KOMENTÁŘ | Babiš spoluprací s Motoristy a SPD ztratí většinu moci. Vládní krize v takovém případě potrvá celé čtyři roky

Lídr SPD Tomio Okamura se netají ambicí usilovat až o tři ministerstva, a to v souladu se svým vlastním programem. Konkrétně by šlo pravděpodobně o resorty zemědělství, vnitra a práce a sociálních věcí. Na zemědělství chce Okamura navázat své sliby o levných potravinách a podpoře českých farmářů, na vnitru plánuje provést revizi pobytů ukrajinských válečných uprchlíků a zpřísnit postup proti nelegální migraci. Ministerstvo práce a sociálních věcí je pro SPD zase klíčové kvůli tématům růstu důchodů a snižování daní. Jde tedy o tři silové resorty, které by SPD umožnily přetvářet státní politiku v oblastech, kde se rozhoduje o největším počtu voličů.

Motoristé sobě, kteří se do Sněmovny dostali díky důrazu na svobodu pohybu, odpor vůči „ekologickému diktátu“ a srozumitelnému stylu komunikace, budou chtít podle všeho zamířit k ministerstvům životního prostředí, dopravy a možná i zahraničních věcí. Jejich program naznačuje, že by se pokusili revidovat závazky vyplývající z evropských klimatických politik a zpochybnit současný přístup k dopravním investicím. Pokud by ANO skutečně začalo rozdávat klíčové vládní mandáty tímto způsobem, přišlo by o značnou část vlivu, který by mohlo mít v případě jednobarevné nebo menšinové vlády s tichou podporou. Jenže to stále není tím největším rizikem.

To hlavní nebezpečí totiž tkví v samotné povaze SPD. Okamura dlouhodobě staví svou politiku na tvrdém prosazování programu, bez ohledu na kompromisy. A právě v tomto programu se nachází i bod o referendu o vystoupení z Evropské unie a ze Severoatlantické aliance. Pokud by s takovým postupem Babiš nesouhlasil – a vše nasvědčuje tomu, že by to pro něj bylo nepřijatelné – Okamura by mohl kdykoliv využít hrozbu odchodu z vlády a pokusit se vyvolat hlasování o nedůvěře. Tím by destabilizoval nejen samotnou vládu, ale i mezinárodní pozici České republiky.

Dalším, často opomíjeným rizikem je samotná struktura SPD. Toto uskupení není homogenní stranou, ale koalicí několika menších subjektů – Svobodných, Trikolory a hnutí PRO. Každý z těchto subjektů má vlastní vedení, členskou základnu i odlišnou míru loajality k Okamurovi. Kdykoliv během následujících čtyř let tak může dojít k momentu, kdy se SPD rozkmotří buď s jedním, nebo se všemi těmito partnery. A v takovém případě by Babišovu vládu opět čekala krize a reálné riziko vyslovení nedůvěry.

Pokud by tedy ANO skutečně vytvořilo vládu se SPD a Motoristy sobě, šlo by o kabinet, který by byl od prvního dne zatížen vnitřními rozpory, konkurenčními ambicemi a ideologickými extrémy. Taková vláda by se sice mohla prezentovat jako „vláda změny“, ale ve skutečnosti by šlo o křehké a nevyvážené uskupení, v němž by se zájmy jednotlivých stran neustále střetávaly.

Už samotná konstrukce koalice by byla problematická – zatímco ANO je hnutím pragmatickým, zaměřeným především na výkon a udržení moci, SPD funguje jako ideologický projekt s jasně vymezenou agendou vůči Evropské unii, migraci a menšinám. Motoristé sobě pak přicházejí s úzce profilovaným programem, postaveným na odporu k ekologickým regulacím a centralizovanému řízení ze strany Bruselu.

V praxi by to znamenalo, že každý z partnerů by táhl jiným směrem. SPD by tlačila na realizaci svého radikálního programu, a to i za cenu konfliktů s mezinárodními závazky České republiky. Motoristé sobě by prosazovali úzce zaměřenou agendu, často v přímém rozporu s evropskou legislativou, zatímco ANO by se snažilo zachovat vnější obraz stability a umírněnosti, aby neztratilo podporu podnikatelské sféry a centristických voličů. Výsledkem by byla vláda, která by navenek působila nejednotně, vnitřně by se potýkala s trvalým napětím a směrem dovnitř i ven by vysílala protichůdné signály.

Společný program takové koalice by byl prakticky neudržitelný. Každý z partnerů by do něj vstupoval s jiným cílem a jinou představou o prioritách. Zatímco Babiš by potřeboval stabilní čtyřleté období k řízení ekonomiky, čerpání evropských fondů a posílení své pozice v zahraničí, Okamura by usiloval o rychlé a viditelné kroky, které by se daly politicky zpeněžit – například prosazení zákona o obecném referendu nebo omezování pravomocí Bruselu.

Ve výsledku by takový kabinet životaschopnost udržel pouze díky neustálým kompromisům a zákulisním dohodám, které by se ale dříve či později proměnily ve vzájemné vydírání. Každá větší krize – ať už ekonomická, sociální nebo mezinárodní – by mohla vést k rozpadu vlády. Stačilo by, aby se SPD rozhodla zviditelnit na úkor svých partnerů, nebo aby Motoristé sobě využili populární téma odporu vůči „zelené agendě“ k odchodu z kabinetu. Taková situace by z Babišovy vlády učinila nestabilní konstrukci, v níž by se o směřování státu nerozhodovalo na základě dlouhodobé strategie, ale podle aktuálního politického prospěchu jednotlivých lídrů.

Politická stabilita by tak závisela nikoli na dohodě, ale na momentální náladě. Každý spor o personální nominace, rozpočet nebo evropskou legislativu by se mohl proměnit v otevřený konflikt. Veřejnost by byla svědkem neustálých přestřelek mezi partnery, kteří by se přetahovali o vliv, mediální pozornost a kontrolu nad státními prostředky. Vláda, která by měla symbolizovat jednotu a „národní zájmy“, by se tak rychle stala symbolem nejednoty, improvizace a politického chaosu.

A v tom tkví největší paradox – vláda, která by měla přinést stabilitu a národní sebevědomí, by ve skutečnosti mohla urychlit rozklad politické kultury. ANO by sice formálně zůstalo hegemonem, ale faktická moc by se rozpadla do rukou partnerů, kteří by ji využívali k posilování vlastních pozic. Výsledkem by nebyla silná vláda, nýbrž trvalá kampaň tří soupeřících bloků, které by se navzájem držely v šachu.