Euro slaví 20 let, výhody pro jednotlivé země se různí

Počet zemí s eurem se rozrostl na 19 z původních 11 a objem ekonomiky eurozóny se zvýšil o 72 procenta na 11,2 bilionu eur (289 bilionů Kč). Eurozóna je tak druhou největší ekonomikou světa za Spojenými státy, což z Evropské unie činí globální sílu, se kterou je třeba počítat

Tento úspěch však zakrývá rozdíly, kterým se zřejmě nedalo vyhnout kvůli obrovské ekonomické a kulturní rozmanitosti jednotlivých zemí. Když evropské země vyměnily pravomoc stanovovat si každá svou úrokovou sazbu za povinnost dodržovat fiskální limity bloku, předpokládaly, že spolu s tím se dostaví i větší ekonomický blahobyt. Agentura Bloomberg vytvořila řadu testů, aby zjistila, jak se jim to podařilo. A výsledky ukazují, že jen hrstka zemí díky tomu prosperuje.

Euro se v bezhotovostním platebním styku začalo používat 1. ledna 1999 a o tři roky později se do oběhu dostaly bankovky a mince. Od svého debutu zažilo citelné zvraty. Zvlášť neklidné období přišlo v tomto desetiletí, protože záchrana zadlužených členů a dvojitá recese měnovou unii téměř rozdělily. Draghimu se tím, že zaplavil eurozónu hotovostí, podařilo udržet sen o evropské měně při životě. To ale neodvrátilo škody, jaké utrpěla pověst eura. Jeho podíl na globálních rezervách od vrcholu v roce 2009 klesl o téměř 30 procent.

Bloomberg Economics ve snaze zhodnotit projekt podrobil země eurozóny deseti ekonomickým testům, které měly zjistit, do jaké míry země využívají výhod větší stability a hospodářské integrace, ale i to, jak si dokázaly udržet konkurenceschopnost a stabilizovat své ekonomiky v době dluhové krize v eurozóně. Z testů nevyplívá, zda by členským zemím bylo lépe mimo eurozónu, ani neměří celkovou prosperitu a ekonomické zdraví. Spíše ilustrují, jak země využily příležitosti a jak se jim podařilo překonat rizika související se sdílením měny.

Testu bylo podrobeno jen 16 zemí. Nebyly testovány tři pobaltské republiky, které se připojily k eurozóně v roce 2011, a nejsou tak součástí bloku dost dlouho. Bloomberg podle výsledků rozdělil země do tří skupin, podle toho, jestli pro ně je členství velmi dobré, uspokojivé nebo průměrné.

Do nejlepší skupiny se dostalo šest zemí. Není překvapením, že je mezi nimi Německo, protože euro znamenalo pro největší evropskou ekonomiku devalvaci a tedy podporu obchodu a konkurenceschopnosti. Nicméně do této skupiny se zařadili také pozdější členové Slovensko a Slovinsko, hlavně díky tomu, že euro drasticky snížilo riziko výkyvů směnných kurzů a umožnilo jim prohloubit obchodní vztahy v bloku.

"Klíčem k úspěchu těchto zemí byl rozvoj hluboce integrovaných výrobních sítí v celé eurozóně, ale ještě více jejich schopnost udržet pod kontrolou náklady na pracovní sílu a zlepšit jejich konkurenceschopnost v první dekádě, často prostřednictvím strukturálních reforem. Do hospodářského poklesu pak vstoupily ze silnější pozice, takže byly i lépe připraveny čelit krizi eura," uvedla ekonomka Bloomberg Economics Maeva Cousinová.

Dále do nejlepší skupiny podle kritérií Bloombergu patří Rakousko, Belgie a Finsko.

Pro dalších pět zakládajících zemí nemělo členství v měnové unii tak výrazné výhody. Státy v druhé kategorii zůstaly v těžkých časech vůči vnějšímu okolí převážně konkurenceschopné, zvláště Irsko a Portugalsko však utrpěly tím, že neměly dostatek prostoru, aby si mohly samy upravovat fiskální politiku, a flirtovaly s deflací. Řecko sice utrpělo velké škody v době dluhové krize, přesto patří do této skupiny. To, že je součástí eurozóny už 18 let, mu přes všechny těžkosti umožnilo vytvořit si nové obchodní vztahy s bohatším jádrem Evropy. Přesun měnové politiky na důvěryhodnou centrální banku zemi také přinesl větší cenovou stabilitu v počátečních letech. V nedávné minulosti pak Řecko zaznamenalo velké zlepšení konkurenceschopnosti. Z dalších zemí do této skupiny patří Lucembursko a Nizozemsko.

Do nejhorší skupiny se dostaly tři z pěti největších ekonomik eurozóny - Francie, Itálie a Španělsko. Těmto zemím výrazně uškodila ztráta možnosti devalvace, kterou se dá reagovat na krizi. Je to hlavně proto, že mají omezený prostor pro snížení mezd, takže jejich konkurenceschopnost se zhoršila. Dokonce i v době před krizí se nepodařilo těmto zemím využít měnové unie k prohloubením obchodních vztahů v bloku a od té doby se situace začala měnit jen ve Španělsku. Zbývajícími zeměmi v této skupině jsou Kypr a Malta.

Kromě ekonomických rozdílů je zde ještě něco důležitého pro budoucnost eura - a to, jaký postoj k němu mají Evropané. Jednotná měla byla součástí širšího politického projektu, který měl zajistit mírové soužití v Evropě, přiblížit k sobě lidi a země po dvou světových válkách. Tuto soudržnost otestovaly v poslední době dluhové krize, nárůst podpory populistických radikálně pravicových stran a hlasování o odchodu Británie z EU. Průzkumy ukazují, že podpora eura v poslední době klesla v Itálii, kde se nedávno dostala k moci euroskeptická a populistická vláda. Itálie také v posledních měsících válčila s Evropskou komisí kvůli rozpočtu na příští rok.

Nicméně v zemích používajících euro je stále většina fanoušků této měny. Nálada se od zavedení eura zlepšila ve 13 členských zemích, v Rakousku, Finsku, Německu a Portugalsku bylo procentní tempo růstu dvouciferné. Dokonce i v Itálii zhruba 60 procent obyvatel podporuje euro.

To však neznamená, že je zde fronta zájemců, kteří se chtějí připojit. Podle průzkumu z roku 2012 pouze 35 procent Poláků a 23 procent Čechů se nemůže dočkat zavedení eura. Stejně jako mnozí Maďaři se obyvatelé nechtějí vzdát svých národních měn, přestože to po nich technicky vyžaduje maastrichtská smlouva. Ze zemí, které mají nárok na zavedení eura, přesahuje podpora této měny hranici 60 procent pouze v Rumunsku.