ROZHOVOR | Účastník únosu autobusu teroristy Barešovými: StB si myslela, že chceme na Západ

Když je spatřili, měli hned jasno, že našli ideální oběti. Bratranci Barešovi dlouho hledali posádku, kterou unesou a budou zadržovat tak dlouho, dokud je Pohraniční stráž nepustí na Západ, a to konkrétně do tehdejší NSR. Nejprve jeli do Chebu, kde je upoutal u benzínové stanice sice autobus s pasažéry, ale přítomnost projíždějící hlídky tehdejší Veřejné bezpečnosti je od útoku odradila, a tak se vrátili zpět k vodní nádrži Jesenice, která je často uváděná jen jako Jesenická přehrada.

A zde teroristé nalezli autobus plný sedmnáctiletých studentů bez pedagogického dozoru, jen s šestadvacetiletým řidičem Janem Novákem, který netuší, že za několik hodin jeho mladý život vyhasne. „Když vešli dovnitř tři muži, mnozí to brali jako výborný vtip a smáli se. Ale jen do té doby, než Robert Bareš vystřelil z malorážky. To všichni zkoprněli. Pak únosci zařvali, ať se studenti z předních pozic přesunou dozadu, že potřebuji mít předek volný pro sebe,“ líčí přesně na den 42 let staré dramatické události tehdejší student říčanského gymnázia Zlatko Pastor, který se spolužáky cestoval na školní výlet do Drážďan, tehdejší Německé demokratické republiky (NDR).

Hodiny ukazují devatenáct hodin, když jeden z Barešů s puškou v ruce zařve na řidiče: „Otoč volantem a zamiř na Západ.“ Zlatko Pastor, který je nyní téměř šedesátiletým docentem v oboru gynekologie, porodnictví a sexuologem, s odstupem času říká, že mu tento pokyn evokoval díl Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana. V něm jeden z únosců zamířil zbraní na pilota zařval: „Otoč to, do Mnichova.“ Bolševické, nechutné dílo v této epizodě lživě interpretovalo skutečnou událost z 8. června 1972, kdy parta mladých lidí unesla letadlo. „Teď mně únoscův pokyn připadá humorný, ale tenkrát jsme byli všichni vyklepaní, nevěděli jsme, co s námi bude,“ vypráví v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Pastor. Autobus tak směřoval na hraniční přechod Pomezí nad Ohří.

Říčanští gymnazisté třetích ročníků měli smůlu, že ač cestovali do tehdejší spřátelené socialistické NDR, nacházeli se v blízkosti Trojmezí, kde se sbíhala hranice bývalé ČSSR, jak s NDR, tak i NSR. Sám Pastor vypjaté chvíle na čáře nezažil. Ještě před příjezdem k první závoře byl na pokyn agresorů z busu vysazen. „Měl jsem najít nějaké pohraničníky a oznámit jim, že jsem z autobusu, který unesli tři muži a vzkazují, že pokud je nepustí na Západ, všechny rukojmí postřílejí,“ vybavuje si. Část osmihodinové zápletky ale sledoval ve vojenské buňce. „Pohraničníci to nezvládali, všude vládl chaos, zmatek a pamatuji si, jak velitelé pořád něco řvali.“

Barešům, kterým bylo od 20 do 22 let, působili od první chvíle podivně. „Hned od začátku bylo zřejmé, že neoplývají přílišným intelektem. Bylo patrné, že i když byl reálný socialismus, působili jako sociálně vyloučení ekonomičtí outsideři. Dodnes tvrdím, že ani netušili, proč se do té nesmyslné akce vůbec pouštěli,“ tvrdí dnes vážený a respektovaný lékařský odborník.

Únosci byli kolotočáři, takzvaní světští. Často se pohybovali za hranou zákona, dokonce Milan Bareš měl 22. května měl nastoupit další výkon trestu, když z toho posledního se vrátil 31. ledna 1978. Odmítal se za mříže vrátit, a tak se bratranci domluvili, že unesou rukojmí a dostanou se na Západ, který si idealizovali, neboť se domnívali, že tam okamžitě zbohatnou. Potřebovali ale zbraně, západní hranice byla totiž za normalizace horká a smrtelně nebezpečná.

Proto si vyhlédli u Řevničova na Rakovnicku hájenku. Aby měli jistotu, že v ní na nikoho nenarazí, vzali hrst štěrku a hodili drobné kamínky do oken. Když nikdo na hluk nereagoval, byli si jistí, že v hájence nikdo není. Vlámali se dovnitř a hned u vchodových dveří byly tři pušky. Objekt pořádně prohledali a v jednom šuplíku u stolu nalezli 380 nábojů.

Nyní byli dokonale vyzbrojeni, Robert malorážkou, Václav brokovnicí a Milan kulobrokovnicí. Nasedli proto do trabanta a jezdili v něm po Chebsku, než narazili na říčanskou partu v autobuse patřícímu JZD Modletice. „Je zázrak, že jediné lehčí zranění utrpěla spolužačka Alena Klabanová z vedlejší třídy, kterou po přestřelce vyvolané bratranci, škrábl projektil vypálený od pohraničníka do nohy, ta jediná totiž seděla vpředu, hned vedle šoféra,“ vybaví si pamětník, který si i po letech myslí, že odpovědnost za celou akci měl nést tehdejší velitel Pohraniční stráže generálporučík František Šádek. „Jsem lékař, ne soudce, ale Šádek zbytečně spolužáky vystavil nebezpečí, mohl je nechat projet. Němci by Barešovy považovali za teroristy a jistě by je vrátili. Zřejmě by se měl zpovídat i za smrt řidiče Jana Nováka, kterého bezesporu při akci nad ránem zastřelili pohraničníci, obětovali ho,“ domnívá se Zlatko Pastor, jehož StB se spolužáky v době normalizace důrazně varovala, aby o tom, co prožil, nikde a s nikým nehovořil. Špatně dopadli i únosci, Milan zemřel při přestřelce, Roberta komunisté 6. prosince 1979 popravili a Václav vyfasoval 25 let kriminálu, z něhož vyšel v roce 1992, kdy tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová případ znovu otevřela. 

AŽ VÝSTŘEL Z PUŠKY PŘESVĚDČIL STUDENTY, ŽE NEJDE O LEGRACI

Pane docente Pastore, jak často si během svého života vzpomenete na únos autobusu, který zrealizovali bratranci Barešovi, a neslavíte 23. květen, kdy teroristická akce započala, jako své druhé narozeniny, neboť vám všem šlo bezesporu o život?

Budu zcela upřímný, celou událost mám už hluboko zasunutou v paměti, jedná se opravdu už o dávnou historii. Vždyť je to už dlouhých 42 let, co se akce v Pomezí nad Ohří odehrála. A kdyby nebylo vás novinářů, kteří ji v době výročí neustále připomínáte, už bych si snad na ni ani nevzpomněl.

Opravdu na vás nezanechala žádné trauma, ani když jste byl mladý?

Nebudu ze sebe dělat žádného hrdinu, to by asi nebylo normální, kdybych bezprostředně po únosu nebyl nikterak poznamenaný. První dva až tři roky jsem byl na ulici nejistý. Pořád jsem se ohlížel, zda za mnou někdo nejde anebo mě nesleduje. Pak to odeznělo a žil jsem normálně.

I když tvrdíte, že celou událost máte už hluboko zasunutou v paměti, zkuste si, prosím, vzpomenout, co se přesně dělo poté, kdy bratranci Barešovi vstoupili do autobusu?

Možná to bude znít divně, ale  když vešli dovnitř tři muži, mnozí to brali jako výborný vtip a smáli se. Vládla pohoda, mířili jsme na poznávací zájezd do Drážďan, i když historici tvrdí, že jsme jeli od Výmaru, já mám pocit, že to byly Drážďany. Fórky nám ale vydržely jen do té doby, než Robert Bareš vystřelil z pušky do vzduchu na schodech u dveří autobusu. To všichni zkoprněli a rychle jsme pochopili, že se nejedná o žádnou legraci. Pak únosci zařvali, ať se studenti z předních pozic přesunou dozadu, že potřebují mít předek volný pro sebe. Byli jsme vykulení, nikdo nepředpokládal, že v reálném socialismu je možné, aby vás někdo unesl. A najednou na vás míří zbraněmi. Je nutné si uvědomit, že mnohým nebylo ani osmnáct let, byli jsme ve třetích ročnících a osobně já byl ještě dost nevyzrálý. Všechny pohltil strach a šok. To je ale samozřejmé, když se dostanete do takovéto nečekané situace.

Profesoři šli v době, kdy vás Barešovi přepadli, zařizovat do tamní ubytovny nocleh. Paradoxně před akcí se jednoho z bratranců ptali, kudy se jde k ubytovacímu zařízení, neboť ho považovali za místního.

Ano, útočníci dokonale využili, že jsme byli bez dozoru a v autobuse s námi byl jen řidič Jan Novák. Byli jsme pro ně snadnou kořistí. Hned po střelbě jeden z únosců zařval na šoféra, aby otočil volantem a zamířil na Západ. To mně s odstupem času evokuje díl Mimikry v seriálu Třicet případů majora Zemana. Kdy v této epizodě únosce letadla také zařval, ale sdělil: Otoč to, do Mnichova! Nyní mně to přijde humorné, ale tenkrát jsem byl pořádně vystresovaný.

NEŠLO O ŽÁDNÉ DISIDENTY, POSTŘEHLI HNED RUKOJMÍ

Jak na vás únosci jako na rukojmí působili, dovedete si to i po těch letech detailně vybavit?

Hned od začátku bylo zřejmé, že neoplývají přílišným intelektem. Bylo patrné, že i když byl reálný socialismus, působili jako sociálně vyloučení ekonomičtí outsideři. Bylo jasné, že se nejedná o žádné disdenty či bojovníky proti komunismu. Dodnes tvrdím, že ani netušili, proč se do té nesmyslné akce vůbec pouštěli. Oni si snad ani realitu svého činu neuvědomovali. Jednali hodně nejistě a byli takoví nesví.

Vy jste s Barešovými v dopravním prostředku strávil jen kolem 45 minut, asi jste byl rád, že vás propustili, zatímco některé propustili až po dalších sedmi hodinách nad ránem následujícího dne, kdy už bylo 24. května...

Pozor, propuštění, to není správné slovo. Mě z autobusu vyhodili, stejně jako jednoho kamaráda o kus dříve. A mělo to jasný cíl. Měl jsem za úkol najít nějaké pohraničníky a oznámit jim, že jsem z autobusu, který unesli tři muži a vzkazují, že pokud je nepustí na Západ, všechna rukojmí postřílejí. A tak jsem záhy narazil na dva záklaďáky s důstojníkem, který rovněž neměl vysoké IQ. Poté, co jsem jim požadavek od únosců vyřídil, velitel strhnul z ramene jednoha vojáka samopal, nabil ho a začal mířit do prázdna v domnění, že ten autobus spatří. Já jsem mu ale řekl, že ten už je dávno pryč a možná už stojí na přechodu v Pomezí nad Ohří. Vysadili mě totiž malý kousek od celnice. Vůbec nevím, proč důstojník předvedl tuto akci, zřejmě si chtěl před záklaďáky hrát na hrdinu. I když jsem byl v šoku, bylo to k smíchu, co udělal.

Když vaše spolužáky a kamarády teroristé dlouhé hodiny zadržovali, kde jste v té chvíli byl a měl jste nějaké informace, co se spolužáky děje?

Byl jsem v jakési vojenské buňce a vše jsem pozoroval. Pohraničníci to absolutně nezvládali, všude vládl chaos, zmatek a pamatuji si, jak velitelé pořád něco řvali. Prokazovali naprostou neschopnost, to už opravdu nebylo ani o té ideologii. Nevěděli si absolutně rady. Autobus v té chvíli stál u první závory a kamarádi prožívali opravdu šílené chvíle. Barešovi chtěli otevřít závoru, a proto stříleli, dostavila se k první závoře i poplachová hlídka, která po obeznámení se situací vystřelila světlici a dávku ze samopalu jako signál poplachu pohraniční rotě. Jeden z pohraničníků se cítil ohrožen a vystřelil krátkou dávku proti autobusu. Projektil prostřelil chladič autobusu a lehce zranil na noze spolužačku z vedlejší třídy Alenu Klabanovou, kterou únosci usadili na služební místo vedle řidiče. Naštěstí Klabanovou náboj jen škrábl a nikterak masivně nekrvácela. Postupem času únosci propouštěli většinu studentů. Osobně jsem v buňce byl do půlnoci, kdy mě vojáci odvezli do Chebu k výslechu, který vedli lidé od Státní tajné bezpečnosti.

Jak se k vám chovali její vyšetřovatelé?

Sice korektně, ale nejhorší bylo, že nás studenty podezřívali ze spolupachatelství. Vzali si do hlavy, že jsme se s teroristy Barešovými domluvili, že s nimi zdrhneme na Západ. Ptali se nás, jak se s nimi dlouho známe, kdy a kde jsme se seznámili. Prostě absurdní. Vyšetřovatelé prostě byli přesvědčeni, že tam nějaké konspirace mezi námi jsou. Bylo to opravdu nepříjemné. Jen si to představte, byl jsem sedmnáctiletý kluk, vykulený z toho, co jsem prožil a najednou vás podezírají, že v tom jedete s únosci.

ŘIDIČE NOVÁKA ZŘEJMĚ POHRANIČNÍCI OBĚTOVALI

Pak se od 22.15 hodin nic nedělo, protože se čekalo až z Prahy na místo vrtulníkem přiletí tehdejší velitel Pohraniční stráže generálporučík František Šádek a náměstek ministra vnitra Ján Pješčak, neboť je nutné připomenout, že Pohraniční stráž neměla v gesci obrana, ale vnitro. O půl druhé v noci generálové dorazili. Kdy bratranci propustili poslední rukojmí?

Už si to přesně nepamatuji, ale propuštění proběhlo asi krátce po jejich příletu, neboť celá akce skončila kolem třetí hodiny ranní následujícího dne. Barešovi naštěstí uvěřili slibu generála Šádka, že pokud zbytek gymnazistů propustí, otevře jim i druhou závoru a namluvil jim, že za ní už je Spolková republika Německo. Samozřejmě to byla léčka, generál podle historiků vsadil na akci Kámen, kterou se na konci čtyřicátých a začátku padesátých let proslavila StB, a to tím, že lidi úmyslně mystifikovala, že už jsou na Západě, aby je pak stále ještě na území Československa zatkla. Co se dělo pak, už znám jen z různých historických pramenů. Bylo štěstí, že už nikdo od nás v tom autobuse, který se pak rozjel, nebyl. Strhla se přestřelka, při níž Milan Bareš zemřel a bohužel i šofér Jan Novák. Ještě předtím na vrcholu horizontu byl připraven obrněný transportér, který na šíř zablokoval cestu a autobus do něj narazil. Silnici také vojáci přehradili železnými branami a prkny s hřebíky.

Zmínil jste smutný osud řidiče Jana Nováka, v té době mu bylo pouhých šestadvacet let, měl malé dítě, s manželkou bydleli v Modleticích. Historici sice naznačují, že šoféra zabili pohraničníci, ale stoprocentní důkaz nemají. Sám přeživší Václav Bareš při obnově procesu v roce 1993 říkal, proč by oni zabíjeli Nováka, když nikdo z nich neuměl autobus řídit. Stejnou úvahou se zabývala i vdova Irena Nováková v televizním dokumentu Pomezí. Kdo podle vás Nováka zastřelil?

S téměř stoprocentní jistotou tvrdím, že samotní vojáci při přestřelce, která se strhla po projetí druhé závory. Ty náboje v jeho těle byly jiných rozměrů než z pušek, co měli Barešovi, to musela jednoznačně prokázat pitva, o čemž jsem jako lékař přesvědčen. Navíc ty střely šly zepředu do jeho hrudníku, Barešovi by ho ani takto zasáhnout nemohli. Existují i fotky prostřílené sedačky řídiče rovněž zepředu.

Měl jste za oněch 42 let příležitost osobně mluvit s vdovou paní Irenou Novákovou nebo ji nějak kontaktovat?

Bohužel ne. Ale čím jsem byl starší a stal se pak doktorem medicíny, tak jsem si silně uvědomoval, jaká tragédie rodinu pana Nováka postihla. Měli malé dítě, plánovali si budoucnost. Nebojím se říci, že pohraničníci jeho život obětovali.

O ŠÁDKOVĚ VINĚ MOHL ROZHODNOUT JEDINĚ SOUD

Ještě se k Janu Novákovi dostaneme, když dovolíte, na chvilku odbočíme. Chci se zeptat, zda jste někdy hovořil třeba s přeživším Václavem Barešem?

Ne, a vůbec o to nestojím (ironický smích). Myslím, že nikdo ze spolužáků jim dodnes neodpustil. Díky nim jsme prožili strašný zážitek. Václava Bareše jsem viděl pak u Krajského soudu v Plzni, kde se případ projednával a já tam vypovídal jako svědek. Dále jsem případ nesledoval, ono nebylo ani jak. Média o něm téměř neinformovala. Pamatuji si pak, že v nějakých novinách jsem našel krátkou zprávu, že Robert Bareš byl 6. prosince 1979 popraven.

Polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová případ v roce 1992 znovu otevřela. Soud označil dřívější tresty za nepřiměřené. Výsledkem revize bylo odsouzení Václava Bareše k trestu odnětí svobody na 11,5 roku, ve vězení strávil 12,5 roku, propuštěn byl již roku 1990 díky milosti. Robertovi byl trest smrti posmrtně změněn na odnětí svobody na 14,5 roku – pozn. red.)

Pozastavil bych se u generálporučíka Františka Šádka. Bývalý velitel Pohraniční stráže se za svého života považoval za hrdinu této kauzy. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů (ÚDV) byl ale jiného názoru a v devadesátých letech velitele zásahu obvinili ze zneužití pravomoci veřejného činitele se zvlášť závažným následkem. Jenže Šádek se soudům úspěšně vyhýbal. Tvrdil, že zdravotní stav mu nedovoluje se k jednání dostavit a vždy měl lékařskou zprávu z vojenské nemocnice. Paradoxní je, že po jeho smrti 4. října 2015 stáli čtyři vojáci české armády čestnou stráž vedle jeho rakve v Praze na Olšanech a přitom za jeho  působení v roli velitele Pohraniční stráže v letech 1969 až 1982 zahynulo na hranici násilnou smrtí dalších 16 osob. Nemyslíte si, že měl být po Listopadu Šádek odsouzen?

Jsem lékař, ne soudce, ale Šádek zbytečně spolužáky vystavil nebezpečí, mohl je nechat projet. Existoval přece i v tehdejší době zákon, že pokud selhalo vyjednávání, mají být únosci vpuštěni za hranice, aby neohrozili civilisty. Němci by Barešovy považovali za teroristy a jistě by je vrátili. Zřejmě by se měl zpovídat i za smrt řidiče Jana Nováka, kterého, jak už jsem zmínil, bezesporu při akci nad ránem zastřelili pohraničníci a obětovali ho. Musím ovšem říci, že jakýkoli únos je i v současné době komplikovaný, není to nikdy jednoduchá záležitost, jsou povoláváni k nim ti nejlepší profesionálové, vyjednávat chodí psychologové. Když se vrátím ale ke generálu Šádkovi, neumím vyhodnotit, zda a jakého kontrétního trestného činu se měl dopustit, ale je jasné, že vše v pořádku nebylo. Tím, že se úspěšně justici až do své smrti vyhýbal, se už nedozvíme, zda pochybil, protože to vždy může rozhodnout jedině soud.

Někteří vaši spolužáci údajně říkali, že když byl generál Šádek v rámci poděkování za vaši záchranu pozván na maturitní ples vašeho ročníku, tak v pokročilé době veselení dostal otázku, co by pohraničníci dělali, kdyby se autobus nepodařilo zadržet a on by začal mířit na Západ. Na to prý měl politik za KSČ odpovědět, že by všechny postříleli, protože neexistovalo, aby byli únosci úspěšní. Většina gymnazistů pak měla zkažený zbytek zábavy.

Osobně jsem u toho nebyl, tak nemohu posoudit. Ale je pravda, že jsem tuto hisotrku slyšel od části spolužáků vyprávět. Jestli je to pravda, že to řekl, pak je to šílené a jen to dokazuje, že minulému režimu absolutně nešlo o záchranu životů, ale jen o ideologii. Ta byla nejdůležitější.

ZKUSTE O AKCI NA HRANICI NĚKDE CEKNOUT A UVIDÍTE

Určitě ale tehdejší pohlaváři neměli čisté svědomí, když vás neustále StB upozorňovala, že o případu nesmíte nikde a s nikým mluvit...

Nejenom StB na nás vyvíjela tlak, ale důraznou domluvu a kázaní jsme ještě u Chebu dostali od jedné profesorky, která byla členkou KSČ a do parády si nás vzal i tehdejší ředitel říčanského gymnázia, který byl klasickým kovaným komunistou. A aby toho nebylo málo, tak krátce po únosu jsme byli pozváni na ministerstvo školství na jakousi svačinu. Akce se tvářila, že my gymnazisté děkujeme statečným soudruhům pohraničníkům za jejich záchranu našich životů. Ve skutečnosti ale byla svolána proto, aby nás postrašili, co se stane, když nebudeme mlčet. V souvislosti s neustálým upozorňováním, abychom si dali pozor mám i jednu humornou příhodu.

Rád si ji poslechnu, vyprávějte, prosím.

Když nás vojáci-pohraničníci už nad ránem 24. května převezli u Chebu do chatek, abychom si odpočinuli, tak my jsme všichni byli z prožitého příběhu v šoku a pořád jsme ho mezi sebou rozebírali. Najednou se u tábořiště zjevil nějaký kapitán Sboru národní bezpečnosti a přísně nás napomenul, ať už toho necháme, nic neřešíme, protože se vlastně vůbec nic nestalo. Ale on to říkal takovou dikcí jako ve filmu Pelíšky, když příslušník vyprávěl, že rozkaz zněl jasně, a to zastavit muže s koženou brašnou. Zmíněný kapitán byl i přesně tak tupý jako ten policista v Pelíšcích.

Jste lékařem, bavil jste se někdy pacienty o tom, co vás v květnu roku 1978 potkalo?

Někdy v raných časech, když jsem začínal, tak o tom asi nějaká poznámka padla, Ale jak už jsem v úvodu říkal, je to dávná historie a řada lidí ani neví, že se něco takového událo. Jedině občas se nějaký novinář na to zeptá, jinak nikdo.

Dal vám prožitý, hrůzostrašný zážitek vůbec něco pozitivního do života?

Nevím, jestli vymyslím nějaký patos, asi to nedokáži. Spíše bych řekl, že mě tato zkušenost ničím neobohatila. Maximálně jsem si uvědomil, jak hrozný je komunistický režim, což se mně pak potvrdilo i na vojně. Zbývalo jedenáct a půl roku do revoluce, takže jsme prožívali tuhou normalizaci, všude byly samé zákazy a různá nařízení. Hrozné mně přijde i to, že rodiče se o tom, že nám šlo o životy, dozvěděli, až když jsme byli doma a nemohli s tím nic dělat. Mladým lidem to bude připadat jako neuvěřitelné, ale tehdy nebyly mobily ani žádné sociální sítě, jimiž bychom jim dali vědět. Není na co vzpomínat, jak už jsem řekl, i když já mám únos už zasunutý někde hluboku v paměti, Barešům opravdu nikdo ze spolužáků za prožitá muka neodpustil.