KOMENTÁŘ | Komentář Vojtěcha Varyše: Rakouské referendum o imigraci zvolilo nového lídra střední Evropy

V Rakousku je dlouhodobě u moci velká koalice lidovců (ÖVP) a socilistů (SPÖ). Ti vládli posledních deset let nepřetržitě na federální úrovni, a předtím již mnohokrát: po většinu poválečného období – vedle toho je spojuje dlouholetá spolupráce na zemské a místní úrovni a rozdělení pozic ve státní správě, kulturních a akademických kruzích a tak dále.

Zároveň se koalice dlouhodobě hádala a rozpadala a obě strany na to doplácely: více lidovci, jimž v posledních letech průzkumy předpovídaly pokles až pod dvacetiprocentní podporu. Na nehybném stavu rakouského státu dlouhodobě profituje strana Svobodných (FPÖ), občas nesmyslně označovaná za krajně pravicovou, která se celé poslední volební období viděla jako vítěz – a do jisté míry se jím nakonec stala, byť jinak, než si její šéf Heinz-Christian Strache, který se už viděl v kancléřském křesle, představoval.

Vedení lidovců se totiž chopil mladý ministr zahraničí Sebastian Kurz, který si vymínil zvláštní podmínky – sám škrtal na kandidátce, přivedl na ni nestraníky, obměnil stranické vedení a celá partaj šla do voleb pod novým a personifikovaným názvem „Liste Sebastian Kurz – Die Neue Volkspartei“ (List Sebastiana Kurze – Nová lidová strana). Kurz chytře kombinoval mladistvý elán a praktický marketing s protimigrační rétorikou, s níž vzal část větru z plachet Svobodným – a dovedl lidovce k jasnému vítězství, prvnímu po 15 letech. Svobodní sice na vítězství nedosáhli, ale i tak mají se 27% procenty (ještě nejsou sečteny všechny korespondenční hlasy) na dosah nejlepší výsledek kariéry.

Vše nasvědčuje tomu, že dochází k repríze roku 2000, a lidovci a svobodní znovu složí koalici. Pro Kurze to nebude snadné – svobodní budou určitě chtít rezorty zahraničí a vnitra a mají v Evropě tak příšernou pověst, že to možná neskončí mezinároními sankcemi jako tehdy, ale bez humbuku se to neobejde. Navíc je lídr Strache sice v pozici, kdy se nemůže stát kancléřem, ale může pomrkávat na sociální demokraty – či dokonce složit koalici přímo s nimi. Jsou v SPÖ tací, kteří pro takové spojenectví dlouho plédují – třeba burgenlandský hejtman Hans Niessl, který právě v takové koalici na zemské úrovni vládne, a tací, kteří o případném odchodu do opozice hovoří jako o šílenství.

A pokud si bude Strache klást příliš velké požadavky nebo příliš dlouho váhat, může se nakonec dát velká koalice znovu dohromady, přestože se teď tak velkolepě rozhádala. Nebylo by to poprvé.

Tématem voleb byla samozřejmě imigrace. Kurz se loni podílel na uzavření balkánské migrační trasy a letos prohlásil, že žádnou ilegální imigraci už neumožní, na což voliči slyšeli. Pro Svobodné je boj proti imigrantům denním chlebem. V tomto má jejich potenciální koalice blízko třeba k zemím Visegrádu, včetně maďarského premiéra Viktora Orbána, pro nějž má Kurz jen příznivá slova. Zároveň, na rozdíl do Stracheho, nehodlá Kurz odcházet z Unie ani jí nechce mydlit schody – jen má trochu odlišnou představu o budoucím vývoji země než její novopečený samozvaný lídr, francouzský prezident Emmanuel Macron. Můžeme očekávat souboj vizí. A pokud se Kurz nepostaví jen do čela Rakouska, ale i do čela střední Evropy, nemusí to být jen souboj trpaslíka s Goliášem.

Ostatně postoj k migraci stál parlamentní zastoupení Zelené: ti se poprvé od roku 1986, tedy od roku, kdy se příští kancléř Kurz narodil, nedostali do parlamentu (přestože loni jejich kandidát Alexander Van der Bellen zvítězil v přímých prezidentských volbách). Jediný jejich prominentní politik, dlouholetý poslanec Peter Pilz, který v době uprchlické krize zastával poněkud opatrnější než stranicky oficiální „vítačské“ postoje. Byl potrestán odsunutím na zadní místo kandidátky. Ze strany odešel a šel do voleb s vlastní kandidátkou, pojmenovanou prostě Pilz. I tento recept zabral, Pilz se do parlamentu těsně dostal, zelení těsně ne.

Druhým, nikoli nepodstatným tématem, které volby také ovlivnilo byl postupný boj Evropské unie, a také části rakouské vlády, proti hotovosti, které se projevilo například zavedením povinného poplatku za výběr z bankomatu. Jenže Rakušané platí mincemi a bankovkami rádi a tak volili ty, kteří se poti tomuto trendu vymezovali – opět šlo o „nové“ lidovce a svobodné.

Nicméně, onu „novost“ u lidovců nelze přeceňovat. U Kurze šlo v první řadě o marketingový, pragmatický tah. Co z něj vyleze v konkrétní politice, lze teprve vyhlížet.