KOMENTÁŘ | Okázalost a populismus vyměnil za poctivost. Fiala pomohl zvednout ODS ze dna, zbytek bude na ostatních

Když se Fiala v lednu 2014 ujal vedení Občanské demokratické strany, vstupoval do situace, kterou lze bez nadsázky označit za existenční krizi. ODS tehdy po volebním debaklu získala pouhých 7,72 % hlasů, zmítala se v důsledcích korupčních skandálů a vnitřního rozkladu, a její značka nesla nálepku nedůvěry a vyčpělosti. Fiala, do té doby respektovaný akademik a politolog, působil jako tichý a až příliš uhlazený profesor – zdvořilý, avšak bez přirozeného charismatu, které by oslovovalo širší veřejnost.

Právě tato počáteční zdrženlivost se však stala základem jeho dlouhodobého stylu. Fiala odmítl teatrálnost a konfrontaci, místo toho vsadil na klid, rozvahu a intelektuální důslednost. V éře, kdy politika čím dál více podléhala emocím a mediální zkratce, představoval Fiala vědomý návrat k racionalitě. Jeho zásluhou se ODS znovu začala profilovat jako konzervativní síla s důrazem na odpovědnost, institucionální stabilitu a realistickou správu věcí veřejných.

Během let se však měnil i on sám. Z profesora, který působil spíše jako nudný úředník než jako lídr, se postupně stal sebevědomý politik, schopný vystupovat s autoritou a přesvědčivostí. V závěru svého premiérského mandátu již Fiala zvládal i to, co mu dříve bylo cizí – rétorickou razanci, schopnost improvizace a emotivní apel. Jeho vystoupení se stala pevnější, sdělení přímější a styl komunikace přístupnější. Z akademika se stal státník.

Zlomem jeho politické dráhy bylo vytvoření koalice Spolu, kterou ODS, KDU-ČSL a TOP 09 představily před volbami v roce 2021. V době, kdy pravicové strany oslabovaly a jejich voličské jádro se drobilo, dokázal Fiala přesvědčit své partnery, že jedině společný postup má šanci porazit populistické hnutí ANO. Navzdory skeptickým prognózám se tento tah ukázal jako správný, neboť koalice Spolu volby vyhrála a Fiala se stal premiérem.

Tato koalice však byla i zkouškou. Vyžadovala kompromisy, které občas rozostřovaly profil ODS. Přesto Fiala dokázal udržet rovnováhu mezi jednotou pravice a autonomií své strany déle, než mnozí předpokládali. Jeho rozhodnutí po letošní volební porážce nekandidovat znovu na předsedu není výrazem slabosti, nýbrž politické kultury a vědomí odpovědnosti – hodnot, které v české politice často chybějí.

Dnes ODS stojí před zásadní otázkou – jak naložit s dědictvím svého nejúspěšnějšího předsedy od dob Václava Klause. Zda se vydat cestou samostatného sebeprosazení, nebo dále stavět na koaliční spolupráci, která se v minulosti osvědčila. V debatách o nástupnictví se objevují jména jako jihočeský hejtman Martin Kuba či dosavadní šéf resortu dopravy Martin Kupka – každý z nich reprezentuje jiný přístup, ale všichni čelí stejnému úkolu – navázat na Fialovu stabilizační éru a dodat ODS novou dynamiku.

Ať už se budoucí vedení rozhodne jakkoli, nelze přehlédnout, že Petr Fiala zanechává stranu v nesrovnatelně lepší kondici, než v jaké ji před dvanácti lety převzal – soudržnou, respektovanou a znovu relevantní. Jeho éra nebyla okázalá, ale byla poctivá. A právě to může být jeho nejtrvalejším odkazem.