Křesťanství v Česku: Má církev dnes ještě vůbec smysl?

Samotné slovo církev je překladem řeckého „ecclesia" což znamená shromáždění. Církev si lze tedy představit jako společenství lidí, v jehož středu je Ježíš Kristus.

Je třeba si uvědomit, že na svém počátku církev (rozumí se křesťanská) nebyla organizací a nevlastnila žádný majetek. Církev byla prostým společenstvím, ve kterém měli své místo bohatí i chudí, společensky významní i ti méně významní. Církev byla společenstvím pronásledovaným a lidé pro toto společenství umírali na hranicích, v římských arénách i na kříži. 

Změna nastala po roce 312 po Kristu, kdy se toto společenství stalo tolerované a později jediné povolené. Status církve se však pozvolna měnil. Církvi ovšem nelze upřít fakt, že pomohla zachránit některá antická díla, která by jinak byla ztracená.

Nelze ani opomenout fakt, že církev měla dlouhou dobu privilégia v oblasti vzdělávání. Další historickou zásluhu má církev ve vytváření různých mezinárodních společenství (Svatá liga, katolická liga atd.).

Dnes na prahu 21 tisíciletí se zdá, že je církev, historickým přežitkem a přesto se najdou oblasti, kde má nezastupitelnou úlohu. Jednou z nich je působení církevních řádů v oblasti ošetřování nemocných a tzv. paliativní péči (pomoc nevyléčitelně nemocným umírajícím lidem).

Není tak úplně pravda, že by církev byla stále tou středověkou organizací, za kterou je mnohdy považována. Dnešní mladí faráři nemají problém nosit džíny a hovořit moderním jazykem o současným problémech své generace.

Koneckonců i současný papež František má mnohem blíže k liberálně smýšlejícím lidem, než k těm, kteří se spíše hlásí ke konzervativnímu pojetí církve.

V České republice dochází k ještě jednomu zajímavému jevu. Totiž i ti největší kritici církve se čas od času vydají do boje za tradiční podobu některých církevních svátků (Vánoce, Velikonoce), které se vlivem globalizace proměňují na oslavu komerce.

Některé osobnosti církevního života byly a jsou uznávány jako autority českého kulturního prostředí. Připomeňme kardinály Berana, Trochtu, Špidlíka a Vlka, arciopata Břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska, či profesora Tomáše Halíka nebo faráře Zbigniewa Czendlika. 

Zdá se tedy, že mnohým kritikům církve nevadí víra jako taková, ale spíše organizace, která se ji snaží zastřešovat. Pokud člověk pronikne za mediální obraz, najde církev, která se naopak snaží vrátit do stavu společenství věřících lidí.