Konečně ty ledovce roztají, radujou se byznysmeni. Proč?

Plavba arktickými vodami umožňuje zkrátit cestu mezi japonskou Jokohamou a německým přístavem Hamburk o 40 procent a ušetřit 20 procent paliva. Loni, kdy se pobřežní led zmenšil na plochu 3,4 milionu kilometrů čtverečních (zhruba šestinásobek rozlohy Francie), plulo kolem Sibiře 46 lodí, zatímco v roce 2010 to byla pouhá čtyři plavidla, uvádí provozovatel flotily ruských atomových ledoborců Rosatomflot.

Oproti klasickým lodním trasám přes Panamský průplav, kterým proplouvá na 15.000 plavidel ročně, či Suez (19.000 lodí), jde o velice skromný začátek, ale budoucnost vypadá slibně. Norští rejdaři počítají s tím, že přeprava nákladů severní trasou vzroste z loňských 1,26 milionu tun na více než 50 milionů tun v roce 2020.

Podle odborníků by neměla plavba průměrně rychlé nákladní lodi severní mořskou cestou trvat déle než 22 dnů. Plavba z Japonska například do britského přístavu Felixstow přitom přes Panamu trvá 40 dnů, přes Suez 35 dnů a kolem mysu Dobré naděje 46 dnů.

V městečku Kirkenes na severu Norska se už horečně připravují na budoucí boom. Zdejší přístav je v Evropě až dosud jedním z nejvzdálenějších od nenasytných asijských trhů, ale díky tání se stává jedním z nejbližších.

Z lodí, které loni pluly severní trasou, 26 přepravovalo paliva a šest železnou rudu či uhlí. Předpokládá se, že nová trasa by mohla být zajímavá především pro přepravu zkapalněného zemního plynu z Barentsova moře. Původně předpokládaný klient, USA, se k němu otočil zády kvůli těžbě vlastního plynu z břidlic, ale poptávka v Asii po nehodě japonské jaderné elektrárny Fukušima vzrostla a ceny jsou podle AFP citelně vyšší než v Evropě.

Informace o tajícím ledu přicházely v průběhu uplynulých měsíců z výzkumných polárních lodí i obchodních plavidel. Podle Petera Wadhamse ze Scottova polárního institutu v britském Cambridge jde o dlouhodobý trend. Souvislý led díky postupnému oteplování arktických vod za posledních 20 let ustoupil směrem k Severnímu pólu o 10 procent. „Arktické vody spojující Barentsovo moře s Beringovou úžinou a Tichým oceánem jsou nyní průchozí pro moderní nákladní lodě," prohlásil Wadhams.

Nalézt severní cestu k ostrovům koření se Evropané pokoušeli již od 16. století. Existenci Severovýchodního průlivu poprvé předpověděl v roce 1527 britský obchodník. Od té doby se o její objevení za mnohdy dramatických okolností pokoušeli ruští, britští a skandinávští mořeplavci.

V moderní době se sice podél severního okraje Ruska dalo v letních měsících proplout, ovšem pouze ve stopách sovětských, případně ruských jaderných ledoborců. Lodě mohly obvykle plout jen částí severní cesty. Klíčová místa, jako je průliv Vilkického mezi pobřežím Sibiře a Severní zemí, však byla neprostupná, píšou severskelisty.cz.