KOMENTÁŘ | Kdyby ženy a muži brali stejně, pomohlo by to nejen české ekonomice

Můžete namítnout, že jde o prkotinu, nebo také, že si každý sám řekne, kolik chce brát, a pak je na zaměstnavateli, jestli takovému požadavku vyjde vstříc nebo ne. No, jak se říká, pěkná myšlenka není bohužel vždy realitou. Navíc, jak bude řečeno dál, nemusí vždy problém vyřešit. Spíše naopak. A že opravdu nejde o nějak nový problém, který se, jak už to tak bývá, „jen nějak“ skutečně nedaří efektivně odstranit, svědčí třeba i to, že zásadu stejné odměny za stejnou práci zakotvila již zakládající smlouva Evropských společenství v roce 1957. A i orgány Evropské unie na svých stránkách smutně konstatují, že realita je po bezmála sedmi desítkách let od přijetí onoho dokumentu taková, že rozdíl v odměňování žen a mužů stále přetrvává. Nic naplat, ani za posledních deset let ve smazání rozdílu nebylo dosaženo více než nepatrného zlepšení. Jistě proto nebudete považovat za jízlivé, zeptat se se mnou, zda to není škoda. A to pro všechny. 
 
A abychom si zametli před vlastním prahem a neposmívali se jiným, je dobré vědět, že právě Česko patří mezi země v Evropské unii, které mají v těchto rozdílech největší nedostatky. Je jasné, že příčin a důvodů, proč to tak je, tedy nejen v české ekonomice, existuje opravdu vícero a nemá cenu nosit dříví do lesa jejich opakováním a hodnocením. Spíše je k zamyšlení, proč se nedaří uvedené rozdíly v odměňování smysluplně odstranit. Můžeme se tak ptát, spolu se sociology, proč se politická hnutí a strany, která se tak často rády a ostentativně hodně pyšní údajně podporou všech pracujících, zvyšováním všech možných i nemožných položek v jejich odměňování na zákonné úrovni, nestarají více o odstraňování „gender“ rozdílů. 
 
Věta o tom, že snižování jiných čísel v odměňování žen a mužů přináší nejen větší rovnost pohlaví, ale zároveň pomáhá snižovat chudobu a podporovat hospodářství, musí přece právě představitelům tohoto spektra politické scény znít jako rajská hudba. Kdo ví, proč nezní třeba na nyní znovu se opakujících protestech za odvolání vlády. A to i přesto, že například Světová banka coby jedna z klíčových světových finančních institucí světa tvrdí, že „přetrvávání rozdílů v příjmech mezi muži a ženami negativně ovlivňuje růst ekonomiky země.“ Jenže v Česku na tyhle argumenty moc neslyšíme. K naší smůle. „Faktorů, které stojí za dnešní platovou nerovností (v mzdové problematice mužů a žen), je hned několik. Tím nejvýraznějším je v Česku segregace pracovníků a pracovnic do typicky ‚ženských‘ a typicky ‚mužských‘ odvětví,“ citoval slova ekonomky a výzkumnice se zaměřením na sociální politiku Lindy Kunertové server SeznamZprávy.cz. 

Čísla a statistiky také ukazují, že paradoxně ve všech vzdělanostních kategoriích mají v mediánu mezd čeští muži o stejný rozdíl větší mzdu než jejich ženské protějšky. A když se budeme společně ptát, co by mohlo popsané rozdíly v nejbližší době změnit, paradoxně se nám vrátí podobné odpovědi, jako v řadě dalších případů, které nás pálí právě v dnešních dnech. Nejde totiž jen o to, aby si ženy říkaly o stejné peníze jako muži, mimochodem, i tuzemská média slovy odborníků na tyto problémy varují před přílišnou individualizaci tohoto procesu, který spíše rozdíly zvyšuje, než aby je zmenšoval, jde spíše o ucelenější prorodinnou politiku, daňový systém a opravdu transparentní odměňování. 

O tom, že se možná blýská na lepší časy, svědčí i to, že za českého předsednictví Evropské unie byla přijata směrnice pro zvýšení transparentnosti v odměňování, dále pak akční plán pro rovné odměňování v Česku, což je podle slov socioložky Aleny Křížkové ze Sociologického ústavu Akademie věd pro iRozhlas.cz „první plán v této oblasti“. Škoda jen, že změny v oné odborníky tolik vyvolávané rodinné politice zřejmě nepřijdou tak rychle, aby se rozdíly v platech začaly v Česku vyrovnávat rychleji. Navýšení hodnoty HDP o na začátku textu zmíněných několik procent by za to rozhodně stálo. Jenže místo vyjednávání mezi opozicí a vládou, tu máme stále jen nesmyslné obstrukce a znovu jen vyřvávání na Václaváku.