Česko je bohatší než Itálie nebo Španělsko, Češi jsou spokojenější než Francouzi či Britové

Ekonomické podmínky se uvolňovaly po podstatnou část 80. let a zejména v jejich druhé polovině, a ještě výrazněji po roce 1987. Roli tehdy, v druhé polovině 80. století, také sehrála nastupující globalizace, ale i technologický posun, například snazší šíření západní kultury prostřednictvím satelitních přijímačů a západní filmové produkce prostřednictvím videopřehrávačů. Tyto dobové západní technologické vymoženosti ještě zřetelněji obnažily propastnost ekonomického zaostávání socialistického bloku. Režim na to reagoval uvolňováním ekonomických šroubů, které však bylo stále až příliš pozvolné, takže veřejnost nakonec v listopadu 1989 režim „sametově“ smetla a země nastoupila cestu ke standardní tržní ekonomice. 

Byznysoví vítězové a poražení 

Z hlediska dalšího rozvoje české ekonomiky i průmyslu byly zcela mimořádné kroky provedené v první polovině 90. let, které nynější jubilant Václav Klaus ovlivňoval tak zásadně, že se stal jejich symbolem, jejich zosobněním. Tehdy byl milníkem prakticky každý rok. Ať už šlo o zhroucení trhu RVHP a nutnost přeorientovat se na trhy jiné, o související zapojení se do globalizujícího trhu a jeho hodnototvorných řetězců, o liberalizaci ekonomiky, uvolnění cen, malou i velkou privatizaci, restituce či o samotné rozdělení Československa. Dalším milníkem byl převod největších bank do rukou zahraničních vlastníků na přelomu tisíciletí, kterým se transformace de facto završila. Vstup do mezinárodních struktur jako OECD, NATO a zejména EU v roce 2004 přidal transformované české ekonomice na kredibilitě mezi mezinárodními investory. Hospodářský propad v roce 2009 dal transformované české ekonomice, zapojené již do globalizovaného trhu, pocítit dopady celosvětové finanční krize, vlastně poprvé tak Česko okusilo opravdovou „kapitalistickou“ krizi. Svým způsobem je milníkem i intervenční režim České národní banky z let 2013 až 2017, který urychlil eurizaci ekonomiky a přiblížil tak Česko přijetí eura jako nic jiného za celé období od vstupu do EU. 

Byznysoví vítězové uplynulých třiceti let jsou zřejmí, stačí pohledět za žebříček nejbohatších Čechů. Drtivá většina z nich podstatnou část svého jmění vydělala právě díky transformaci české ekonomiky a obrovským, historicky bezpříkladným přesunům majetku, které byly její nedílnou součástí. Byznysových poražených bude pochopitelně mnohonásobně více. Funguje ovšem mentální klam, jemuž se říká „klam přeživších“. V médiích čteme o těch několika vítězích, Babišovi, Vítkovi, Bakalovi a pár dalších, zatímco tisíce a tisíce podnikatelů si na transformaci vylámaly zuby. Nepřežili. Někdy bohužel i doslova. Zejména však nepřežil jejich byznys, reputace, případně bezúhonnost. Vždyť třeba takového Viktora Koženého mohl v poměrně nepřehledném, rychle se měnícím a nepředvídatelném období rozpadu centrálního plánovaní nejen u nás, ale v celém východním bloku dělit od umístění v letošním žebříčku českého, možná i světového žebříčku nejbohatších třeba jeden jediný (chybný) podnikatelský krok. Hranice mezi úspěchem a zatracením může být v tak překotné době zatraceně tenká. Takže Kožený je zosobněním transformačního poraženého. Utrpěla jeho reputace a do značné míry i bezúhonnost, pročež žije odříznut od světa na Bahamách. Tisíce, ba desetitisíce dalších poražených s námi každý den jezdí do práce tramvají nebo vlakem. Na rozdíl od Koženého jsou bezejmenní. Jejich reputace neutrpěla, jen prostě nevyšel jejich obchodní záměr. Kdo ví, třeba jeden jediný chybný krok řady z nich rozhodl o tom, že dnes jezdí tramvají, místo aby nám nad hlavou kroužili soukromým tryskáčem. 

Nejlepších třicet let historie 

Příjmová nerovnost se po roce 1989 zvýšila. Ale pouze v takové míře, že rozevření nůžek lze stále označit za přijatelnou daň za hospodářský růst. Svižně rostoucí ekonomika totiž vykazuje právě i tu dynamiku spočívající v rozevírání nůžek. To je však v Česku poměrně dobře tlumeno přerozdělováním. Po listopadu 1989 zkrátka vznikla do značné míry nová elita, nové jedno procento nejbohatších. Mnozí řadoví občané dnes mají pocit, že cosi ztratili, když vidí, jak pohádkově tito lidé zbohatli. Jenže jde opět do značné míry o klam přeživších. Nevidíme desetitisíce bezejmenných neúspěšných nebo jen méně úspěšných, prostě se o nich nepíše. U části lidí tak vzniká dojem, že oni jsou takřka osamocení mezi transformačními poraženými. Ale zpravidla je tomu hned dvakrát zásadně jinak. Zaprvé, nejsou poraženými. Polepšili si v posledních třiceti letech závratně. Jenom ne tak závratně jako Vítkové, Babišové či Bakalové. Takže i když se absolutně mají nesrovnatelně lépe než v roce 1989, relativně si vůči elitě společnosti, těm z žebříčků miliardářů, stojí hůře než vůči elitě dob socialismu, tedy tehdejším stranickým papalášům. Zadruhé, takto „poražených“ jsou zástupy, to osamocení jsou na špici spíše Vítkové, Babišové a Bakalové. 

Bez nadsázky lze říci, že pro české země představuje uplynulých třicet let z hospodářského hlediska nejúspěšnější třicetiletku historie. Česká ekonomika je dnes mnohem svobodnější, výkonnější, environmentálně šetrnější, nesrovnatelně více zapojená do globálního trhu a více orientovaná na služby. 

V indexu ekonomické svobody Fraserova institutu poskočila od roku 1990 ze 101. příčky ve světě ke 20. příčce. Ekonomická svoboda a nízká míra přerozdělování prokazatelně zintenzivňují například inovativní aktivitu, takže podněcují růst produktivity. Růst produktivity je přitom dlouhodobě jediným zdrojem celospolečenského bohatnutí. Podle globálního indexu inovací je Česko druhou nejinovativnější ekonomikou bývalého východního bloku, po Estonsku. Žádná jiná země bývalého východního bloku – ani citelně méně zadlužené Estonsko – nemá lepší souhrnné ratingové hodnocení než ČR, tj. souhrnné hodnocení agentur Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch. Tyto představují tři světově nejvýznamnější ratingové společnosti. 

Ratingové hodnocení jednotlivých zemí se odráží v životní úrovni domácností příslušných zemí, byť samozřejmě vztah je zprostředkovaný, nikterak těsný. Platí však, že rating v sobě zahrnuje i ekonomickou výkonnost dané země, která se zase do značné míry odvíjí od ekonomické výkonnosti jednotlivých domácností dané země. Pokud je celospolečenské bohatství určitě země (pře)rozdělováno mezi jednotlivé domácnosti s uspokojivou mírou rovnoměrnosti, bohatnutí země znamená růst životní úrovně naprosté většiny domácností. Česko i Slovensko patří k zemím, kde je celospolečenské bohatství distribuováno poměrně rovnoměrně, až rovnostářsky, takže uvedená podmínka je splněna.  Není tedy zcela náhodné, že tak jak se od roku 2005 poněkud rozevřely nůžky v souhrnném ratingové hodnocení Česka a Slovenska, rozevřely se také nůžky v životní úrovni Čechů a Slováků. 

Česká republika je podle dat Mezinárodního měnového fondu z roku 2020 poprvé ve své novodobé historii, počítané od roku 1993, bohatší než Itálie a Španělsko.  

Spokojenější než Francouzi

Kupní síla průměrného Čecha vzrostla za třicet let o dvě třetiny. Čistý příjem průměrného obyvatele ČR včetně dětí a důchodců stoupl od roku 1989 o více než 600 procent z necelých 2000 korun na více než 15 tisíc korun v roce 2018. 

V období let 1990 až 2016 poklesly emise skleníkových plynů o 34,4 procenta na 129,6 milionu tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Mezi lety 2005 až 2016 pak emise poklesly o 11,8 procenta, tj. 17,4 milionu tun ekvivalentu oxidu uhličitého, takže největší porce práce na ozdravení životního prostředí byla učiněna v leckdy zatracovaných – byť neprávem – 90. letech. Například těžba stavebních surovin, klíčová součást těžebního průmyslu, se po roce 1989 dramaticky propadla, a to kvůli celkové změně základního charakteru a orientace celého československého, resp. českého hospodářství. Se zmíněným ukončením centrálního plánování a rozpadem trhu Rady vzájemné hospodářské pomoci se obecně utlumil důraz na těžbu a těžký průmysl, ale také například na výstavbu, a to jak rezidenční v podobě třeba panelákových sídlišť, tak výstavbu průmyslovou. Větší podíl na hrubé přidané hodnotě postupně získal sektor služeb a spíše lehčího průmyslu. Ruku v ruce s tím došlo k poklesu zájmu o stavební suroviny, jejichž těžba se tak utlumila. Roli hrálo zvýšení důrazu na environmentální stránku ekonomické aktivity a snaha omezit socialistické plundrování a drancování přírody a přírodních zdrojů. Od té doby se postupně stále silněji promítá v objemu těžby stavebních surovin vliv tržního ekonomického cyklu v oblasti výstavby, a to nejen výstavby v ČR, ale i té mezinárodní, neboť část stavebních surovin je vyvážena. 

To vše však neznamená, že jsme nejvyspělejší ekonomiky dohnali. Zatím se k nim stále jen přibližujeme. Pomaleji, než mnozí očekávali. Němci nad námi ve mzdách vedou, a ještě dlouhá léta, ba desetiletí tomu tak bude. Na druhou stranu, podle letošní statistiky OSN jsou Češi celkově spokojenější než třeba Francouzi. Češi se umisťují na šestnáctém místě na světě, Francouzi jsou dvacátí (zde). Češi jsou spokojenější také než Britové či třeba Belgičané. Ukazatel zohledňuje nejen vlastní ekonomický výkon a životní úroveň, ale i ukazatele typu naděje dožití nebo společenské vzájemnosti. 

Pokud by kdokoli v listopadu 1989 řekl, že do třiceti let budou Češi celkově spokojenějším národem než Francouzi – nejen z ekonomického, ale i z celospolečenského hlediska –, považovalo by se to zřejmě obecně za úspěch, až skoro za sci-fi. Němce jsme sice ve mzdách nedohonili, ale Francouze jsme v celkové spokojenosti předhonili. Můžeme slavit. Ale přiměřeně.