KOMENTÁŘ | Platíme za zmařenou šanci z 90. let. Evropa a Rusko mohli být partnery, převládly ale staré zvyky

Bezpečnostní situace ve světě zůstává mimořádně nestabilní. Prakticky každý měsíc přicházejí zprávy o nových ozbrojených konfliktech, zatímco ty stávající se nedaří ukončit. Války v současnosti zasahují většinu kontinentů – od ruské agrese na Ukrajině přes vleklé boje mezi izraelskou armádou a hnutím Hamás v Pásmu Gazy až po sérii občanských konfliktů v Africe a násilí související s drogovými kartely v Latinské Americe.

V minulosti panovalo přesvědčení, že mezinárodní spolupráce je klíčem k míru a prosperitě. A skutečně – tam, kde státy dokázaly nalézt společnou řeč, se konflikty často podařilo odvrátit. V globálním měřítku však zůstává taková jednota spíše nedosažitelným ideálem, dá se říct až utopií a zbytečnými hrátkami se slovy „kdyby“. Úvahy o světě bez válek ale narážejí na tvrdou realitu. Rozdílné ideologie, náboženské rozpory, zájem o totéž území či ekonomické zájmy brání tomu, aby všechny země táhly za jeden provaz.

Pojďme se podívat na kontinent, kde to všichni moc dobře známe – na Evropu. Když se začátkem 90. let rozpadl Sovětský svaz a vznikla Ruská federace spolu s více než desítkou následnických států, situace vypadala nadějně. I přes složitý a kontroverzní rozpad Jugoslávie, který přinesl další nové státy, se zdálo, že Evropa míří ke stabilnějším časům.

Jenže místo přijetí nového uspořádání se mezi řadou těchto zemí brzy začala šířit nevraživost. Ruská federace znovu začala usilovat o rozšiřování svého vlivu a území, Srbsko se nedokázalo smířit s kosovskými Albánci, a Bosna a Hercegovina zůstává rozdělená mezi dvě politicky i etnicky nesourodé entity. K tomu připočtěme nacionalistická hnutí ve Španělsku a Irsku, napětí mezi Řeckem a Tureckem – a vzniká smrtící koktejl, který může teoreticky explodovat kdykoliv. A to i navzdory deklarovanému dodržování závazků v rámci Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Nabízí se otázka, která dnes zní téměř naivně a utopisticky – co kdybychom se po konci studené války skutečně všichni rozhodli spolupracovat? Co kdyby státy odložily staré křivdy, mocenské ambice a geopolitické kalkulace, a místo soupeření se soustředily na budování společné budoucnosti?

V devadesátých letech k tomu přitom byly mimořádné předpoklady. Bipolární svět se zhroutil, železná opona padla a Evropa se ocitla v unikátní situaci. Nebyla to jen pestrá mozaika národních států – Evropa byla i nositelem kulturní tradice, demokratických institucí a ekonomické síly, která mohla být základem skutečného globálního vlivu. Byla tu šance redefinovat vztahy mezi Západem a Východem, integrovat nové demokracie a nastavit pravidla spolupráce na základě rovnosti a respektu.

Každá část Evropy mohla do poválečného projektu jednoty přinést něco zásadního. Západní Evropa měla za sebou dekády konsolidace demokratických institucí, stabilní ústavní rámce, fungující tržní ekonomiky a silnou občanskou společnost. Nabízela zkušenost s integračními procesy, které vznikaly z popela dvou světových válek – od Evropského uhlí a oceli až po Evropskou unii, jakožto politický a ekonomický projekt míru. Měla know-how, jak řídit diverzifikované společnosti, jak vytvářet pojistky proti návratu autoritářství a jak vést mezistátní dialog navzdory rozdílům.

Východní Evropa přinesla něco jiného, ale neméně cenného. Energii znovunabyté svobody. Vůli reformovat, někdy i za cenu bolestivých sociálních dopadů. Touhu po otevřenosti a začlenění do struktur, které jí byly dlouho odpírány. A především, hlubokou historickou zkušenost s tím, co znamená žít pod kontrolou autoritářského státu, jak se pozná manipulace a co dokáže ideologická moc, když jí chybí protiváha. Tato zkušenost mohla evropskou demokracii obohatit o citlivější vnímání hrozeb, které se nezjevují znenadání, ale pomalu, v podobě nenápadných erozí právního státu, veřejné debaty nebo svobody médií.

A Rusko, pokud by si zvolilo jinou cestu než cestu izolace, resentimentu a později agrese, mohlo být důležitým mostem. Svou rozlohou, surovinovými zásobami a vojensko-strategickým významem mohlo sehrát roli partnera, nikoli protivníka. Mohlo být spojencem v oblasti energetické spolupráce, v kontrole zbrojení, ve stabilizaci postsovětského prostoru, a především v redefinici bezpečnostní architektury Evropy. V tu chvíli ještě neexistoval důvod, proč by taková spolupráce nebyla možná. Rusko mohlo nabídnout i kulturní a vědecký potenciál, od špičkových univerzit po bohatou literární a filozofickou tradici, která byla často neprávem redukována jen na ideologické nánosy minulosti.

Mohli jsme se navzájem učit. Ne v rámci jednosměrného přenosu know-how ze Západu na Východ, ale ve skutečném dialogu. Západ mohl pochopit, že ne vše se dá vyřešit trhem a technokracií, a že demokracie potřebuje nejen pravidla, ale i hlubokou občanskou zakotvenost a cit pro spravedlnost. Východ mohl těžit ze zkušeností s institucionálním zajištěním právního státu, se strukturami, které chrání jednotlivce před zvůlí státu. Místo poučování jsme mohli spolu hledat odpovědi na otázky moderního vládnutí.

Místo toho ale přišlo rozčarování. Západ si často nárokoval roli vítěze studené války a mentora. Jeho přístup, byť většinou nezamýšlený, vyvolával v některých postkomunistických zemích pocit, že nejsou partnery, ale žáky. Rusko, zklamané z nejasné a nepřátelsky vnímané reakce Západu, se uzavřelo do sebe a začalo budovat narativ obklíčení, zrady a obrany vlastního světa. A země střední a východní Evropy, které tak dlouho čekaly na přijetí do „rodiny svobodných států“, se v nové Evropě často ocitly v roli periferie; nejen geograficky, ale i ekonomicky a symbolicky.

Evropa jako celek se přitom nedokázala vymanit ze starých schémat. Domácí politika zůstala často zahleděná do národních agend, bezpečnostní politika zamrzla v logice blokového uvažování a projekt evropské jednoty ztrácel sílu pod tlakem byrokracie, rozšiřování bez hlubší integrace a narůstající nedůvěry mezi členskými státy.

Možná by bývalo stačilo jediné: zpomalit. Nepodlehnout euforii z pádu komunismu ani pokušení triumfalismu. Podívat se do zrcadla a přiznat si, že řešení sporů silou, ekonomickým tlakem nebo diplomatickou manipulací je cesta, kterou Evropa už zná a ví, kam vede. Ke ztrátě důvěry. K návratu nacionalismu. A v krajním případě – k válkám.