KOMENTÁŘ | SPD vystavilo svou identitu na vodě. Varuje před neexistujícími migranty i těmi, kteří Česku pomáhají odvrátit krizi

Sociálními sítěmi v posledních týdnech kolují dramatické záběry z evropských metropolí Paříže, Londýna nebo Berlína. Na videích jsou zaznamenány útoky, při nichž jsou místní občané napadáni osobami evidentně cizího původu, často migranty z Blízkého východu nebo Afriky. Ačkoliv autenticitu některých těchto záběrů nelze snadno ověřit, jedno je jisté: slouží jako palivo pro rozdmýchávání obav z migrace a jejího dopadu na evropskou společnost.

V politickém diskurzu se pak objevuje teze, že jde o nevyhnutelný důsledek liberální migrační politiky, kterou v minulosti prosazovaly vlády západoevropských států. Tato tvrzení ale často zjednodušují složitou realitu, že migrace je dlouhodobý fenomén se složitým zázemím v geopolitice, ekonomice i lidských právech. Současné problémy v některých částech Evropy skutečně vyvolávají otázky, jakým způsobem integrace (ne)funguje, ale zároveň nelze přehlížet, že mnohé země přijaly statisíce uprchlíků bez toho, aby došlo k narušení veřejného pořádku.

Z české perspektivy se však tyto dramatické scénáře jeví jako vzdálené. Česká republika totiž na rozdíl od Německa, Francie či Itálie nebyla cílovou zemí pro většinu uprchlíků během migrační krize v roce 2015, ani v letech následujících. Počet migrantů z mimoevropských oblastí, kteří v Česku požádali o azyl, zůstával dlouhodobě nízký, a to i díky přísné politice jednotlivých vlád, které se shodovaly v odmítání kvót a povinného přerozdělování uprchlíků v rámci Evropské unie.

Není přitom příliš důležité, zda byl u moci kabinet vedený hnutím ANO, občanskými demokraty nebo sociální demokracií – v migrační politice panovala napříč politickým spektrem výrazná kontinuita. Český stát tak od počátku zaujal rezervovaný postoj a migrace zůstala na okraji jeho domácí politiky, alespoň z hlediska konkrétních dopadů.

To ovšem neznamená, že se téma migrace nevyužívá – ba právě naopak. Některé politické subjekty postavily svou identitu právě na varování před migrací, která se podle jejich rétoriky může stát hrozbou kdykoliv a kdekoliv. Nejvýrazněji tento postoj zastává SPD Tomia Okamury, ale také strany jako PRO nebo Trikolóra.

Protiimigrační akcent se objevuje rovněž v rétorice Motoristů sobě, jejichž postoj vůči Evropské unii je celkově kritický – byť jejich požadavek na odchod z Unie zatím nezaznívá otevřeně. Tato témata slouží jako efektivní nástroj mobilizace voličů, zejména v období předvolebních kampaní.

V případě SPD se v posledních měsících přístup k tématu migrace zostřil do krajnosti. Hnutí se v kampani před sněmovními volbami rozhodlo vsadit na emotivní apel a výrazné slogany. Migranti tmavé pleti jsou zde prezentováni jako hlavní bezpečnostní riziko a rétorika kampaně často přechází do zobecňování, které balancuje na hraně zákona.

Nejviditelnějším příkladem je plakát, kterým Tomio Okamura varoval před údajnou hrozbou „chirurgů z dovozu“. Tento materiál vyvolal právní reakci a případ míří k soudu. Okamura sám se k celé věci staví konfrontačně. Jeho ochota obětovat svou svobodu má být podle jeho slov důkazem odhodlání hájit bezpečnost občanů. Podobná tvrzení ale staví na stereotypizaci a podněcují společenské napětí bez věcného základu.

Přestože si Česká republika reálně neprošla migrační zkušeností srovnatelnou se západními státy, obavy z migrace jsou v české společnosti překvapivě silné. Průzkumy opakovaně ukazují, že lidé se migrantů obávají, i když s nimi nemají přímou zkušenost. To dává politickým aktérům prostor, aby toto téma zneužívali k vlastnímu zviditelnění.

Ve veřejné debatě o migraci (a nejen o ní) se v posledních letech nebezpečně vytrácí základní ctnosti: proporce, kontext, a především práce s fakty. Místo čísel a analýz dominují emoce, silná slova a často i účelově zjednodušená tvrzení, která mají potupný úkol polarizovat společnost, mobilizovat voliče a odvést pozornost od skutečných problémů.

Jedním z nejviditelnějších příkladů této praxe je přístup části politické scény ke zcela odlišným skupinám migrantů. Téma migrace se stalo trvale přítomným nástrojem politické agitace zejména u hnutí SPD, které ho využívá opakovaně, a to bez ohledu na to, zda jde o hypotetickou hrozbu „černých migrantů“ z Afriky, nebo o zcela konkrétní situaci válečných uprchlíků z Ukrajiny.

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 Česká republika přijala statisíce lidí, kteří prchali před válkou. Šlo – a stále jde – o jednu z největších humanitárních operací v dějinách české samostatnosti, která si vyžádala mobilizaci státu, samospráv i občanské společnosti. Přestože se český stát dopustil řady chyb v organizaci a dlouhodobém plánování, základní solidarita fungovala.

A právě na této konkrétní pomoci staví SPD svou další rétorickou konstrukci. Na rozdíl od imaginárních „nelegálních migrantů“, kteří v Česku prakticky nejsou, lze u Ukrajinců alespoň konstatovat, že skutečně přišli – a že jsou mezi námi. To je ale také jediný fakt, na němž kampaň SPD stojí. Zbytek je rétorická nadstavba, která má veřejnost přesvědčit, že pomoc Ukrajincům je pro Českou republiku nejen ekonomicky neudržitelná, ale také morálně zvrácená.

Klíčovým narativem SPD je tvrzení, že finanční a institucionální pomoc poskytovaná Ukrajině a jejím občanům znamená zátěž pro české občany. Okamura a jeho hnutí v kampaních tvrdí, že stát zanedbává vlastní občany, zatímco štědře dotuje „cizí válku“. Jenže ekonomická realita mluví jiným jazykem.

Podle množství analýz nejen ministerstva financí, ale i nezávislých ekonomických think-tanků i odborníků znamenají ukrajinští uprchlíci pro českou ekonomiku reálný přínos. Velká část z nich se velmi rychle zapojila na pracovní trh – mnohdy v oborech, kde dlouhodobě chyběli zaměstnanci. Odvádějí daně, platí pojistné, utrácejí v českých obchodech, pronajímají si byty, přispívají ke spotřebě. Jejich ekonomická aktivita výrazně převyšuje objem veřejných prostředků, které stát vynakládá na humanitární podporu.

Navíc právě díky příchodu těchto pracovníků zůstává český pracovní trh stabilní v odvětvích, jako je výroba, zdravotnictví nebo stavebnictví. Bez nich by některé regiony čelily výraznému zpomalení nebo dokonce kolapsu. SPD ale realitu ignoruje. Místo konkrétních čísel pracuje s dojmy a apely. Tvrdí, že pomoc Ukrajincům se děje „na úkor našich lidí“, což typický argument, který nelze snadno ověřit ani vyvrátit v krátkém formátu na sociálních sítích. A právě tam se tato rétorika šíří nejsnáze.

Tato taktika má hlubší rozměr: vytváří dojem, že stát jedná proti zájmům vlastních občanů, a že jedinou silou, která to „říká nahlas“, je právě SPD. Skutečnost, že pomoc Ukrajincům má kromě humanitárního i ekonomický smysl, zde nehraje roli. Účelem není vysvětlovat, je rozdělovat, budit hněv a upevňovat loajalitu voličů.

Téma Ukrajiny a migrace obecně tak v rukou některých politických sil přestává být otázkou faktů a mění se v nástroj cynického marketingu. Obavy, nejistota a nespokojenost se stávají komoditou, se kterou se obchoduje ve volebním boji. Čím méně faktů, tím snadněji se s tímto zbožím manipuluje.

Problém ovšem není v samotné kritice státní pomoci nebo v debatě o její efektivitě. Ta je legitimní a potřebná. Problém je v tom, že část politické scény ji zneužívá jako zástěrku pro šíření nedůvěry, xenofobie a rozdělení společnosti na „my“ a „oni“. A že místo reálných řešení nabízí pouze nechutný konflikt.