Pamětnice osvobození: Byl strach, šířily se zvěsti o krutosti Rusů

"Mamince jsme raději vše jen šeptali. Všichni jsme měli strach. Šířily se fámy, jak jsou Rusové krutí," vzpomíná důchodkyně.

Na Opavsku v dubnu 1945 jednotky osvoboditelů sváděly s nacistickými vojsky těžké boje. Takzvaná Ostravsko-opavská operace byla jednou z nejvýznamnějších vojenských bitev druhé světové války na území dnešní České republiky. Boje začaly 15. dubna a vyvrcholily 30. dubna osvobozením Ostravy, která jako průmyslová metropole byla hlavním cílem operace.

Na příchod fronty se lidé v Markvartovicích připravovali delší dobu. Už na podzim 1944 nacvičovaly děti útěk ze školy v případě náletu. "Letadla přes nás často přelétala na východ, nás naštěstí nebombardovali. Museli jsme ale nacvičit útěk ze školy. Po skupinkách jsme se běželi schovat do okolních domů," řekla Foltýnková. Dva týdny před příchodem fronty je pak úředníci přišli varovat. Doporučili jim vystěhování. "Maminka ale odmítla. Říkala, že nemá kam s šesti dětmi jít. Zůstali jsme doma," uvedla pamětnice.

Den před příchodem fronty v dubnu 1945 dostala zásah markvartovická kaple, která vyhořela. "Viděli jsme, jak na dolním konci obce hoří. K nám do ložnice přiletěl taky granát. Zničil jednu stěnu. A střechu hospodářské budovy. Byla slyšet střelba a ta se stále blížila. Když se tatínek vracel z práce na šachtě v Petřkovicích, viděl německého důstojníka u kostela v Ludgeřovicích. S pistolí v ruce mířil na německé vojáky utíkající z fronty. Vyhrožoval, že je zastřelí, pokud se neotočí," dodala.

Následující den už Markvartovicemi procházely sovětské jednotky. "Naštěstí se u nás moc nebojovalo. Byli jsme schováni ve sklepě. Všechny děti. Přišli k nám dva vojáci. Hledali Němce. Sešli k nám dolů, když nikoho nenašli, jeden poklekl a prosil o vodu," doplnila Foltýnková. Se sovětskými jednotkami pak vesnice žila několik dnů. "První vojáci odešli na Ostravu. Pak přišli další. Dva dny u nás bydlel jeden ruský důstojník. Občas se někomu něco ztratilo. Slepice či prasátko. Byla válka, měli hlad," uvedla.

Ona i její sourozenci tehdy mluvili jen německy. "Před vojáky jsme proto raději vůbec nemluvili. A jen šeptali. Jeden pak za mnou chodil a pořád říkal, že jsem Němka. Měla jsem z něj strach. Musela jsem pak všude chodit s maminkou," řekla Foltýnková. Nikomu by válku zažít nepřála. I tato doba ale podle ní přinesla něco dobrého. "Lidé se po válce opravdu hodně semkli. Alespoň tady u nás. Pomáhali si. Byli ohleduplní, kdo mohl, pomohl, půjčil či daroval," doplnila.

Hlučínsko je území, které kdysi patřilo Prusku a pak Německu. V roce 1938 bylo opět připojeno k Německu. Místní muži pak museli rukovat do německé armády. "Takový osud potkal i mého tehdy šestnáctiletého bratra. Narukoval v roce 1944. Skončil v americkém zajetí. Domů se vrátil až v říjnu 1945. Nevěděli jsme, co s ním je. Jednou ale maminka dostala zprávu, že asi pomáhá jako zajatec v Praze při obnově města. Jela s potřebnými doklady jej vyzvednout. Našla jej, ale nepoznala. Poznal ji až on," uvedla žena se slzami v očích. I když rodina předložila úřadům všechny dokumenty o původu mladého zajatce, trvalo ještě měsíce, než se mohl vrátit domů. "Naštěstí se vrátil v pořádku. Dostudoval gymnázium v Hlučíně a dožil se 88 let," zakončila pamětnice.