KOMENTÁŘ | Česko na hraně: Pokud Babiš otevře dveře polofašistům, vydáme se cestou k rozkladu demokracie

Česká republika zatím stojí na pevném břehu, ale voda se zvedá. Vítězství hnutí ANO samo o sobě ještě neznamená, že se zítra probudíme ve státě řízeném podle slovenského nebo maďarského manuálu. Přesto by bylo nebezpečně naivní předpokládat, že se nás takový vývoj netýká. Historie totiž ukazuje, že k rozkladu demokracie nestačí revoluce, ale pár účelových kompromisů, pár kroků omluvených „potřebou stability“ a společnost se zcela nenápadně posune směrem, odkud už není návratu.

Je proto zásadní sledovat, koho Andrej Babiš pustí k moci. Jeho spojenectví s radikály z koalice kolem SPD by nebylo pouhou taktickou volbou, ale varovným signálem, že se česká politika začíná ohýbat podle vzoru Viktora Orbána či Roberta Fica. Tomio Okamura už dávno prokázal, že se demokratickými zvyklostmi necítí vázán, poskládal koalici čtyř subjektů, ohnul pravidla, přivedl do Sněmovny tváře, které tam běžně nemají co dělat. Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová nebo Miroslav Ševčík jsou jména, která rezonují v prostředí antisystémových médií, proruských webů a konspiračních komunit.

Tito lidé nemají ambici spravovat stát, nýbrž přetvořit ho. Jejich snem je systém, v němž se loajalita k vůdci počítá víc než kompetence, a kde se za „obranu národa“ vydává systematické rozvracení demokracie. Na Slovensku dnes vidíme, kam taková logika vede. Během několika měsíců dokázal Ficův režim rozložit důvěru v justici, zastrašit média a otevřeně likvidovat právní stát. Nešlo o revoluci, ale o sérii malých, zdánlivě nevinných kroků, od výměny lidí ve funkcích až po ohýbání zákonů ve prospěch „našich“.

A Maďarsko? Tam se Orbánovi podařilo během jedné dekády proměnit demokratický stát v autoritářský hybrid. Média jsou pod kontrolou vlády, soudy plní politické zadání a opozice už dávno nehraje férovou hru. Vše začalo stejně, když se „umírněný populismus“ spojil s radikály, aby „zachoval stabilitu“. Výsledek známe.

Česká republika dnes stojí přesně na tomto rozcestí. Pokud ANO přenechá moc lidem, kteří pohrdají institucemi, obdivují Kreml a vysmívají se principům svobodné společnosti, vydáme se po stejné kluzké cestě, po níž už naši sousedé dávno jedou. A pak už nebude možné říkat, že jsme to neviděli přicházet.

Babiš tedy dnes má jedinečnou příležitost ukázat, že mu na této zemi skutečně záleží a že dokáže jednat jako státník, nikoli jen jako obchodník s mocí. Může se zachovat jako skutečný vlastenec a hnutí SPD do vlády vůbec nepustit. Mohl by tím vyslat jasný signál, že Česká republika si svou demokratickou integritu, příslušnost k západnímu civilizačnímu okruhu a respekt k právnímu státu nenechá rozložit ani za cenu krátkodobého politického zisku. Jenže právě v tom spočívá problém: Babiš není muž kompromisů, nýbrž účelovosti. Jeho vztah k moci není hodnotový, ale čistě instrumentální.

A právě proto je tak pravděpodobné, že sáhne po podpoře těch, které by měl každý demokratický politik zásadově odmítnout. Babišova touha po moci je natolik extrémní, že bez uzardění využije i hlasy polofašistů, populistů a nacionalistických extremistů, kteří se maskují vlastenectvím, ale ve skutečnosti se živí z rozkladu společnosti. Tito lidé nemyslí na blaho republiky, ale na svůj osobní prospěch, veřejnou pozornost a na další příležitost, jak poštvat Čechy proti sobě navzájem. Jejich rétorika je vystavěna na strachu a resentimentu, jejich politická vize končí u snu o autoritativním státě, v němž „nepřizpůsobiví“, „liberálové“ a „Brusel“ dostanou, co si podle nich zaslouží.

Není tajemstvím, že řada z nich udržuje přátelské kontakty s ruskými nacionalisty či s lidmi napojenými na kremelskou propagandistickou síť. Jejich „vlastenectví“ se v praxi často proměňuje v otevřené podlézání Vladimiru Putinovi, diktátorovi, který systematicky potlačuje svobodu slova, vraždí politické odpůrce a vede agresivní válku proti sousední zemi. Tito lidé o sobě tvrdí, že hájí „suverenitu“, ale ve skutečnosti by bez váhání přenechali vliv Kremlu ve střední Evropě výměnou za drobný podíl na moci. Jejich nacionalismus je falešný, jejich odpor k „západní dekadenci“ pokrytecký, a jejich vztah k demokracii čistě oportunistický.

Pokud by Babiš skutečně přistoupil na jejich hru, nevstupoval by do běžné koalice, ale do sňatku z rozumu, v němž by se stal rukojmím krajní pravice. Každé jejich ministerské křeslo by znamenalo trhlinu v systému, oslabování institucí, které brání zneužití moci. Ministerstvo spravedlnosti v rukou člověka, který zpochybňuje nezávislost soudů; ministerstvo kultury ovládané někým, kdo vnímá svobodu uměleckého projevu jako „nepřijatelný liberalismus“; ministerstvo práce vedené ekonomickým nacionalistou, který by rozpočty používal k politickým loajalitám. Taková vláda by už nebyla demokratická, ale pouze formálně legální.

Babiš dnes stojí na křižovatce. Může se rozhodnout pro cestu, která mu zaručí krátkodobý triumf, nebo pro tu, která zajistí České republice dlouhodobou důvěryhodnost a stabilitu. Pokud se rozhodne přivést do vlády polofašisty a extrémisty, pak bude nést odpovědnost nejen za to, co udělají, ale i za to, co zničí. A historie se s takovým rozhodnutím nikdy nemazlí.