KOMENTÁŘ | Sešel se realitní magnát a prominentní ekonom. Tak nezačíná vtip, ale jednání o Ukrajině

Americký prezident v nedělním příspěvku na sociální síti obvinil Kyjev z nevděčnosti v souvislosti s americkými snahami o ukončení války na Ukrajině. „Válka mezi Ruskem a Ukrajinou je násilná a hrozivá. Se silným a správným americkým a ukrajinským vedením by se nikdy nestala,“ prohlásil s tím, že to byl jeho předchůdce Joe Biden, kdo umožnil ruskému vládci Vladimiru Putinovi válku rozpoutat.

Trump zdůraznil, že k válce přišel jako slepý k houslím, a prohlásil, že bude prohrou pro všechny zúčastněné. „Ukrajinské ‚vedení‘ nevyjádřilo jakoukoliv vděčnost za naši snahu a Evropa pokračuje s nákupy ruské ropy. USA pokračují v prodeji masivního množství zbraní NATO pro distribuci na Ukrajinu (křivý Joe dával všechno zadarmo),“ líčil Trump.

Je až překvapivé, jak během jediného týdne šéf Bílého domu dokázal okázale převzít klíčové prvky ruských narativů, a to způsobem, který je těžké vysvětlit jinak než jako politické selhání nebo vědomé přihlášení se k cizímu mocenskému rámování. 

V takzvaném „Trumpovu“ návrhu na mír se objevují požadavky, které jsou dlouhodobě charakteristické pro ruskou diplomatickou linii – od uznání Krymu jako ruského území až po výrazné omezení ukrajinských ozbrojených sil, což je přesně ten typ podmínky, která by Ukrajinu uvrhla do trvalé vojenské závislosti. Celý návrh navíc počítá s odstoupením rozsáhlých území Rusku, čímž se fakticky legitimizuje agrese, která je mezinárodním právem jednoznačně odsouzena.

A proč je v tomto kontextu nutné dávat Trumpovo jméno do uvozovek? Protože předkládaný dokument ve skutečnosti nevznikl pod jeho vedením, ani pod vedením osob, které by měly skutečné diplomatické kompetence. Jeho reálnými autory jsou lidé stojící mimo jakékoli standardní a legitimní diplomatické struktury. 

U jednacího stolu zasedl především Steve Witkoff, byznysmen a realitní magnát bez relevantní zahraničněpolitické zkušenosti, který sám o sobě nezastává žádnou roli, jež by ho opravňovala vstupovat do vyjednávání o jednom z nejkritičtějších konfliktů současnosti. Jeho agenda se navíc týká zcela jiného světového regionu. 

Naproti němu seděl Kirill Dmitrijev, člověk přímo napojený na nejvyšší ruské mocenské kruhy a dlouhodobě působící v prostředí, které se nikdy netajilo svými revizionistickými ambicemi. Je jen obtížně myslitelné, že by osoba v jeho pozici nepromítala do návrhu ruské imperialistické zájmy, a obsah dokumentu tomu přesně odpovídá.

Zásadní otázka proto zní, jak vůbec mohlo dojít k tomu, že o budoucnosti Ukrajiny rozhoduje tandem realitního magnáta a prominentního ruského ekonoma? Jak může být možné, že u tak kritického jednání chybí lidé se skutečnou expertízou v oblastech geopolitiky, bezpečnostní strategie, mezinárodního práva a transatlantických vztahů? 

Witkoff je pro tuto roli absolutně nekompetentní, jeho dosavadní působení i profesní profil nejsou s diplomatickou praxí v žádném bodě kompatibilní. Navzdory tomu je americkým prezidentem zcela nahodile využíván jako formální emisar v situacích, kde by standardní vládní struktury měly postupovat podle jasně daných protokolů. Dmitrijev navíc nepřináší odbornost, ale pouze politickou loajalitu ke svému okruhu moci.

Šokující je především trend, který se zde začíná rýsovat. Trump se svým jednáním nebezpečně přibližuje metodám svého ruského protějšku. Nahrazuje profesionály osobami ze svého osobního či byznysového okolí, deleguje klíčová rozhodnutí na lidi bez odborné kvalifikace a podřizuje strategické otázky osobním vazbám. Jedno z nejdůležitějších diplomatických jednání tohoto století tak svěřuje člověku, který není ani kompetentní, ani odpovědný, ani zasazený do struktury, jež by byla schopna garantovat, že americké nebo západní zájmy budou skutečně hájeny.

Tento postup neodhaluje pouze amatérismus v řízení zahraniční politiky. Ve skutečnosti poukazuje na mnohem širší systémový problém, konkrétně na ochotu upozaďovat strategické zájmy státu ve prospěch úzkého okruhu osobních vztahů a ad hoc rozhodnutí. 

V situaci, kdy se očekává pevnost, předvídatelnost a profesionalita, se namísto toho objevuje nebezpečný vzorec, kdy je geopolitická realita směňována za loajalitu, osobní sympatie či dokonce za nepřiznané zájmy cizí mocnosti. Takové chování podkopává důvěru spojenců, oslabuje pozici státu v mezinárodním systému a vysílá signál, že zahraniční politika může být snadno manipulována skrze osobní vazby.

Celá situace je o to více alarmující, že se odehrává v době probíhající války, která zásadním způsobem mění bezpečnostní architekturu evropského kontinentu a zároveň testuje soudržnost západního společenství. Když se v tak kritickém okamžiku rozhodovací procesy deformují vlivem osobních preferencí nebo jednostranných vztahů k cizí moci, jde o potencionální destabilizaci, jejíž důsledky mohou dopadnout na celý region. Při nesprávném kroku se mohou oslabit obranné záruky, rozbít existující aliance a otevřít prostor agresorům, kteří čekají právě na okamžik, kdy západní rozhodovací struktury projeví slabost.

Přístup Trumpova týmu (také známého jako USA) podceňuje rizika, která není možné eliminovat improvizací nebo osobními kontakty. A pokud se podobné jednání stane normou, přerůstá z individuálního selhání v potenciálně devastující posun v tom, jak se nahlíží na mezinárodní závazky, bezpečnostní strategii i samotnou podstatu demokratického rozhodování.