ROZHOVOR | Rozhovor s pamětníkem útoku gestapa na parašutisty nejen o bombardování Prahy a Havlovi

Za okny se rodil nový den. Začínal rozbřesk, když se právě pětiletý Milan Těšínský 18. června 1942 vzbudil. „Mohlo být kolem čtvrt na pět ráno. Jako malý kluk jsem byl pochopitelně zvědavý, co ten lomoz způsobuje a myslel jsem si, že jde o gratulaci k mému svátku,“ ironicky se pousměje rodilý Pražák.

Nebyl sám, kdo v časném jitru procitl. Když se chystal otevřít okno, do jeho pokoje vešla maminka a okamžitě ho zahnala zpět do postele. „A udělala dobře, protože po lidech, kteří se vyklonili z oken do Ječné ulici, Němci začali pálit. Dodnes slyším řinčení okenních tabulek, když si na to vzpomenu.“

Mamince málem kvůli zvědavosti utekl ven

Z ustaraných i vyděšených pohledů rodičů pochopil, že se děje něco vážného a že mu asi z ulice ke svátku nikdo negratuluje. „O nastalé situaci se naši se mnou nebavili, vycítil jsem, jak se o mě bojí. Vím, že jsem ale byl tak z ruchu rozčílený, že už jsem neusnul. Palba, která byla od našeho domu dobře slyšet, chvílemi dosahovala takového hluku, že jsme se vzájemně neslyšeli, pak byl zase úplný klid,“ vybavuje si pamětník. Občas k nim dolehl i lidský řev.

„Zřejmě to byly pokyny německých velitelů, ale i kdybych uměl v té době německy, nemohl jsem přesně slyšet obsah pokynů. Přece jen na necelý kilometr nelze detailně slyšet,“ konstatuje Milan Těšínský. Až postupem času, když byl starší, mu došlo, že se jednalo o rozkazy, jak dobýt pravoslavný kostel svatého Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, v němž se ukrývali parašutisté, včetně rotmistrů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Gestapu v chrámu vzdorovala i další pětice výsadkářů, a to  Adolf Vopálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc.

S přibývajícím postupem času nájemníci v domě debatovali, proč se střílí. „Vyšli jsme s našimi na chodbu a i když mně ještě nebylo šest, pamatuji si, jak se lidé dohadovali, co se stalo a co se děje. Nikdo nic netušil. O hrdinném boji těch statečných hochů jsme se dozvěděli až později.“ Přestože byl malý kluk, dobře si vybavuje, že mu přišlo podivné, proč Ječnou ulicí nejede žádná tramvaj ani civilní vozy.

„Jezdila jen vojenská nákladní auta.“ Ta zahlédl jen letmo, z okna se nesměl dívat, nacisté nedovolili ani vycházet na ulici. Okolí Resslovy ulice bylo hermeticky uzavřené. „Jenže já byl zvídavé dítě a toužil jsem zjistit, co způsobuje ten hluk v okolí. Moc nechybělo a mamince jsem z bytu utekl. Naštěstí si všimla, že mířím do předsíně a překazila mně můj plán. Pokud bych vážně našim prchnul, pak bych možná dnes tady nebyl a nepovídal si s vámi,“ vypráví exkluzivně pro EuroZprávy.cz.

Otec poslouchal zakázaný Londýn pod hrozbou smrti

Jeho rodiče, velcí obdivovatelé i příznivci prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, byli odvážní, a tak si pamatuje, že u nich doma se poslouchal rozhlas: Volá Londýn. „Samozřejmě, že jsem nechápal souvislosti, to by byl nesmysl, kdybych tvrdil, že jako pětiletý jsem hltal exilové vysílání. Ale pochopil jsem, že se to asi nesmí, protože naši mně pokaždé řekli, že pokud se o tom někde na ulici zmíním před lidmi, nacisté nás popraví.“

Dodnes si vybavuje, jak na rádiu byly štítky, že pokud si někdo naladí tu či onu cizí nepřátelskou stanici, hrozí odhaleným posluchačům smrt. „A během totality jsem dělal to stejné, co můj otec. Doma jsem si pouštěl Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky,“ líčí Těšínský, který nikdy nebyl členem žádné politické strany. „A to ani v KSČ. Když mně dali přihlášku do ní, tak jsem ji jako mechanik polil olejem a řekl, že přece tak nezodpovědný člověk nemůže být členem tak uvědomělé partaje a dali mě pokoj,“ usmívá se uličnicky a hoví si ve svém oblíbeném křesle v útulném obývacím pokoji.

Dobře naladěný důchodce je stejný ročník jako byl bývalý prezident Václav Havel, s nímž se v mládí kamarádil. Najednou se jeho optimistický výraz změní a zamračí se. „Když někde čtu neuvěřitelnou lež, jak malý Vašík seděl Heydrichovi na kolenou, tak se mnou lomcuje vztek. Jak říkáte vy mladí, je to fake news, totální lež. To šíří lidé, kteří Havlovy nenávidí a v životě nic nedokázali a jen pomlouvají. Nechápu, jak to weby na diskuzních fórech mohou nechat, když tam takové žvásty někdo píše,“ zlobí se. Havla často potkával na plesech v Lucerně.

„Moc toho nenatančil, spíše vykuřoval, byl to uličník, zatímco já tanci propadl a závodně i tančil. Ale když se pan Havel stal naším prezidentem, byl jsem hrdý na republiku. Takového báječného prezidenta už mít nebudeme. Když to srovnám s tím, kdo sedí teď na Hradě, škoda mluvit. Ani jeho jméno nechci vyslovit, jak se za něj stydím. To stejné platí i o premiérovi. Ale nebavme se o těchto lidech, to je ztráta času i energie.“

Měl horečky, tak sirény ignoroval, náhle začaly létat pumy

Ještě jeden velký zážitek z druhé světové války se bývalému kanoistovi vryl hluboko do paměti. A to datum 14. února 1945, kdy americké vzdušné síly omylem bombardovaly při leteckém náletu Prahu, a to kolem poledne. Za vše podle historiků mohla navigační chyba, původním cílem měly být Drážďany. Omyl stál životy sedmi stovek lidí.

„Sirén, které ohlašovaly nálet, jsme zažili za války nespočet a často šlo o falešné poplachy. Proto 14. února 1945 jsme nešli hned do sklepa, neboť si pamatuji, že jsem měl angínu a vysoké horečky. Proto maminka říkala, že zase určitě půjde o falešný poplach a ať zůstanu ležet v posteli a potím se.“

Jenže Těšínského maminka se tentokráte mýlila. „Sotva to dořekla, začaly létat pumy. Okamžitě jsme letěli do sklepa, nestihl jsme si vzít ani bačkory, naboso jsem ze 3.patra seběhl do sklepa jen v pyžamu.“ Ve sklepě dostal od spolubydlících deku, aby se zahřál, neboť bylo chladno. „Seděli jsme na dřevěných lavicích. Dospělí si povídali, někteří dokonce nadávali, my děti jsme byly dost vykulený.“ Nálet trval jen dvě minuty, ale v úkrytu strávil s rodiči asi půl hodiny.

„Dodnes sklepy nemám rád, vždy je mám spojené s hrůzou a děsem, který v nich lidé prožívali.“ Jaké měli Těšínští s rodiči štěstí, že rychle prchli do podzemí, si uvědomili, když zjistili, že některé domy v Ječné ulici, kam měla rodina okna, se vlivem náletu zřítily a mnoho lidí zemřelo pod sutinami. „Zajímavé je, že některé domy stály, ačkoli měly poškozené přízemí. Jak totiž foukal při bombardování silný vítr, tak bomby nepadaly svisle, ale šikmo,“ tvrdí tehdy osmiletý kluk. Pamětník dodává, že sirény signalizující nebezpečí, měly jiný tón zvuku než ty, které zvěstovaly, že lidé už mohou opustit své ukryty.

Kvůli žvýkačce se nechal Američany vyhecovat

Američané si ale Milana Těšínského za únorovou fatální chybu „udobřili“ v létě roku 1945, kdy byl s rodiči na dovolené v Písku, v tamním hotelu Koruna. Píseckem procházela demarkační zóna, v části města byli Američané i rudoarmějci. Jako bývalý vrcholový plavec chodil trénovat na tamní plovárnu, kterou měli v gesci Američané. „Na skokanské věží měli hlídku a kontrolovali, aby se dodržovali demarkační zóny. Asi se nudili. Už tehdy jsem rozuměl anglicky, a tak na nás volali, že když za nimi na věž vylezeme a skočíme z výšky do vody, pak od nich dostaneme žvýkačky.“

Ty byly tehdy zázrakem a kluci se kvůli nim mohli přetrhnout. „Neváhali jsme ani vteřinu, nechali se jimi vyhecovat a hned jsme lezli za nimi. Okamžitě jsme skočili do vody a pak upalovali pro žvýkačky.“ Milan Těšínský si jich s kamarády na prázdninách považoval. „Vlastně jsme je vůbec nevyndavali z úst. Jednu jsme žvýkali asi týden, až se téměř rozpadla,“ začne se smát.

Už tehdy si v Písku uvědomil, jaký je obrovský rozdíl mezi U.S. Army a Rudou armádou. Obě armády měly ve městě ve stejný den a čas slavnostní přehlídku,  Američané tehdy mašírovali na Malém, dnešním Alšově, náměstí a Sověti na Velkém náměstí.

„Zatímco Sověti měli na sobě něco jako rubášky, Američané byli jak ze škatulky. Jejich Battle Dress Uniform, polní uniforma, mě fascinovala. Vím, že jsem maminku tak dlouho otravoval, že ji chci a nedal jí pokoj, dokud mně ji nepořídila. Já byl pak v sedmém nebi a když jsem ji měl na sobě, cítil jsem se jako velký frajer,“ popisuje nezapomenutelné chvíle, na něž rád vzpomíná.

Na počest hrdinných výsadkářů otevřel whisku

Vyprávění se protáhlo a venku se začíná šeřit. Pořád je ale večer s datem 18. června, kdy uplynulo 78 let od likvidace hrdinných parašutistů. Milan Těšínský si proto zapálil doma svíčku. „Dělám to tak každý rok, abych výsadkářům vzdal poctu. Nebýt jejich akce, kdy zneškodnili Heydricha, pak jsem přesvědčen že by to s českým národem dopadlo zle. A mrzí mě, že mladí už vůbec nic o té šílené době nevědí a ani vědět nechtějí,“ mrzí seniora.

Vzápětí dodá: „Dnešní svobodu a demokracii máme i díky těm chlapcům, kteří v kostele zařvali. Někdy přemítám, co by asi říkali našemu dnešnímu politickému vývoji, kdy se pomalu utahují šrouby a lidé zase začínají mít strach říci svůj názor. Svoboda je víc než mamon,“ pokračuje v  exkluzivním povídání pro EuroZprávy.cz vitální pamětník.

Pak z pohodlného křesla vstane, jde do domácího baru, nalije do blyštivých skleniček whisku a k návštěvě pronese: „Tak si na hrdinné kluky připijeme, zaslouží si to.“ A návštěvě rychle dojde, že je 18. června a moudrý muž má vlastně svátek, je přece Milana.

„A také si ťukneme na váš svátek, vše nejlepší,“ popřeje host a stiskne si pevně pravicí s Milanem Těšínským. A jeho paní právě přináší voňavou kávu a čerstvě upečený koláč s jahodami politý čokoládou polevou.