KOMENTÁŘ | Putinovo Rusko pokračuje v imperialistické tradici. Příčin jeho přežití je hned několik

Rusko je jedním z posledních impérií, které přežilo turbulentní dvacáté století. Dvě světové války a následná válka studená probudily národy po celém světě, aby usilovaly o vytouženou samostatnost. Ani jedno impérium se nedočkalo 21. století – s výjimkou toho ruského, ač si postupně říkalo Sovětský svaz a Ruská federace. 

V čem se liší ruské impérium od někdejších koloniálních mocností Francie, Velké Británie nebo Španělska? Existuje několik faktorů, které neumožnily udržet impéria, „nad nimiž Slunce nezapadalo“. 

Jak už onen honosný název napovídá, první rozdíl je v rozlehlosti těchto impérií. Kupříkladu Velká Británie a Španělsko udržovaly množství zámořských kolonií. Ty vyžadovaly velké výdaje kvůli dopravě a udržování pořádku. 

Řada z nich se nacházela desítky tisíc kilometrů od hlavního města koloniální země, což už z logiky věci znamená, že plavba tam a zpět zabrala dlouhé měsíce, ne-li roky – závisle na faktorech ovlivňujících plavbu. Samotná vláda nad těmito částmi světa byla velmi náročná kvůli kulturním, politickým i ekonomickým rozdílům. 

Rusko ke svému imperialismu přistupuje z opačného konce – napadá a obsazuje země přímo ve svém okolí. Svědčí o tom existence Sovětského svazu, který zahrnoval proměnlivě až patnáct svazových republik; respektive na nějakou dobu během druhé světové války a po ní i Polsko, Maďarsko či Východní Německo.

Historie ruské dominance nad svými sousedy je plná zásahů do vnitřních záležitostí jiných zemí. Už v době Sovětského svazu se Moskva opakovaně snažila udržet své satelity ve střední a východní Evropě pod kontrolou. 

V roce 1956 SSSR násilně potlačil maďarské povstání, zatímco v roce 1968 vojenská intervence v Československu ukázala, že Moskva je připravena použít sílu, aby zabránila odklonu těchto zemí od komunistického bloku. 

Současná politika Kremlu na Ukrajině a v Gruzii tak pokračuje v tomto historickém vzoru, kdy Rusko zasahuje, aby udrželo svůj vliv na periferii a zabránilo demokratickým změnám v sousedních státech.

Často asimilovalo území přímo sousedící s jeho hranicemi a jeho vliv na tato území byl většinou veden přímo z Moskvy. Tento typ impéria nebyl tak zranitelný v důsledku geografických a kulturních rozdílů jako britské nebo francouzské impérium. 

Přítomnost etnicky a kulturně příbuzných národů, jako jsou Bělorusové nebo Ukrajinci, poskytla Rusku větší míru kontroly, což se projevilo v různých způsobech nátlaku – od ekonomického, přes politický až po vojenský. 

Tato centralizace moci umožnila, aby Rusko bylo schopno prosazovat své zájmy efektivněji a rychleji reagovat na vzpoury nebo hrozby. Carové, generální tajemníci a současný prezident Putin se nikdy neváhali uchýlit k represi, když bylo nutné udržet kontrolu nad územím.

Fakticky bylo jednodušší se odtrhnout od relativně demokratické země jako Francie nebo Británie než od autoritářského Ruska. To je další z faktorů, který odlišuje západní impéria od toho ruského. Zatímco Británie a Francie byly demokratické a měly pluralitní politické systémy, Rusko se tradičně opírá o autokratický styl vlády. 

Za léta vlády Vladimira Putina se Moskvě zřejmě po této temné části světové historie zastesklo. Roku 2008 ruská armáda napadla Gruzii, o šest let později obsadila ukrajinský Krym a Donbas, a konečně před více než dvěma lety podnikla plnohodnotnou invazi proti Kyjevu. 

Pochybení se ale dopustil i Západ. Po rozpadu SSSR nedokázal integrovat Rusko do západního mezinárodního řádu – nikoliv Evropské unie a Severoatlantické aliance, nýbrž poskytl Rusům dojem izolace. 

Touto izolací je myšlen fakt, že například Velká Británie se i po rozpadu svého impéria mohla spolehnout na obchod a spolupráci s bývalými koloniemi ve formě uskupení Commonwealth. Jenže Moskva nic takto účinného neměla a spolehla se spíše na prosazování vlastních zájmů silou. 

Francie si prošla procesem rozpadu impéria v době, kdy se integrovala do Evropských společenství; navázala velice úzkou a postupem času přátelskou spolupráci se Západním Německem, usmířila se s Itálií a následovalo její propojení formou celní a ekonomické unie s dalšími desítkami evropských států. 

Vedle Británie a Francie můžeme zmínit i další koloniální velmoci, jako bylo Nizozemsko a Portugalsko. Tyto země rovněž ovládaly rozsáhlé zámořské oblasti, ale po druhé světové válce musely své impérium uvolnit. 

Důvodem bylo nejen oslabení po válečných konfliktech, ale i rostoucí vliv hnutí za nezávislost a mezinárodní tlak na dekolonizaci. Portugalci se například pokoušeli zachovat svou přítomnost v Angole a Mosambiku, což vyústilo v násilné konflikty.

Vliv ruské agrese zasahuje do stability celého regionu, od bezpečnostních hrozeb pro státy bývalého Sovětského svazu, přes růst militarizace v Evropě, až po posílení geopolitického napětí mezi NATO a Moskvou. Kde Británie a Francie ustupovaly, Rusko naopak dává přednost eskalaci konfliktů, což destabilizuje regionální a globální rovnováhu.

Současná vojenská agrese proti Ukrajině a napjaté vztahy s Evropou a Spojenými státy ukazují, že Rusko stále věří ve svou roli velmoci. Zda však dokáže udržet svou imperiální strategii v 21. století, závisí na globálních změnách i jeho schopnosti čelit domácím problémům, jako je demografický úpadek a ekonomické oslabení.