KOMENTÁŘ | Odpustit Japonsku a Německu nebo dosadit neutrální země. Je čas na reformu Rady bezpečnosti

Státy, které mohou vetovat rozhodnutí a tím držet v šachu celé mezinárodní společenství, jsou ty, které vyšly jako vítězové nad takzvanou Osou zla ve druhé světové válce. Jedinou výjimkou v této skupině je Čínská lidová republika (pro účely tohoto článku je využíván celý název, pozn. red.), která v roce 1971 nahradila Čínskou republiku (neboli Tchaj-wan, pozn. red.) na základě diplomatického mistrovství legendárního amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera. Tento krok přenesl právo veta na komunistickou Čínu, což výrazně změnilo dynamiku uvnitř Rady bezpečnosti OSN.

RB nezohledňuje realitu dnešní geopolitiky

Složení Rady bezpečnosti OSN mělo svou logiku v době, kdy odráželo poválečné uspořádání světa. To však přestalo být aktuální ve chvíli, kdy Indie v roce 1974 provedla svůj první test jaderné zbraně. Od této události, která je dnes více než padesát let stará, se geopolitická dynamika zásadně proměnila. Státy jako Indie, ale i další regionální mocnosti získaly ekonomický, vojenský i politický vliv, který současné složení Rady bezpečnosti již nezohledňuje.

Hlavní problém spočívá v tom, že současní stálí členové Rady bezpečnosti OSN byli vybíráni jako geopolitické a ekonomické mocnosti své doby – tedy bezprostředně po skončení druhé světové války. Tento poválečný kontext odrážel tehdejší rozložení moci, kdy vítězné mocnosti hrály klíčovou roli při formování světového řádu.

Dalším klíčovým argumentem pro zachování původního složení Rady bezpečnosti OSN bylo, že tyto země jako první vyvinuly jaderné zbraně, což jim zajistilo mimořádný vliv a respekt. Jenže dnes už nejsou ani zdaleka jedinými státy s jaderným arzenálem. Kromě dalších velmocí, jako je Indie či Pákistán, vlastní jaderné zbraně i státy mimo původní elitní skupinu.

Jaké faktory ze země dělají velmoc?

Země se obecně stává uznávanou velmocí ve chvíli, kdy její vliv sahá daleko za hranice vlastního území a její schopnost ovlivňovat dění ve svém regionu je nepopiratelná a trvalá. Jako příklad lze uvést Ruskou federaci, která nejenže významně zasahuje do politického, ekonomického a bezpečnostního dění v postsovětském prostoru, ale zároveň se projevuje jako klíčový hráč ve složitých mocenských hrách zasahujících do rozsáhlých částí Evropy i Asie.

Definovat zemi jako takzvanou velmoc je v mezinárodních vztazích mimořádně složitý úkol, což ilustruje legendární status „supervelmocí“ – pojem, který v historii náležel pouze dvěma státům: Spojeným státům americkým a Sovětskému svazu. Tyto mocnosti si vysloužily tuto výjimečnou pozici díky své schopnosti ovlivňovat dění v celosvětovém měřítku.

Podle obecných pouček jsou supervelmoci definovány jako státy, které nejen překračují hranice regionálního vlivu, ale dokážou aktivně určovat směr a pravidla globálního pořádku. Při pohledu zpět však lze vést debatu o tom, zda si tento status plně zasloužily obě zmíněné mocnosti, neboť zejména Sovětský svaz často selhával v efektivním uplatňování svého vlivu.

Tento deficit se projevil například v jeho neschopnosti udržet jednotu a loajalitu v rámci takzvaného východního bloku či v dlouhodobě neudržitelném ekonomickém modelu, který oslabil jeho postavení na mezinárodní scéně. Naproti tomu Spojené státy prokázaly větší pružnost a schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám světové politiky. Jejich vliv výrazněji upadá až v poslední dekádě, i o tom však lze vést dlouhé debaty.

Měřítkům supervelmocí studené války dnes svým způsobem odpovídá Čínská lidová republika. Díky své mimořádné ekonomické síle si vydobyla schopnost nejen formovat globální obchodní trasy a pravidla, ale také aktivně ovlivňovat ekonomické a politické fungování zemí napříč kontinenty.

Její vliv je patrný v Africe, kde rozsáhle investuje do infrastruktury a získává strategické zdroje, stejně jako v Latinské Americe, kterou zapojuje do své globální obchodní strategie. EuroZprávy.cz o tom, jak se čínský vliv projevuje po celém světě, pravidelně informují.

Nálepkou „velmoc“ se v minulosti mohly právem pyšnit také Velká Británie a Francie, jejichž rozsáhlá koloniální impéria kdysi sahala do všech koutů světa. Avšak během druhé poloviny 20. století tato impéria postupně zanikla, což zásadně oslabilo jejich globální vliv. Dnes, ačkoli stále hrají významnou roli v rámci mezinárodních organizací a zachovávají si prestiž v oblastech kultury, diplomacie či obrany, jejich schopnost zásadně ovlivňovat světové dění již ani zdaleka nedosahuje úrovně jiných mocností.

Mají velmoci být v Radě bezpečnosti?

Již od dob starověkého Říma je zřejmé, že velmoci vždy neochvějně sledují své vlastní zájmy, často na úkor ostatních. Tento neměnný princip, hluboce zakořeněný v mezinárodní politice, byl klíčovým hybatelem obou světových konfliktů minulého století, kdy soupeření o mocenskou nadvládu přerostlo v globální katastrofu.

Právě tato realita vedla ke vzniku institucí, jako je Rada bezpečnosti OSN, která měla za cíl zmírnit riziko destruktivního soupeření a nabídnout platformu pro diplomatické řešení sporů nejen mezi nejmocnějšími státy světa, nýbrž úplně všemi.

Jenže do Rady bezpečnosti byly zahrnuty státy, které se destruktivního soupeření dopouštěly v nejvyšší míře. Britské a francouzské soupeření s Německem přispělo ke vzniku první světové války, a nakonec vedlo i k vypuknutí druhé světové války. Ruská, respektive sovětská ideologie, nejenže hrála zásadní roli ve střetech, jež napomohly světovým konfliktům, ale způsobila i smrt milionů lidí přímo na domácí půdě, a to v důsledku represí, hladomorů a politických čistek.

Ironií zůstává, že právě tyto mocnosti, jejichž soupeření stálo u zrodu nejničivějších válek v dějinách, byly povýšeny do role garantů světového míru a stability. Spojené státy, které v první polovině 20. století usilovaly o kontrolu Latinské Ameriky spíše prostřednictvím intervenční politiky než diplomacie, taktéž neprojevily příkladný závazek k mírovému řešení konfliktů. Přesto se jim podařilo upevnit svou pozici globálního hegemona, kterou si udržují dodnes.

Koho tedy do Rady dosadit?

Pokud budeme na Radu bezpečnosti nahlížet jako na platformu, kde si velmoci vyměňují názory a hledají kompromisy, otevírá se prostor pro několik možných úprav jejího složení. Jednou z možností je zahrnutí nových vlivných států, jako jsou Indie, Brazílie či Jihoafrická republika, které by lépe reflektovaly současnou multipolární realitu.

Další možností, jak reformovat Radu bezpečnosti, je omezení práva veta, které by mohlo odstranit paralýzu rozhodovacích procesů způsobenou starými i novými geopolitickými rivalitami. Jenže právo veta představuje privilegium, kterého se stálí členové pevně drží a jen málokdo z nich je ochoten se ho vzdát bez podstatných ústupků či kompenzací.

Cena za takovou reformu by mohla být enormně vysoká, a je otázkou, zda je lidská civilizace ochotná tuto cenu zaplatit – ať už by šlo o destabilizaci současného pořádku, nárůst regionálních konfliktů, nebo narušení křehké rovnováhy, která doposud zabránila větším globálním katastrofám.

Odpustit Ose zla?

Během studené války, kdy se svět soustředil na supervelmocenský boj mezi USA a SSSR, se na globální scéně zrodily nové mocnosti, které by si dnes zasloužily větší vliv než některé tradiční státy, jako jsou Francie nebo Velká Británie. Jedním z těchto příkladů je Japonsko, které se transformovalo v jednu z nejsilnějších ekonomik světa a stalo se klíčovým hráčem v Pacifickém a východoasijském regionu.

Další nesmírně vlivnou zemí, která je dědicem morální historické zátěže spojené s druhou světovou válkou, je Německo – suverénně největší ekonomika Evropy. Díky své technologické vyspělosti, exportní síle a klíčové roli v Evropské unii představuje Německo mocnost, která svým vlivem dalece přesahuje regionální hranice. Jeho hospodářská stabilita a schopnost udávat směr evropské politiky ukazují, že by mělo mít větší slovo.

Japonsko i Německo dodnes nesou břímě dědictví druhé světové války, kterého se zcela nezbavily ani po desetiletích mírové politiky. Obě země v průběhu války brutálním způsobem ovládly značné části svých kontinentů a rozpoutaly hrozivé čistky namířené proti obyvatelům okupovaných území.

Idealistické řešení: Neutrální státy

Možná nejlepším řešením pro téměř dvě stovky členských států OSN by bylo obsazení míst v Radě bezpečnosti tradičně neutrálními zeměmi. Tyto státy, známé svou zdrženlivostí vůči geopolitickým rivalitám, často zastávají pevné a morálně ukotvené postoje ke světovým otázkám, které neváhají otevřeně sdílet.

Typickým příkladem neutrálního státu vhodného pro tuto roli je Švýcarsko, které se již po celá staletí profiluje jako klíčový zprostředkovatel diplomatických jednání. Jen za posledních sto let se podílelo na moderování mnoha mírových rozhovorů a sehrálo zásadní roli při vzniku řady důležitých mezinárodních smluv.

Dalšími příklady států s podobným neutrálním charakterem jsou například Kostarika a Panama. Kostarika je známá svou dlouhodobou politikou míru a stability, která zahrnuje například zrušení stálé armády již v roce 1948 a aktivní zapojení do mezinárodních mírových iniciativ. Panama své vojenské síly rovněž zrušila, ale až po roce 1989.

Tyto země sice nejsou považovány za velmoci ani významné mocnosti, avšak disponují klíčovými vlastnostmi, které tradiční velmoci často postrádají – například nestranností, důrazem na diplomacii a schopností zprostředkovat férový dialog.