KOMENTÁŘ | Fiala se konečně změnil z naškrobeného profesora ve zdatného politika. Pozdě

Premiér Fiala v posledních měsících svého funkčního období výrazně proměnil svůj přístup ke komunikaci s veřejností. Z dříve spíše rezervovaného, akademicky či dokonce „naškrobeně“ působícího lídra se postupně stává politik, který neváhá vyrazit do ulic a vstupovat do přímého kontaktu s občany, včetně těch, kteří neskrývají nesouhlas či mu adresují verbální útoky.

Tato nově nabytá ochota vystoupit z komfortní zóny s sebou samozřejmě nese i bezpečnostní rizika, která nepochybně zaměstnávají jeho tým ochranky. Z hlediska politické komunikace se však jedná o významný posun.

Zásadní otázkou ovšem zůstává, proč k této proměně dochází až nyní, jen krátce před koncem volebního období. Zatímco Babiš, lídr opozičního hnutí ANO, vede permanentní kampaň fakticky od voleb v roce 2021, vládní tábor, a zejména premiér osobně, se dlouho spoléhal na racionální argumentaci a institucionální důstojnost. Ve výsledku však tímto přístupem nedokázal čelit rostoucí nespokojenosti části veřejnosti ani efektivnímu marketingu protivníků.

Babiš dosud těží z prezidentské kampaně, která mu umožnila procestovat republiku a posílit svou mediální prezentaci. Tento moment se jeví jako klíčový v jeho osobním politickém vývoji. Přesto nelze přehlédnout, že v přímém kontrastu s Babišovým stylem působí Fialova komunikace stále spíše obranně a reaktivně. Zatímco předseda ANO často operuje s ostrými výroky a apeluje na emoce, Fiala zůstává věrný věcnému stylu a důrazu na fakta, což může být sice morálně přijatelnější, ale v současné politické atmosféře méně účinné.

Fialův pozdní nástup do terénní kampaně tak může být vnímán jako krok správným směrem, který naznačuje určitou schopnost sebereflexe a adaptace. Zároveň však vyvolává legitimní otázky, zda takové gesto nepřichází příliš pozdě na to, aby mohlo reálně ovlivnit volební výsledek. Politický kapitál se totiž nevytváří ze dne na den, ale postupným budováním důvěry, vztahu s veřejností a konzistentní přítomností v terénu, a právě v tomto ohledu Fiala dlouho zaostával za svým hlavním protivníkem.

Zatímco Babiš systematicky využívá každé příležitosti k mobilizaci svých příznivců, a to i za cenu prohlubování polarizace společnosti, Fialova strategie se po většinu mandátu opírala o výkon exekutivy, důraz na institucionální stabilitu a klidnou, věcnou rétoriku. Tento kontrast se promítá i do způsobu, jakým oba politici oslovují veřejnost: Babiš operuje s jednoduchými sděleními, silnou emocionalitou a obrazem rozdělené společnosti, v níž on zastupuje „obyčejné lidi“ proti „elitám“ a „neschopné vládě“.

Tím účinně aktivizuje svou voličskou základnu, ale zároveň přispívá k dalšímu štěpení veřejného prostoru. Naproti tomu Fiala se snaží oslovovat širší spektrum voličů spíše argumentačně než emotivně, tím však v současné politické atmosféře často ztrácí na razanci a mediální atraktivitě. V předvolebním finiši se tak ukazuje, že „být premiérem“ a „dělat kampaň“ jsou dva zcela odlišné světy, a že v tom druhém má šéf ODS stále co dohánět.

Otázkou zůstává, zda voliči na tuto změnu vůbec ještě slyší. Pro část z nich může působit autenticky a lidsky, zvláště pokud budou mít možnost s premiérem skutečně diskutovat mimo formální rámce. Pro jinou část může jít o zpožděnou a účelovou snahu zachránit klesající preference, která nebude mít výraznější efekt. Důvěra veřejnosti je dnes navíc mnohem křehčí a proměnlivější než v minulosti, a volební zisky často ovlivňují i drobné detaily, od tónu hlasu po schopnost vyvolat dojem empatie.

Je tedy pravděpodobné, že Fialův terénní posun sám o sobě zásadní zlom nepřinese. Může však sloužit jako nápravné gesto, které, bude-li důsledně a promyšleně rozvíjeno, zmírní dopady negativního vnímání vlády a alespoň částečně obnoví její kontakt s realitou běžných voličů. Jinými slovy, z hlediska volebních výsledků je tento krok možná pozdní, ale nikoliv nutně zbytečný.

Ačkoliv se tedy Fiala v závěru svého mandátu snaží o revitalizaci své politické image a přímý kontakt s voliči, aktuální nálada ve společnosti i trendy napříč průzkumy veřejného mínění naznačují, že návrat do premiérského křesla se mu s největší pravděpodobností nepodaří. Nedůvěra k vládní koalici, dlouhodobá neschopnost efektivně reagovat na sociální a ekonomické napětí i opožděný start předvolební kampaně snižují jeho šance na udržení nejvyšší výkonné funkce ve státě.

Fialova snaha ztracený kontakt s veřejností na poslední chvíli napravit působí sice lidsky, možná i sympaticky, ale v logice současné politické soutěže spíše jako akt defenzivy než jako promyšlená strategie vedoucí k vítězství.