KOMENTÁŘ | Současný ÚSTR není udržitelný. Nezbaví-li se politického dohledu, zanikne

ÚSTR byl založen zvláštním zákonem v roce 2007. Jeho vznik provázely bouřlivé spory tehdejších politických špiček i odborné komunity. Projekt, jak jej koncipoval jeho duchovní otec, publicista, historik a v první řadě politik Pavel Žáček (ODS), nezískal potřebnou podporu. Namísto čistě paměťové instituce, která by ve veřejném prostoru připomínala represe provázející více než čtyřicetiletou diktaturu KSČ a byla nadstavbou archivu dokumentů Státní bezpečnosti, tak nakonec v rámci nezbytného kompromisu vzniklo šířeji pojaté pracoviště. Jeho úkolem je zkoumat a nestranně hodnotit četné aspekty dvou nedemokratických – laicky zjednodušeno totalitních – období československých dějin ve dvacátém století, tedy nejen mocenského monopolu komunistické strany, ale i dobu nacistické okupace. 

Vedením nového ústavu byl bez konkurzu pověřen právě Žáček. O post přišel v roce 2010, když neuspěl ve výběrovém řízení na ředitele. V následujících letech se s postupnou ztrátou vlivu na instituci, kterou spoluzakládal, ale nikdy nesmířil. Využíval svých politických i mediálních vazeb k tvrdým útokům na všechny pokusy vést ÚSTR méně vyhraněným směrem, než mu ve své původní koncepci určil. Jednalo se o jeden ze dvou hlavních zdrojů politického tlaku na ústav. Druhý je institucionalizovaný a legislativně zakotvený. Jde o způsob obsazování Rady ÚSTR, nejvyššího dozorčího orgánu, který mimo jiné vybírá a odvolává ředitele. Jejích sedm členů volí a odvolává Senát.  

Ačkoliv je ÚSTR v širším smyslu odbornou institucí, v praxi se senátoři odborným profilem jednotlivých kandidátů neřídí. Určující jsou politická orientace, konexe nebo rovnou stranická příslušnost. Obzvlášť v posledních letech politické zázemí členů Rady ÚSTR nápadně kopíruje rozložení sil v horní parlamentní komoře. Členství v dozorčím orgánu se stalo do značné míry vítanou trafikou pro vysloužilé zákonodárce, případně spřízněné veřejně známé aktivisty, jejichž schválení mohou senátoři mediálně prodat. Kam vede stav, kdy na odbornou instituci dohlížejí osoby bez patřičného odborného zázemí, ukázala loňská volba ředitele, kterým se stal Ladislav Kudrna. Do čela ÚSTR se dostal především ze dvou důvodů, přičemž lze pochybovat, že odbornost byla významnějším kritériem.  

Prvním důvodem byly hlasité, části radních konvenující mediální výstřelky, jejichž prostřednictvím se Kudrna dlouhodobě snaží přesvědčit veřejnost o existenci spiknutí levicových, případně rovnou „neomarxistických“ historiků. Ti podle něj ovládli nejen ÚSTR, ale i další tuzemské akademické a vzdělávací instituce s cílem rehabilitovat předlistopadovou diktaturu a potažmo komunismus obecně. Pro mnohé novináře i politiky byl tento alarmistický výklad atraktivní, bez ohledu na to, že Kudrna jej stavěl na argumentačních faulech, z kontextu vytržených či dezinterpretovaných tvrzeních i zjevných lžích. 

Druhým důvodem byla Kudrnova plagiátorská aféra. V ÚSTR se interně řešila dlouho před tím, než se na jaře loňského roku dostala na veřejnost, a mnozí radní, kteří se jako laici neorientují v základních standardech vědecké práce, nedokázali pochopit její podstatu. I díky tomu se ztotožnili s Kudrnovým vysvětlením, že kauza je součástí zmíněného ultralevicového spiknutí a jejím cílem je ostrakizace nepohodlného kritika. Kudrnova volba tedy měla uštědřit výchovný políček těm, kteří problematizovali renomé na poplach bijícího „konzervativního“ historika. 

Jakkoliv mohlo být Kudrnovo zvolení ve světle výše uvedeného těžko pochopitelné, představovalo legitimní projev postoje Rady ÚSTR. Kudrna zkrátka dostal příležitost ukázat nejen své řídící schopnosti, ale i to, jak si představuje výzkum moderních českých dějin. Ostatně mnozí pracovníci ústavu k jeho volbě takto přistupovali a zlehčovali varování, že instituci povede nepříliš kompetentní postava, která svůj étos buduje na vytváření konspiračních teorií. Po dvanácti měsících je zjevné, že obavy byly plně namístě. Kudrna se během této doby ještě více zdiskreditoval v odborné obci, především svým ostudným vystoupením na loňském Sjezdu historiků, kde měl vysvětlit svou plagiátorskou aféru. Poté, co teatrálně odvyprávěl svou interpretaci (mluvil o sobě ve třetí osobě), jednání arogantně opustil a místo toho, aby odpovídal na nepříjemné, ale legitimní dotazy kolegů, demonstrativně telefonoval za prosklenými dveřmi sálu.  

Ačkoliv ani katastrofální reputace ředitele není pro jakoukoliv instituci nepodstatná, jako mnohem závažnější se pro fungování ÚSTR ukázaly praktické kroky, především v personálních otázkách, které Kudrna v tandemu se svým náměstkem Kamilem Nedvědickým realizuje. Od jeho zvolení zůstala ve funkci méně než polovina vedoucích oddělení. Proběhla též reorganizace pracoviště, jejímž skutečným cílem zjevně bylo propustit některé osoby, které v minulosti měly s novým ředitelem konflikty. Další pracovníci - pokud se jim naskytla příležitost - raději odešli sami, z velké části kvůli direktivnímu a výhružnému stylu řízení, kterým se Kudrna prezentuje. Během jeho ředitelování ÚSTR opustila více než čtvrtina zaměstnanců.  

Lze namítnout, že odchody a propouštění se zatím odehrávaly především v administrativních sekcích ústavu. Pomineme-li, že takto rozsáhlé rošády samy o sobě vylučují kontinuitu a hladké fungování jakékoliv instituce, o chystaných zásazích do odborného směřování dobře vypovídá dramatická obměna redakčních rad dvou ústavních časopisů a v neposlední řadě i rady vědecké, která má na koncepci výzkumu dohlížet. Ve všech případech se nezanedbatelná část členů, vesměs respektovaných odborníků, vymezila proti Kudrnovým záměrům a krokům. Nové „posily“ budí často rozpaky. Z jakého důvodu se šéfredaktorem časopisu ústavního časopisu Paměť a dějiny stal sportovní publicista Jakub Šafránek a vedoucím oddělení vzdělávání policejní plukovník ve výslužbě David Zámek? Ani jeden v oboru moderních dějin dosud nepůsobil. 

Rada ÚSTR coby dozorčí orgán byla na tyto skutečnosti několikrát interně upozorněna. Pro většinu jejích členů se ale nejednalo o důvod ke znepokojení. Odborným výtkám mnozí nerozumí (a jsou tak náchylní k přejímání pokřivené optiky, kterou jim nabízí Kudrnovo vedení), manažerské přešlapy zase dlouho nevířily mediální prostor, tudíž necítili důvod, aby ředitele, jemuž před nedávnem sami poskytli mandát, usměrnili. Současné vedení tak patrně dospělo k závěru, že má jasnou politickou podporu a může zajít ještě dál. Výsledkem byl bezprecedentní zásah proti knize 13 objektů z (ne)štastného muzea, kterou po vytištění Kudrna a jeho nejbližší spolupracovníci z nikdy nepojmenovaných příčin odmítli předat do distribuce. V kombinaci s odvoláním jednoho z autorů Čeňka Pýchy z vedoucí pozice se jednalo o natolik radikální krok, že již neprošel bez povšimnutí. 

Paradoxem je, že Kudrna v roce 2020 sám burcoval proti údajné cenzuře na ÚSTR. Měla spočívat v tom, že na základě standardního recenzního řízení, kterým procházejí všechny výstupy v jakékoliv vědecké oblasti, musel upravit úvodní pasáž své knihy, jelikož nesplňovala základní odborná kritéria. Nyní to je ale Kudrna, kdo z pozice ředitele rozhodl, že jiná, řádně zrecenzovaná publikace zůstane ve skladu. Postoj přehodnotil až s několikaměsíčním odstupem a jen kvůli tomu, že nespokojení autoři se nakonec obrátili na média, načež tento skutečný pokus o cenzuru začal být veřejně diskutován. Obhajoba, že kniha nebyla distribuována z logistických důvodů, je snadno vyvratitelná.  

Rada ÚSTR Kudrnu a jeho nejbližší spolupracovníky opět podpořila; příznačně se tak stalo na neveřejném zasedání. Neveřejné bylo i slyšení v Senátu, které se rozjitřenou situací v instituci 5. dubna zabývalo. Není tedy jasné, na základě čeho část senátorů a jimi volených radních zcela neakceptovatelné jednání ředitele a jeho náměstka posvětila. Vyslali každopádně jasný signál, že excesy dua Kudrna-Nedvědický nevnímají jako větší problém.  

Jinak to vidí odborná komunita. Znepokojení nad vývojem v ÚSTR podepsalo v předchozích dnech více než 250 českých historiků napříč institucemi. Jsou mezi nimi špičky oboru. Pestré složení signatářů je další ukázkou, že Kudrnův příběh o komplotu „neomarxistů“ je holým, avšak v části médií dobře rezonujícím nesmyslem. Zdá se však, že bez ohledu na protesty odborné veřejnosti a své manažerské lapsy dostal Kudrna od politické reprezentace pomyslný bianco šek. Takto povzbuzen patrně povede ÚSTR stále více direktivní cestou, která se navíc dramaticky odklání od základních standardů odborného výzkumu moderních dějin. 

Současné vedení pochopitelně nebude ústav řídit věčně. Na základě zkušeností z minulých let se jeví jako pravděpodobné, že skončí nejpozději po dalším politickém přeskupení Senátu, a tím pádem i Rady ÚSTR. Je však sporné, zda v tu chvíli bude mít někdo chuť a energii pokusit se dodat instituci nový obsah a opět ji začleňovat do standardních odborných struktur. Ukazuje se totiž, že bez nezávislosti na aktuálním rozložení politických sil nebude nikdy imunní proti náhlým změnám, které mohou během několika málo měsíců zničit roky usilovné práce. 

Dokáže tedy taková instituce obhájit v budoucnu svou existenci? Předchozí roky ukázaly, že v demokratické společnosti má své místo. Její přínos pro základní výzkum palčivých problémů našich moderních dějin nemusí být laikům srozumitelný. Nezapomínejme však, že historici z ÚSTR vedle vědeckých aktivit prakticky denně vystupují v médiích a poskytují fundovaná stanoviska k veřejně silně poptávaným historickým tématům, často s přesahem do dnešních událostí. Didaktici z ÚSTR pak hrají důležitou roli ve velmi potřebné transformaci výuky dějepisu na základních a středních školách. Sebelepší práce z jejich strany však nedokáže ochránit jejich pracoviště před dramatickými zvraty, které plynou z jeho podřízení momentální politické většině. ÚSTR se současnými mechanismy tak bude své další fungování ospravedlňovat stále obtížněji.    

Autor komentáře byl od srpna 2015 do ledna 2023 odborným pracovníkem ÚSTR.