KOMENTÁŘ | Bod zlomu na Ukrajině. Začíná hra o to, kdo se zlomí jako první

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ve středu prohlásil, že Moskva nehodlá akceptovat žádné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, pokud se na jejich podobě nebude sama podílet. Jeho výrok, pronesený po jednání s jordánským ministrem zahraničí, vyvolal kritiku ze strany Ukrajiny i Západu, které považují ruskou podmínku za nepřijatelnou.

„Vážně diskutovat o otázkách zajištění bezpečnosti bez Ruské federace je utopie, cesta nikam,“ citoval Lavrova deník New York Times. „Nemůžeme souhlasit s tím, že se nyní navrhuje, aby otázky bezpečnosti, kolektivní bezpečnosti, byly řešeny bez Ruské federace. To nebude fungovat,“ dodal.

Lavrov zároveň naznačil, že Moskva není připravena k výraznějším ústupkům. Rusko podle něj trvá na požadavcích, které prosazovalo již při neúspěšných jednáních s Ukrajinou v roce 2022 – tedy na zákazu vstupu Ukrajiny do vojenských aliancí, absenci cizích vojsk na jejím území a účasti Ruska jako jednoho z garantů bezpečnosti.

Požadavek Moskvy, aby byla součástí jakýchkoli bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, by v praxi znamenal, že Ruská federace získá de facto právo veta v každé záležitosti týkající se bezpečnosti svého souseda, kterého sama napadla. V krajním případě by to umožnilo, aby právě ten aktér, který válku rozpoutal, rozhodoval o tom, zda a jak může mezinárodní společenství napadenému státu pomoci.

Tato představa by měla dalekosáhlé důsledky. I pokud by se Západu podařilo pomocí tzv. „koalici ochotných“ poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky připomínající článek 5 Severoatlantické smlouvy, ruská přítomnost u jednacího stolu by tyto snahy mohla paralyzovat. Bezpečnostní garance by v takovém modelu přestaly být obranným nástrojem a proměnily by se v nástroj kontroly, podmíněný souhlasem agresora.

Zároveň je naprosto zjevné, že Moskva jakoukoli formu reálné západní přítomnosti na Ukrajině zásadně odmítá – a to nejen z aktuálních politických důvodů, ale i z ideologických a strategických pohnutek, které sahají hluboko do ruského bezpečnostního myšlení. Ukrajinské členství v NATO představuje pro Kreml červenou linii, kterou dává zřetelně najevo již od počátku dvacátých let tohoto století. Avšak ruský odpor nesměřuje jen proti samotnému vstupu do aliance, ale i proti jakékoli jiné formě institucionální či vojenské spolupráce mezi Ukrajinou a Západem, která by mohla mít odstrašující efekt.

Tato linie se týká nejen fyzické přítomnosti vojáků členských států NATO na ukrajinském území, ale i dalších kroků, které by běžně byly považovány za standardní v rámci bilaterálních nebo multilaterálních obranných vztahů. Například sdílené zpravodajství, výcvik ukrajinských sil, předsunuté logistické kapacity nebo přímá ochrana ukrajinského vzdušného prostoru, to vše je z pohledu Moskvy interpretováno jako narušení jejího „blízkého zahraničí“ a potenciální ohrožení ruské národní bezpečnosti.

Tento postoj Moskvy vychází z hluboce zakořeněné představy, že postsovětský prostor, a zejména Ukrajina, nesmí být vytažen ze sféry ruského vlivu. Představuje to aktivní součást ruské zahraničněpolitické doktríny, která se formovala už v 90. letech a s nástupem Vladimira Putina nabyla systematické podoby. V praxi jde o koncept „blízkého zahraničí“, tedy neformální sféry vlivu, na kterou si Rusko činí nárok nikoli na základě mezinárodního práva, ale historických resentimentů, jazykových a kulturních vazeb a tvrdé geopolitické kalkulace.

Pro ruské elity, především pro mocenské jádro okolo Kremlu, představuje ztráta kontroly nad bývalými sovětskými republikami existenční hrozbu. Ne snad z hlediska přímého vojenského ohrožení, ale z důvodu ideového rozkladu. Pokud může postsovětský stát, jako je Ukrajina, úspěšně směřovat k demokracii, právnímu státu a euroatlantickým strukturám, vyvstává tím implicitní otázka, proč by totéž nemohli požadovat i sami Rusové. Jinými slovy; nezávislá, prosperující a prozápadně orientovaná Ukrajina je pro ruský autokratický režim nebezpečná už jen svou existencí.

Právě proto Moskva reaguje na jakýkoli posun směrem k Západu nejen Ukrajiny, ale i dalších států regionu, jako je Gruzie nebo Moldavsko, s rostoucí agresivitou. Vše, co oslabuje ruský vliv, ať už rozšíření NATO, přijetí asociační dohody s EU, nebo přítomnost západních poradců, je interpretováno jako „hybridní útok“ na ruské zájmy. Tato logika pak ospravedlňuje i zásahy, které hrubě porušují mezinárodní právo: anexe Krymu, vyvolání separatistických konfliktů v Donbasu, invaze na Ukrajinu v roce 2022, ale i pokusy o destabilizaci moldavského nebo gruzínského vnitřního prostředí.

Ruské imperiální pojetí prostoru tak vytváří realitu, v níž je každá forma autonomie či západní orientace vnímána jako vzpoura, kterou je nutné potlačit – ideálně včas, a pokud to nejde jinak, tak i silou. V tomto kontextu je přirozené, že Moskva bezpečnostní záruky pro Ukrajinu nevnímá jako prostředek stability, ale jako přímé ohrožení své hegemonie v regionu. A protože tato hegemonie je v očích ruských elit nedílně spjata s jejich vlastním přežitím, jakákoli obrana suverenity postsovětských států se z ruské perspektivy stává aktem nepřátelství.

V důsledku toho se bezpečnostní prostředí ve východní Evropě proměňuje v prostor trvalého napětí, v němž každý krok směrem ke kolektivní obraně znamená riziko další eskalace. Logika kolektivní bezpečnosti, tedy odstrašovat agresora prostřednictvím společného závazku, zde naráží na mocenskou realitu, v níž je agresor zároveň tím, kdo si nárokuje právo spolurozhodovat o pravidlech hry. Takový model však z principu není udržitelný.

Rýsující se realita války na Ukrajině je tvrdá a pro Západ nepříjemná. Bez ústupků Moskvě, byť jen symbolických, válka pravděpodobně neskončí. Zatímco Rusko požaduje účast na bezpečnostních zárukách, které by v praxi znamenaly právo veta nad jakýmkoli závazkem Západu vůči Ukrajině, Kyjev i většina evropských lídrů dávají jasně najevo, že taková cesta není možná. Jenže právě tato neústupnost, jakkoliv z morálního hlediska pochopitelná a oprávněná, může vést k tomu, že válka bude pokračovat v nezměněné (či ještě brutálnější) podobě další roky.

V současném nastavení sil je Ukrajina závislá na pravidelné a masivní západní podpoře. Bez ní čelí převaze ruské armády, která, navzdory značným ztrátám, ukazuje schopnost adaptace, mobilizace a dlouhodobé vytrvalosti. 

Ukrajinská společnost i armáda prokazují mimořádnou odolnost, ale i tato odolnost má své materiální, demografické i psychologické limity. Západní pomoc je klíčová. Pokud se ale Evropa i Spojené státy začnou ve svých závazcích oslabovat, a Rusko zároveň udrží režim pohromadě, je možné, že Kreml válku fakticky vyhraje ještě dříve, než padne Putinův autoritářský systém.

Základní otázkou dneška tak není jen to, jak válku ukončit, ale co všechno je Západ ochoten podstoupit, aby neskončila ruským vítězstvím. Ochrana ukrajinské suverenity a teritoriální celistvosti je také otázkou strategického přežití evropského bezpečnostního systému. Pokud bude ruský požadavek vyslyšen a tedy legitimizován, vytvoří to precedent, který bude mít dopady daleko za hranicemi Ukrajiny.

Odmítnutí ruské logiky s sebou ale nese riziko dlouhodobé, vyčerpávající války, jejíž výsledek nebude určen diplomatickým kompromisem, ale výdrží. V takovém scénáři se válka stane zápasem o to, kdo vydrží déle – ruská ekonomika s podporou Číny a Íránu, nebo Západ s domácím tlakem na ukončení konfliktu, rostoucími náklady a vnitropolitickými změnami, jako je extrémní tlak ze strany Donalda Trumpa na reálné ukončení konfliktu. 

Evropa tak stojí před historickým rozhodnutím. Bude schopna dlouhodobě bránit hodnoty, které hlásá, a investovat do obrany Ukrajiny i za cenu vlastního nepohodlí? Anebo podlehne únavě a začne hledat jakýsi kompromis, který ve skutečnosti znamená kapitulaci? Právě teď se rozhoduje, jaký bezpečnostní rámec bude platit pro Evropu v příštích desetiletích. A je možné, že o tom nerozhodne jeden mírový summit, ale právě schopnost Západu vytrvat déle než Putinův režim.