ROZHOVOR | Rok od ostravské tragédie. Člověk chystající masovou vraždu dopředu nic neavizuje, říká psycholog Lašek

Čtyři prožité minuty, při nichž vyhaslo sedm lidských životů, si přeživší budou promítat do konce života. Je 10. prosince roku 2019. Ctirad Vitásek, který je údajně přesvědčený, že trpí nevyléčitelnou nemocí, a myslí si, že lékaři mu odmítají pomoc, vstoupil v 6:20 hodin do Fakultní nemocnice Ostrava. Plných 57 minut bloumal po chodbách. Pak zavolal své přítelkyni a dvě minuty po ukončení hovoru s ní začalo jeho běsnění. Od 7:17 hodin do 7:21 střílel z nelegálně držené zbraně CZ 75, ráže 9 mm. Na místě usmrtil pět lidí, jeden pacient zemřel v průběhu operace, dětská zdravotní sestra podlehla dva dny poté a dvě osoby zranil. A to se Vitáskova pistole ještě několikrát zasekla. I tak se přesně před rokem v novodobých kriminalistických dějinách odehrál druhý nejhorší střelecký útok v dějinách České republiky. Větší tragédie zůstala jen po Zdeňku Kovářovi, který v Uherském Brodě 24. února 2015 postřílel osm hostů restaurace Družba.

Přeživší pacienti i zdravotnický personál se ani po roce z prožitého traumatu plně nevzpamatovali. Psycholog Jan Lašek se nediví, že šok stále neodezněl. „V naší kultuře máme standardně zafixované, že zdravotnická zařízení poskytují pomoc v léčení, ulevují od bolesti a vůbec nepočítáme s tím, že by se v nich odehrála tragédie v podobě střelby.“ Jak rychle je člověk schopen vstřebat prožitý silný zážitek, je individuální. „A rovněž záleží, k jak kvalitním odborníkům se přeživší po prožitém traumatu dostanou. Každopádně bych ale doporučoval, aby lidé po takovém zážitku vyhledali speciální pomoc,“ míní docent.

Pedagog vyučující na Katedře pedagogiky a psychologie Fakulty Univerzity Hradec Králové v rozhovoru pro EuroZprávy.cz zmiňuje i osud střelcovy rodiny, která navíc v roce 1998 přišla o vrahova bratrance René Vitáska, jehož jako policistu zastřelili lupiči. „Češi inklinují k hromadné vině, a tak otřesný zločin připisují i celé rodině, která podle nich na střelbě nese podíl a označují ji za spoluvrahy, což je ale náš národní primitivní odsudek, který však běžně užíváme.“

Soudní znalec nezavrhuje vrahovu matku, která syna udala policii, a to poté, co se jí svěřil, že zabil několik lidí. Milující maminky jsou totiž často schopné prominout či zamlčet hrůzostrašný čin svého dítěte, jen aby o něj nepřišly. „ U ostravského případu si myslím, že převážila určitá občanská i citová povinnost vůči obětem i přeživším. Občanský prvek byl u ní silnější než mateřský pud,“ tvrdí Jan Lašek, který uvítal, že po ostravské tragédii se v mnoha zdravotnických zařízeních objevily bezpečnostní rámy. „Zvýšená péče o bezpečnost pacienta, který vstupuje od exponované budovy, je nezbytně nutná.“

DÉLKA ŠOKU JE INDIVIDUÁLNÍ, ZÁLEŽÍ I NA ODBORNÍKOVI

Pane docente Lašku, lze si vůbec racionálně vysvětlit, že je člověk schopen zastřelit sedm lidí, což je bohužel tragický případ Ctirada Vitáska, který přesně před rokem ve Fakultní nemocnici Ostrava zabil personál i pacienty? Údajně byl přesvědčený, že je vážně nemocný, ale lékaři mu nechtějí pomoci.

Vždy je důležité se snažit dopátrat motivace, proč se dotyčný střelby či jiného tragického skutku dopustil. Bohužel ale ani odborníci nemohou do jedince vstoupit před tím, než něco spáchá, protože málokdo na veřejnosti přizná, že se chystá k masové vraždě. Člověk, který se na ni připravuje, obvykle nic dopředu neavizuje. Potom je ale třeba nutné hledat důvody, které jej k tak otřesné události vedly. Pro okolí může být jedincova motivace zcela malicherná anebo naprosto nepochopitelná, pro pachatele naopak může být zásadně dominantní.

Jak je pro personál či pacienty, kteří běsnění střelce přežili, těžké se i po dvanácti měsících s tak těžkým traumatem vyrovnat? Existuje nějaká vhodná terapie, která by pomohla děsivý zážitek vytěsnit?

Samozřejmě, že prožitý šok je obrovský, neboť v naší kultuře máme standardně zafixované, že zdravotnická zařízení poskytují pomoc v léčení, ulevují od bolesti a vůbec nepočítáme s tím, že by se v nich odehrála tragédie v podobě střelby. Co se týče přeživších, pak vyrovnání se se silným zážitkem je individuální záležitostí. A rovněž záleží, k jak kvalitním odborníkům se po prožitém traumatu dostanou. Každopádně bych ale doporučoval, aby lidé po takovém zážitku vyhledali speciální pomoc.

Těžké chvíle i osud jistě prožívá také střelcova rodina, kterou během jednadvaceti let potkala druhá tragédie. Vrahův bratranec, policista René Vitásek, totiž 17. dubna roku 1998 v domnění, že kontroluje pytláky, narazil na lupiče, kteří se chystali vyloupit poštu na Opavsku mezi Dobroslavicemi a Chabičovem. Při střetu jej chladnokrevně popravili zbraní…

Zcela ano, zažívá těžké období, protože znovu říkám, že takoví lidé, jakým byl střelec z ostravské nemocnice, obvykle nahlas nepřiznají, k čemu se chystají a nesnaží se na sebe upoutat pozornost. A proto ani jeho blízcí neměli ponětí, k čemu je odhodlaný. Proto je logické, že i pro rodinu, která se už v minulosti musela vyrovnat s tragédií, byla zpráva o zastřelení sedmi lidí šokem. Navíc Češi inklinují k hromadné vině, a tak otřesný zločin připisují i celé rodině, která podle nich na střelbě nese podíl a označují ji za spoluvrahy, což je ale náš národní primitivní odsudek, který však běžně užíváme.

Vidíte jako expert nějakou paralelu mezi činem Ctirada Vitáska a střelce Zdeňka Kováře, který v restauraci Družba v Uherském Brodě 24. února 2015 zastřelil osm osob a jednu zavraždil? Rovněž se nabízí spojitost s masovou vražedkyní Olgou Hepnarovou, která 10. července 1973 najela nákladním vozem do lidí čekajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí a osm jich na dřívější třídě Obránců míru, dnes Milady Horákové, usmrtila a sedmnáct zranila…

Opět se dostáváme k tomu, že u každého pachatele je primární motivace. Například o Hepnarové víme, co spáchala, byl o ní dokonce natočen film Já, Olga Hepnarová. Ale stále rozplétáme něco, o čemž stoprocentně nevíme, jak to v realitě bylo a jen se o všem domníváme, protože pachatelka nám svůj úmysl přesně nesdělila. Někdy nepomůže ani detailní rekonstrukce jako tomu bylo u zmíněného střelce z Uherského Brodu. Tehdejší rekonstrukce byla zaměřena na vše, co se mu v jeho psychice před spácháním činu dělo, a jaký vliv na něj mohlo mít okolí. Vždy se jedná o složitou otázku, na kterou často nedostaneme odpověď a nevíme tak, proč se k neštěstí člověk odhodlal. Těžko se dají masové vraždy paušalizovat, a to třeba tím, že jejich provedení je podobné. Proti tomu se vymezuji a navíc by to bylo i neuctivé k obětem tragédie.

MATKA UDALA SYNA, ZÁVAŽNÝ ZLOČIN PŘEVÁŽIL NAD PUDEM

Nepřekvapilo vás, že vrahova matka, když se od svého syna dozvěděla, co provedl, potomka udala policii? Milující maminky jsou totiž často schopné prominout či zamlčet hrůzostrašný čin svého dítěte, jen aby o něj nepřišly. Jen připomenu, že Vitásek se po třech hodinách od incidentu náhle objevil v devět kilometrů vzdálených Jilešovicích, u domku svých rodičů. Když přijel, řekl, že zabil několik lidí a nyní zastřelí i sebe. Pak si u Děhylova prostřelil hlavu, ale nezemřel hned. Po výstřelu se jej lékaři snažili půlhodiny oživovat, ale marně.

Ze své psychologické i znalecké praxe znám případy, kdy matky byly obětmi vražedného útoku, který přežily, a celou dobu lhaly, že jejich dítě nic neudělalo a vše se stalo jinak. Držely se takzvaného Mariánského kultu a svoje dítě ochraňovaly. Naopak tady u ostravského případu si myslím, že převážila určitá občanská i citová povinnost vůči obětem i přeživším. Proto zřejmě policii řekla, že za masakrem v nemocnici stojí její syn. Jedná se vždy o individuální rozhodování a já bych matku, že udala syna, rozhodně neodsuzoval. Rozhodně bych ji nepovažoval za matku, která své dítě nemilovala. Pokud se ale dopustilo takto závažné trestné činnosti, tak si myslím, že občanský prvek byl silnější než mateřský pud.

Přijde vám morální, že vůz značky Renault Laguna, kterým vrah před policií prchal a pak v něm spáchal sebevraždu, by mohlo být prodán v aukci? Je to však pouze jedna z možností. Konečné slovo bude mít soud. Do úvahy přichází i jeho zničení. Pokud by ale došlo k jeho dražbě, pak by to vzhledem k obětem bylo neuctivé. Souhlasíte?

Rozhodně by to nebylo uctivé. Nicméně bych řekl, že bohužel některým lidem je jedno, s jakým činem je vůz anebo jiný předmět spojený, hlavně, že vydělá peníze. Proto si myslím, že by nebylo vhodné, aby vůz šel do aukce, a to právě z piety k obětem.

Zeptám se vás nyní jako lékaře, který má kontakty s pacienty. Cítíte se v bezpečí? Mám tím na mysli, zda se rok po střeleckém běsnění zlepšila ochrana personálu, aby nedocházelo k tak tragickým událostem jako ve Fakultní nemocnici Ostrava. Samozřejmě, že je těžké každého ohlídat, což je de facto nemožné.

V mnoha zařízeních se stejně jako u soudů objevují rámy, aby odhalily kov či pistoli. Je to smutné, leč nutné. Ale těžko si můžeme představit, že by s každým pacientem po nemocnici chodila ochranka. Už samotný psychologický fakt, že na místě je přítomna ochranka anebo se musí projít přes bezpečnostní rámy, jakkoli to pacienta obtěžuje, může pachatele odradit. Zvýšená péče o bezpečnost pacienta, který vstupuje od exponované budovy, je nezbytně nutná.