Proč v Česku studují i cizinci? Odpověď je mnohem starší, než si myslíte

Karlova univerzita byla první univerzitou ve střední Evropě, tedy první na sever od Alp a východně od Francie. Karel se jistě inspiroval ze svých pobytů na francouzském dvoře a též pobytem v Itálii. Vzorem pražské univerzitě se tak stala univerzita v Paříži, po níž se organizačně inspirovala do čtyř fakult – artistické, teologické, právnické a lékařské (dnes má univerzita fakult 17, z toho 3 mimo Prahu). Dalšími vzory byla univerzita v Neapoli, též založená císařem, a univerzita v Bologni. Podle ní byla univerzita v Praze rozdělena na čtyři národy.

Právě poslední vzor je důležitý pro následující vývoj. Pro rozhodování o celouniverzitních záležitostech byli studenti i učitelé rozděleni do 4 „národů“ – českého, bavorského, polského a saského. Tyto „národy“ byly na středověkých univerzitách v podstatě spolky sdružující studenty a učitele podle země jejich původu. Český národ zahrnoval obyvatele Čech i Moravy, jak česky, tak německy mluvící, obyvatele Uher a Sedmihradska. Bavorský zahrnoval Rakušany, Šváby, obyvatele Frank i Porýní. Polský zahrnoval Slezany, Poláky a Rusy. Poslední saský obyvatele Míšeňska, Durynska, Horního/Dolního Saska, Dánska a Švédska. Studenti české národnosti tvořili dle některých odhadů asi 16–20 % z celkového počtu studentů.

Národnostní a s ním spojené i názorové napětí se na pražské univerzitě začalo projevovat už od počátků vlády Václava IV., přibližně v 80. letech. Tehdy si střídavě arcibiskupovi stěžovala česká i německá strana. K razantní změně poměrů došlo až na počátku 15. století. Tehdy Václav IV. ztratil říšskou korunu. Od roku 1402 se jí tituloval Ruprecht Falcký, přesto Václav IV. neztrácel naděje a nadále usiloval o její znovuzískání.

K událostem na Karlově univerzitě v roce 1409 tak možná překvapivě nevedly jen univerzitní spory, respektive spory čistě v univerzitním prostředí, ale i vysoká politika a vzájemné vlivy. Na jaře roku 1408 se konečně kardinálové dohodli na svolání koncilu do Pisy, kde se mělo vyřešit papežské schizma. K Pise upjal své naděje i Václav IV., který doufal, že se zde vyřeší i problém jeho znovuzískání titulu římského krále. Václav IV. požádal univerzitu, aby se k účasti na koncilu v Pise vyjádřila. Doufal, že podporou vážené instituce posílí svůj hlas během následujících jednání. Problémem se ukázal postoj právě německých mistrů a studentů, kteří se ocitli v těžké situaci. Studovali sice v Praze, ale po ukončení studia měli s největší pravděpodobností směřovat do Německa, kde by se svým vzděláním mohli najít uplatnění. Zde by se ocitli pod pravomocemi Ruprechta Falckého, který jim nyní začal vyhrožovat, že pokud se univerzita postaví na stranu Václava IV., budou muset v budoucnu počítat s následky.

Této situace využila reformní skupina a její zástupci Jeroným Pražský a Jan z Jesenice, kteří se snažili krále získat na svou stranu, což mělo být výhodné i pro něj. Řešením měla být změna hlasovacích poměrů na univerzitě. Jestli myšlenka dekretu měnícího hlasy na univerzitě pocházela od českých mistrů, či od samotného panovníka, zůstává dodnes sporné.

Každopádně výsledkem byl tzv. Dekret kutnohorský, který byl vydán 18. ledna roku 1409. Šlo v podstatě o listinu omezující vliv cizinců na pražské univerzitě. Podle dekretu získal český národ na univerzitě tři hlasy, ostatní národy (saský, bavorský a polský) jeden. Český národ tak měl nově de facto naprostou volební převahu. Dekret se týkal pouze třífakultního učení, ne právnické univerzity.

Negativním důsledkem hlasovací změny byl odchod značné německé části učitelského sboru a studentů, odhady hovoří o počtu 500-800 osob. Odešli především do nově založených univerzit v okolních zemích, například do Heidelbergu, Kolína nad Rýnem, Krakova a Vídně. Solidárně odešla i řada právníků, přestože se jejich univerzity dekret netýkal. Došlo k počeštění pražské univerzity a okamžitému úbytku členů akademické obce. Kvalita a úroveň tím značně utrpěla, navíc byla v následujících husitských dobách ze zahraničí bojkotována jak z řad učitelů, tak studentů.