ROZHOVOR | Americký pilot Meeker riskoval život, aby občané NDR uletěli komunistické tyranii, říká historik

„Příběh Barryho Meekera je naprosto bezprecedentní, výjimečný případ.  Případů, že by někdo třikrát přeletěl jednu z nejstřeženějších hranic na světě mezi východním blokem a Západem, moc není. Můžeme-li hovořit o Československu, k ničemu podobnému tady nedošlo. Riskantní akce podnikal, aby lidem z NDR pomohl dostat se za příbuznými i za svobodou,“ říká Svoboda.

Byl to dobrodruh, který se rozhodl zapojit do boje proti komunistické tyranii, jež nedovolovala občanům z východního bloku cestovat na Západ. Veterán z vietnamské války Barry Meeker, v níž byl podle některých zdrojů až sedmkrát postřelen, se ochotně zapojil i do tak šílené akce, kterou byly přelety nad železnou oponou, aby se rozdělené rodiny občanů NDR mohly spojit anebo pomáhal perzekuovaným. „Ke svému životu zřejmě potřeboval adrenalin, jinak si nelze vysvětlit, proč na přelety kývl,“ říká historik Svoboda. Meeker železnou oponu pokořil třikrát, a to 17. srpna 1974, 15. srpna 1975 o dva dny později.

Celkem čtyřiatřicetiletý pilot dopomohl 11 lidem na Západ. I když poslední mise se úplně nezdařila, komunistické represivní složky jej nedostaly, byl jen odsouzen v nepřítomnosti na 10 let. „Jsem přesvědčen, že kdyby po svém odhalení v Německu nepřišel o pilotní licenci, šel by i do čtvrtého i dalších přeletů.“ Poté se Meeker vrátil zpět do USA, kde pracoval jako komerční pilot vrtulníku. Nakonec zemřel 16. dubna 1982 v Oklahomě, když při rutinním letu havaroval a nepřežil havárii.

Držitel Purpurového srdce, což je nejstarší vojenské vyznamenání amerických ozbrojených sil udělované ve jménu prezidenta zraněným nebo zabitým vojákům po 5. dubnu 1917, neváhal riskovat život, aby pomohl lidem z NDR uprchnout z komunistického režimu.

MOC DOBŘE SI UVĚDOMOVAL, JAKÉ NEBEZPEČÍ PODSTUPUJE

Pane doktore, jak jako historik s odstupem 45 let hodnotíte akci, při níž se občané bývalé NDR z území tehdejšího Československa dostávali vrtulníkem na svobodu? Byl to zřejmě jeden z neodvážnějších projevů vůči bolševické tyranii, která neprodyšně uzavřela hranice.

Souhlasím s vámi, že taková akce v souvislosti s železnou oponou tady nebyla a nemá obdoby.  Příběh Barryho Meekera je naprosto bezprecedentní, výjimečný případ. Aby někdo přeletěl třikrát nejstřeženější socialistickou hranici se Západem, s tím jsme se prozatím u žádného jiného případu nesetkali. Riskantní akce podnikl, aby lidem z NDR pomohl dostat se na Západ. Risk to byl obrovský. Uvědomte si, že třikrát přeletěl tehdy jednu z nejstřeženějších hranic sovětského bloku se Západem a navíc využil vzdušného prostoru tří zemí, Spolkové republiky Německo, Rakouska a Československa.

Americký pilot Barry Meeker byl veteránem z vietnamské války, během níž byl sedmkrát postřelen (německé zdroje uvádějí, že byl třikrát postřelen). Co o něm můžete říci více, kde se v něm vzala taková odvaha, že i po válce vyhledával adrenalin, nejprve létal jako letecký záchranář v Bavorských Alpách, pak se zapojil do přepravy občanů z NDR?

Bohužel, informace, které o jeho osobě máme k dispozici jsou neúplné, navíc pocházejí takzvaně jen z druhé ruky. V podstatě nejvíc se o něm dozvíme v materiálech StB, které jsou ale také jen zprostředkované a z velké části se opírají o informace poskytnuté východoněmeckou STASI. Dále pak ze zpráv dobového západního tisku, hlavně tedy západoněmeckého, který případu věnoval velkou pozornost. Tady ale upozorňuji, že ze západního tisku čerpala i naše StB, zejména co se týkalo ohlasu na Západě. Je tedy nutné přistupovat k tomu, co zatím o Meekerovi víme, s určitým odstupem a vědomím toho, že některé věci mohly být nakonec úplně jinak, než nám ukazuje vyšetřovací materiál provenience StB.

S vědomím těchto limitů bych se tedy Meekera pokusil charakterizovat jako klasického dobrodruha, který ke svému životu potřeboval adrenalin, což nemyslím nikterak pejorativně. Nemůžeme říci, z jakých ideových pohnutek se do misí pouštěl. Jistě ale moc dobře věděl, co je ve hře. A to svoboda lidí, kteří prchali před komunistickým režimem, a jejich životy měl v rukách. Jistě jej motivovaly i peníze. Ano, za přelety bral úplatu, ale na druhou stranu riskoval svůj život, což si jako bývalý voják pravděpodobně moc dobře uvědomoval. Podstupoval takový risk, který nemohla žádná částka vyvážit. Navíc si byl rovněž vědom toho, jaké nebezpečí mu hrozí, pokud by byl dopaden. Na svobodu přepravil celkem 11 lidí, a to není málo. Jistě to byl velice inteligentní člověk, když absolvoval Columbii University, plynule hovořil šesti jazyky. A rovněž byl úspěšným válečným pilotem, když byl držitelem tří leteckých ocenění. Potřebovali bychom o něm zjistit mnohem více, protože ze spisů StB zase tolik nevyčteme. Vždyť se ani neví, kolikrát byl ve Vietnamu postřelen, některé zdroje uvádějí sedmkrát, jiné zase jen třikrát.

Neexistuje v archivech nějaký dokument, podle něhož by se na něj obrátili i Čechoslováci, aby se dostali za železnou oponu?

Tady s jistotou můžeme říci, že ne. Akce s Barry Meekerem byla výhradně určena pro občany NDR. Poté, co vyrostla Berlínská zeď, se východní Němci snažili na Západ dostat hlavně přes bývalé Československo, Maďarsko a také přes bývalou Jugoslávii. Žili ve falešném domnění, že hranice v Československu a v Maďarsku nebyly tak střeženy jako jejich se Západním Německem. Když to řeknu trochu nadneseně, tak od roku 1964 až do revolučního roku 1989 byli občané NDR nejčastějšími klienty československých pohraničníků. 

Američan celkově uskutečnil na Šumavě tři přelety přes německo-českou hranici. Nebál se neznalosti terénu, tehdy neexistovaly žádné navigace, jaké známe dnes?

Domnívám se, že mu hodně pomohly zkušenosti právě z Vietnamu. Byl zvyklý na neznámý terén, během války zřejmě i přelétával bojovou frontu a je také možné, že některé spolubojovníky vyzvedával dokonce i za frontou. Ve srovnání s tím byl přelet a orientace za železnou oponou legrace. Mohl si ale také na Západě zajistit mapy o československém pohraničním úseku. Přece jenom sehnat plán Československa bylo na druhé straně snadnější než tady. Člověk ale musel mít ty správné kontakty. Nesmíme rovněž zapomenout, že v Rakousku a SRN nebyl přístup k hranici omezen jako u nás. Kdo chtěl, mohl se dostat až přímo na zelenou hranici a udělat si představu, alespoň povšechnou, jak to tam vypadalo.

Bylo okolí Lipna na Šumavě pro přistání vybráno cíleně anebo náhodně?

Proč volba padla přímo na tuto lokalitu, nelze přesně říci. Ale s největší pravděpodobností to bylo proto, že zde byl hornatý a zalesněný terén, kam nebyl úplně ze země snadný přístup. Zásadní  roli samozřejmě sehrála blízkost hranice. Za dvě minuty po odstartování u Lipna byl totiž zase na Západě.

Předchozí dva proryvy ze dne 17. srpna 1974 a 15. srpna 1975, kdy transportoval na svobodu celkem osm občanů z NDR, proběhly bez problémů. Zaregistrovaly tehdy československé orgány narušení vzdušného prostoru?

Jelikož určitě létal nízko, aby jej právě radary nezachytily, tak protivzdušná obrana státu o něm nemusela vědět. Ovšem, že došlo k narušení, o tom pohraničníci i vojáci ze svatého Tomáše, kde byla umístěna hláska, věděli. Vědělo se také, že již při prvním přeletu s sebou vzal několik osob, a také to, že se se vší pravděpodobností jednalo o občany NDR. O čem jsem ale přesvědčený, že až do třetího dramatického přeletu, orgány neznaly pilotovu identitu. Co je ale ještě nutné zmínit, že před první a druhou misí uplynul rok, a tak úvodní přelet a s ním i narušení už trochu mohlo usnout. Materiály týkající se přeletu 17. srpna 1974 a 15. srpna 1975 jsou součástí vyšetřovacího spisu.

Proč byla mezi první a druhou akcí téměř roční prodleva, zatímco třetí přelet se uskutečnil už za dva dny?

Můžeme se jen dohadovat, proč se tak stalo. Je ale možné, že šlo o náročnou logistiku, a tak všechno nešlo snadno. Organizátoři mohli třeba dostat i nějaké varování.

ADVOKÁT EMIGROVAL S MILENKOU, PAK POMOHL SVÉ ŽENĚ

Plán vymyslel advokát Heinz Heindrich, prominentní advokát z NDR, který skupoval výjezdní doložky pro politické vězně NDR, údajně za 30 až 40 tisíc západních marek. Podle magazínu Stern takto dostal do SRN na 5000 osob, z toho 22 odsouzených na doživotí. V únoru 1973 se ale znelíbil východoněmeckým úřadům, byl vyloučen z advokátní komory a rozhodl se emigrovat. Společně s jednou ze svých rozvodových klientek a její devítiletou dcerou přeplaval 19. července Labe. Co jej vedlo k nápadu, aby uprchlíky z NDR přepravoval vrtulník?

Určitou roli jistě sehrála skutečnost, že v NDR zůstala jeho manželka ze synem, které tam nechtěl nechat. Devětačtyřicetiletý Heindrich, který uprchl se s sedmaadvacetiletou milenkou i její dcerou, tedy tímto způsobem vyřešil i budoucnost své ženy a svého syna. Možná se nerozešli ve zlém, a proto jim chtěl pomoci. Oba přeletěli v první Meekerově misi 17. srpna 1974. Převaděčská skupina, kterou Heindrich vytvořil, nebyla jediná.Všechny vznikly po vybudování Berlínské zdi a v drtivé většině případů byli občané NDR převáděni za úplatu. Od poloviny šedesátých let se převody občanů NDR začaly provádět přes třetí země, Československo, Maďarsko, ale i Polsko a Bulharsko. Mluvíme-li o organizovaném převaděčství, jednalo se o dva základní způsoby převodu, které se používaly až do konce osmdesátých let. Ten první byl převozem přes pozemní hraniční přechod, kdy se uprchlík nebo uprchlíci skryli v osobních, většinou ale v nákladních vozech. Aby se mohla tato varinata uskutečnit, musel se kontaktovat a zaplatit dopravce z Rakouska či ze Západního Německa. O útěku občanů NDR skrytých v tirácích pojednával i dobový propagandistický seriál 30 případů majora Zemana, konkrétně díl Pán ze Salcburku.

Druhým způsobem, jak se lidé mohli dostat ven, bylo pořízení falešných dokladů, které jim byly předány na našem území nebo v Maďarsku, a jiné. V tomto případě se mohli na západ dopravit přes pozemní nebo železniční přechody, ale také letecky. Využívána byla za tímto účelem letiště v Praze-Ruzyni, ve Varšavě, Sofii. Falešné doklady byly, podle toho co zatím víme, předávány v tranzitním prostoru, což je zajímavé i s přihlédnutím k poměrům na dnešních letištích. Převaděčské skupiny byly často kryté právnickými kancelářemi se sídlem v Západním Berlíně, SRN a také ve Švýcarsku. A Heindrich byl advokát. Většina uprchlíků s NDR se ale pokoušela dostat ven na vlastní pěst, případně s pomocí kamaráda, milence, milenky, příbuzného na Západě a ne za pomoci převaděčské organizace.

Kde vzal Heindrich kontakt na Barryho Meekera a kdy se uskutečnila jejich první schůzka?

Jak se přesně Heindrich seznámil s Meekerem nevím, protože zatím vycházím jen ze spisu StB. Celý případ obestírá tajemství a my na řadu otázek neznáme odpovědi. 

Kdo udílel pokyny občanům, kde mají stát, v kolik hodin, jak probíhala komunikace?

Vše probíhalo za přísné konspirace. Zda se v tomto případu nějakým způsobem angažovaly západní tajné služby, nevíme. Stejně tak nevíme nic podrobnějšího o tom, jak celá akce organizačně probíhala, to znamená způsob navázání kontaktu a podobně. Většinou byly akce tak utajené, že se o nich nic detailního neuchovalo. Různé byly i motivace. Na jedné straně byli lidé, kteří chtěli lidem z NDR skutečně pomoci ven a byli proto ochotni riskovat. Na straně druhé nemá smysl si něco nalhávat. Některé převaděčské skupiny podle všeho zřejmě spolupracovaly s organizovaným zločinem, který se zabýval obchodem s lidmi. Šlo o tvrdý byznys a rozsáhlou síť, aby vše bylo perfektně zorganizované, včetně toho, kde prchající mají stát a v kolik hodin na daném místě mají být.

Všechny lety zajišťoval Meeker ve spolupráci s organizací Kay Mierendorfa ze Západního Berlína, specializují se na obchod s lidmi. Kdo je financoval anebo si veškeré náklady museli hradit sami uprchlíci?

Částečně na provoz helikoptéry mohli přispívat různí donátoři či podnikatelské společnosti, které měly zájem dostat lidi z NDR. Jinak ale vše platili uprchlíci, jednalo se třeba i o částky 20 tisíc západoněmeckých marek. Kdo chtěl utéci, musel si ty peníze opatřit. Ve většině případů nešlo vůbec o žádnou charitu, peníze byly až na prvním místě. Zase to ale nelze úplně zevšeobecňovat. Ve skutečnosti se jedná o mix různých motivací a podobně. Muselo se platit i za riziko a za organizaci. To zadarmo dělat nešlo.

Neměli organizátoři strach, aby se do převaděčské skupiny neinfiltroval agent komunistické STASI či StB?

To riziko samozřejmě existovalo a také se stalo, že řadu převaděčských skupin zlikvidovaly komunistické orgány.

Můžete říci, jaká pravidla platila pro přelety Barry Meekera přes želenou oponu?

Musel létat nízko, aby jej nezaregistrovaly radary protivzdušné obrany státu. Hodně důležitá byla přesnost uprchlíků, aby čekali v těsné blízkosti přistání a klíčová byla rychlost. Tedy dokonalá organizace. Barry Meeker pro naložení občanů z NDR stanovil pouhých deset vteřin a po jejich uplynutí stroj rychle zvedl a nabral směr Západ. Obrovskou výhodou bylo, že byl vojákem a měl v sobě zakódovanou disciplínu, kázeň a chladnokrevnost, bez těchto vlastností by neuspěl.

Už jsme zmínili, že první dva přelety dopadly zdárně. Nebylo ale drzostí a riskem zvolit o dva dny později úplně stejné místo v prostoru Dolní Vltavice u Lipna? Na poli bylo ještě zválené obilí z předchozího letu, který se uskutečnil 15. srpna 1975.

Určitě bylo riskem, že Meeker přistál na stejném místě, kde dva dny předtím naložil předešlou skupinu, pole bylo ještě od stroje zválené. Po tak čerstvém předchozím proryvu bylo jasné, že zejména protivzdušná obrana státu bude v pohotovosti. Rovněž hrozilo, že mohli pohraničníci i další složky pečlivě monitorovat veškeré okolí. 

Pasažéry letu 17. srpna 1975 byli Thomas B., rodiče Heindrichovy přítelkyně Gůnther a Helga Neukirchnerovi a jejich čtrnáctileletá dcera Birgit. Gůnther, povoláním řidič, měl být zřejmě hlavou skupiny, 6x trestaným kriminálníkem, uvedeným v tehdejším československém tisku. Stern o jeho morálním profilu ale nic nepíše. Thomas B., který dal za přelet 20 tisíc DM, byl v březnu 1975 odsouzen v Berlíně k 15 měsícům vězení podmíněně, za prodej ilegálně dovezených rockových LP desek. Kvůli tomu se také nedostal na studium filmové režie a rozhodl se k emigraci. Neukirchnerovi chtěli spojit rodinu a Thomase vyhnala perzekuce.

Na tomto přeletu měl eminentní zájem advokát Heindrich, neboť na palubě byli rodiče jeho přítelkyně a její mladší sestra. Tentokráte nešlo Heidrichovi o peníze, blízcí jeho milé měli transport zdarma, ale šlo o city a byl do něj tak emočně vtažen. Proto vyrazil k blízkosti hranic a z vyhlídkové věže "Moldaublick" na rakouské straně dalekohledem pozoroval okolí. Na velkou vzdálenost zaregistroval jen přistání a odlet vrtulníku. Jak velké drama se odehrálo, nemohl proto tušit, a tak vozem nabral směr Mnichov.

Zprvu nic nenasvědčovalo, že se 17. srpna 1975 odehraje drama. Jenže skupina uprchlíků i vojáků se sešla v prostoru Dolní Vltavice v 17 hodin. Přilétající vrtulník spatřili všichni téměř současně. Vojáci pochopitelně věděli o předchozím narušení, a tak při spatření u nás zcela neznámého létajícího stroje ihned pochopili, co se děje. Vojáci bohužel neváhali. Z beden vytáhli samopaly a zahájili palbu. Tady je nutné zmínit, že se nejednalo o pohraničníky, ale o vojáky ČSLA, kteří sloužili na hláskách.

Komplikace způsobilo to, že uprchlíci stáli o 80 metrů dále, než helikoptéra přistála. Tím přišli o drahocenný čas. Meeker se tak se strojem místo deseti vteřin na místě zdržel předlouhé dvě minuty. Naneštěstí pro něho byli nedaleko vojáci z pozorovací hlásky svatého Tomáše na brigádě. Když jejich velitel viděl, co se děje, vyrazil i s ozbrojenými vojáky k helikoptéře. Ve snaze zabránit odletu nařídil velitel palbu. Střely zasáhly čtrnáctiletou dceru manželů Neukirchnerových, kterou ještě stačil asistent pilota Tadäus Kobrzynski vytáhnout na palubu. Pomoci chtěl i její matce Helze Neukirchnerové, která při běhu k vrtulníku upadla, navíc její pohyb byl omezen tím, že se navlékla do několika vrstev, aby měla nějaké oblečení do začátku nového života. Bylo ji přes padesát a nebyla tak fyzicky odolná, navíc díky střelbě byla lehce zraněna na noze. Drama eskalovalo. Meeker musel začít střílet, tím vojáci museli zalehnout do pole a nemohli pálit. Získal tak několik vteřin, nemohl však bohužel čekat na Kobrzynského a Neukirchnerovou. Oba zůstali na poli. Meeker však nezazmatkoval, evidentně počítal s tím, že by k něčemu podobnému mohlo dojít a střelbu opětoval. Přestože byl zraněn, kulky jej zasáhly do boku a levé paže, dokázal i se zbývajícími třemi lidmi odletět. Bylo to na poslední chvíli, stíhačky L-29 už byly v tu dobu ve vzduchu.

Co konkrétního příslušníci ze svatého Tomáše v prostoru Dolní Vltavice dělali?

Údajně zde byli na brigádě, na níž stavěli nějaký rekreační objekt, ale je zarážející, že přitom měli u sebe samopaly, to mně nepřijde standardní. Proto bych o úplné náhodě, kdy se ve stejnou hodinu setkali s uprchlíky, nehovořil.

Meeker přistál o 45 minut později přímo na heliportu nemocnice v Traunsteinu. Až odtud se Heindrich dozvěděl skutečný výsledek akce. Co se dělo poté?

Střelba na železné oponě měla na obou stranách obrovský ohlas. Rakousko, přes nějž Meeker také přelétaval, se oficiálně od celé akce distancovalo a diplomaticky se omluvilo, protože ČSSR podalo protestní nótu. Dokonce Rakušané uvažovali, že by amerického pilota obvinili pro vzdušné pirátství a soudili ho. Němci reagovali tak, že Meekerovi odebrali leteckou licenci na celém území jejich země. Kobrzynski a Neukirchnerová byli zatčeni vojáky ze svatého Tomáše z PVOS, a ti je předali pohraničníkům. Poté si je převzala StB, která začala případ vyšetřovat.

U následujícího soudu vypovídala i Edita Schiemannová, která původně prchla letem o dva dny dříve. Víte, proč se vrátila zpět do socialismu a proč se vůbec stání zúčastnila, jak dopadla?

Občas se stávalo, že se emigranti vraceli, protože exil nenaplnil jejich představy. Nebo se s člověkem, s nímž prchli na Západ, rozešli, a tak nechtěli v cizím prostředí zůstat sami. Také mohl na ni padnout stesk, když si uvědomila, jak je navždy odříznutá od své rodiny a blízkých. Bohužel nikde nelze dohledat, jaký měla další osud a jak to s ní dopadlo.

Krajský soud v Českých Budějovicích vynesl kruté rozsudky. Barrymu Meekerovi v nepřítomnosti uložil za dvojnásobný trestný čin porušování předpisů o mezinárodních letech a dvojnásobný trestný čin opuštění republiky deset let nepodmíněně, Thaddäusu S. Kobrzynském za vniknutí na území republiky a opuštění republiky šest let nepodmíněně, Helze Neukirchnerové za pokus o trestný čin opuštění republiky tři roky nepodmíněně. Po odpykání trestu měli být vyhoštěni, víte něco o jejich osudech?

Nejprve byli souzeni okresním soudem v Českém Krumlově, který původně Kobrzynského poslal za mříže na deset let, stejně jako Meekera, a Neukirchnerovou na šest. Oba se ale odvolali ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Lze předpokládat, že oba byli vyhoštěni a trest si odpykali v NDR. V moři smůly měli zatčení alespoň štěstí, že je soudila československá justice, neboť ve východním Německu by dostali mnohem tvrdší tresty.

Jak se vlastně Kobrzynski s Meekerem poznali a odkud pocházel?

Tady mohu vycházet jen ze spisů StB. Kobrzynski vyšetřovatelům řekl, že slyšel o první akci Meekera v roce 1974, a tak se rozhodl mu pomáhat. Nevím, zda se dá této výpovědi věřit, zda nebyla zmanipulovaná. Více zatím nevíme. Kobrzynski působil na univerzitě v Markurku a původně byl podle všeho občanem NDR. O toto občanství ale zřejmě přišel, protože ve spisech je označován jako bezdomovec. V jazyce československého bezpečnostního aparátu to znamenalo osobu bez státního občanství.

Kobrzynski, který má údajně žít ve zmiňovaném Marburgu, odmítal o svém uvěznění i po letech promluvit. Je asi zřejmé, že s ním stejně jako s Neukirchnerovou bylo za mřížemi zacházeno drsně...

Víte, fyzické bití nemusí být vždy tím nejhorším. Navíc ho sice vyloučit nemůžeme, ale přeci jen jsme již v sedmdesátých letech a kromě toho se jednalo o cizince. Člověka lze ale ničit i psychicky a to se podle mého dělo. Psychické vypětí může člověka úplně zdeptat. Myslím si, že oba nejvíce deprimovalo, že se ocitli v cizí zemi, nerozuměli zdejšímu jazyku a byli zcela odstřiženi od svých rodin.

Americký pilot je jistě hrdinou, i když měl z celé akce finanční profit. Jaký je na něj váš názor?

Každopádně se jednalo o člověka ochotného riskovat. Byl to dobrodruh, který se rozhodl zapojit do boje proti tyranii, jež nedovolovala občanům z východního bloku cestovat na Západ. Jeho odvaha a nasazení byly obdivuhodné. V tomto smyslu bych se nebál jej za hrdinu označit. Nemůžeme jej vyloženě považovat za protikomunistického bojovníka, na to toho o něm víme přeci jen málo. Co ale víme je, že byl ochoten kvůli druhým riskovat život. To, zda za to dostal či nedostal zaplaceno, podle mého názoru není zase tak důležité. Riziko, jaké na sebe vzal, nemůže vyvážit žádný finanční bonus, navíc těm lidem opravdu pomohl. Je otázkou, zda by v případě, kdyby po svém odhalení v Německu nepřišel o pilotní licenci, šel i do čtvrtého a dalších přeletů. Něco mi říká, že asi ano, ale to je, prosím, jen moje spekulace. Zcela určitě se ale svým činem zapsal do historie železné opony.