana Palacha navíc nikdo neoslavuje sebezmrzačení, naopak všichni jednoznačně zdůrazňují, že sebeupálení se nedá zopakovat a ať k němu nikdo nesahá.

POSTOJ DISENTU NEBYL KE STUDENTOVĚ ČINU KOMPATIBILNÍ

Podařilo se vám zjistit, proč si pro svůj čin vybral pražské Václavské náměstí?

Zde nemusíme dlouho bádat. Jedná se o vrcholně symbolické místo, pomyslné centrum českých zemí. Proto volba politického protestu logicky padla na Václavské náměstí, kde se v minulosti odehrála řada důležitých, klíčových demonstrací.

Statečný muž tvrdil, že po něm přijdou další pochodně a on měl čest si vylosovat číslo 1. Nikdy se však teze o dalších patřících do jeho skupiny nepotvrdila, i když poté jej následoval Jan Zajíc, Evžen Plocek či Bohumil Peroutka. Proč podle Vás zmiňoval existenci skupiny „Pětice smrti“?

Z Palachovy strany se zřejmě jednalo o taktiku, jak zvýšit naléhavost svého činu a přimět lidi k aktivitě. Bohužel jeho záměr nebyl úplně domyšlený, protože vyvolal v lidech spíše strach a zvolená taktika strhla pozornost k pátrání po dalších možných mladých pochodních. A to podle mého názoru oslabilo Palachův apel na konkrétní politické činy.

Na lůžku student historie a politické ekonomie prohlásil: „Člověk se musí bránit proti tomu zlu, na které stačí.“ Jeho projev svědčí o tom, že ačkoli měl silné bolesti, stále o svém činu přemýšlel, souhlasíte?

Rozhodně. Jeho slova také vyvrací stokrát omílaný nesmysl, že se jednalo o sebevraždu anebo sebezmrzačení. Studenta Palacha zajímaly ohlasy jeho činu a také skutečnost, jak ho dál může rozvíjet, když mu nyní lidé naslouchají.

Během totality se o Palachovi nesmělo veřejně mluvit. Zaznamenal jste, že by se někdo pokoušel jeho památku otevřeně připomínat?

I v době normalizace se Palachův čin pravidelně připomínal, a to u jeho hrobu. Alespoň do doby, než v roce 1973 režim donutil rodinu ke zrušení hrobu, kremaci Palachových ostatků a přesunu urny do Všetat. (Po listopadové revoluci Jan Palach opět spočinul na Olšanech, a to v říjnu 1990 – pozn. red.). Pochopitelně při výročích se na něj vzpomínalo v exilu. Ale bohužel, čím silnější byla normalizace, tím více veřejné připomínky slábly, až skoro zmizely. Objevily se znovu až v době, kdy se režim drolil. V potlačení paměti byl režim mimořádně úspěšný.

Z jakého důvodu měl disent k Palachovi chladný vztah? Je však nutné zmínit, že například Stanislavu Devátému se podařilo v lednu 1989 proplížit do uzavřených Všetat, aby mu na hrob hodil trnovou korunu.

Disent, jak je reprezentovala Charta 77, vsadil na drobné kroky, právní a intelektuální úsilí, nikoli na okázalá gesta odporu a mobilizaci širokých vrstev obyvatel. V této rovnici jaksi nebyl Palachův čin kompatibilní. Ovšem jeho odkaz se silně znovuobjevuje na konci 80. let, kdy už byla mobilizace většího počtu lidí možná.

Mnozí lidé tvrdí, že Palachova smrt byla zbytečná, protože národ k odporu nevyburcovala a nastala normalizace. Ovšem takzvaný Palachův týden v lednu 1989 společnost proti totalitě zmobilizoval a nepokoje poté vyvrcholily Sametovou revolucí. Jaký je tedy Váš pohled na jeho smrt?

Ptáte se přímo na jeho smrt, tak budu v tom smyslu odpovídat. Přál bych si, aby nezemřel. Smrt je zlá. I jeho smrt byla zlá. Ale určitě ne zbytečná. Otázkou je, co kdyby nezemřel. Jak by pak jeho čin vyzněl a jaká by byla reakce na něj? A bylo by velice zajímavé sledovat jeho další osud. Odešel by do emigrace? Zůstal by? Jaká by byla jeho profese? Pokračoval by i nadále v protestech?