KOMENTÁŘ | Trump nemůže vyjednat s Ruskem mír na Ukrajině, dokud nepochopí jednu věc

Nedávná návštěva ruského prezidenta Putina ve vojenské nemocnici přinesla okamžik, který výstižně shrnuje povahu dnešního ruského režimu. Při rozhovoru s raněným vojákem prohlásil, že „bojuje stejně jako jeho dědeček“ a že „to máme v genech, aniž bychom o tom věděli“. Tato slova, prostoupená směsí nacionalistického patosu a náboženského symbolismu, odhalují základní rys současné ruské ideologie – přesvědčení, že válka není odchylkou od normálu, ale přirozeným projevem historického poslání ruského národa.

Podle Institutu pro studium války Putin během téže návštěvy obdržel pancéřové pláty zdobené obrazy pravoslavných svatých, které údajně nosí vojáci na frontě. Gesto samo o sobě symbolicky spojuje vojenské úsilí s náboženskou vírou a připomíná, že ruský režim neválčí pouze z mocenských pohnutek, ale i v rovině duchovní a ideologické. Tento obraz „svaté války“ proti údajným vnějším hrozbám je dnes nedílnou součástí oficiální propagandy.

Ruské vedení zároveň dává opakovaně najevo, že je připraveno ve válce pokračovat, a to nejen vojensky, ale i politicky a psychologicky. Ministr zahraničí Sergej Lavrov v uplynulých týdnech podle serveru Financial Times znovu předložil podmínky, za nichž by Moskva byla ochotna „ukončit“ válku na Ukrajině – požadavky zahrnující omezení ukrajinské armády, odstoupení části území a trvalou neutralitu země vůči NATO. Tyto návrhy, ve skutečnosti představující ultimátum, potvrzují, že Kreml chápe válku nikoli jako prostředek k dosažení kompromisu, ale jako proces, jehož cílem je potvrzení ruské moci a ideologické nadřazenosti.

Tento přístup má hluboké historické kořeny. V ruské kultuře má válka zvláštní místo, bývá vnímána nejen jako prostředek obrany, ale i jako zkouška národní síly a morálního přesvědčení. Od 19. století se kolem válečných zkušeností začala formovat identita, která vyzdvihuje schopnost „vydržet“ a „přežít“ i přes ztráty a utrpení. Krymská válka, přestože skončila porážkou Ruska, se v národní paměti proměnila ve vyprávění o hrdinství obránců Sevastopolu. Neúspěch byl reinterpretován jako morální vítězství, což model, který se později stal konstantou ruského sebepojetí.

Podobný mechanismus se projevil i po rusko-japonské válce z let 1904–1905. Porážka od modernizujícího se Japonska sice oslabila mezinárodní postavení Ruska, ale v domácím diskurzu se brzy stala symbolem nezdolnosti a obětavosti. Z racionálního neúspěchu se stala morální legenda, která posilovala obraz Ruska jako země schopné trpět, ale nikdy se nepokořit. Tato představa, že utrpení je důkazem síly, se později stala centrálním motivem ruské historické mytologie.

Vrchol tohoto myšlenkového rámce představuje druhá světová válka, v ruském kontextu označovaná jako Velká vlastenecká válka. Právě tato událost se stala základním pilířem ruské identity a klíčovým legitimizačním zdrojem současného režimu. Oficiální výklad klade důraz na heroické vítězství a sebeobětování, zatímco nepohodlné skutečnosti, jako rozsah stalinských čistek, které zdecimovaly velení Rudé armády, nebo závislost SSSR na zahraniční pomoci prostřednictvím programu Lend-Lease, zůstávají upozaděny.

V ruské kolektivní paměti se tak ustálil obraz války jako triumfu ruského ducha, nikoli jako složitého geopolitického konfliktu, jehož výsledek byl umožněn i rozsáhlou podporou spojenců. Současná státní propaganda tento obraz dále zužuje. Z kolektivního vítězství mnohonárodního Sovětského svazu činí výlučně „ruský“ úspěch. Z historické zkušenosti se tak stává ideologický nástroj, který slouží k legitimizaci moci a k mobilizaci společnosti.

Tento ideologický rámec dnes Kreml znovu aktivně oživuje. Kombinace státní propagandy, pravoslavné symboliky a heroizace minulosti vytváří soudržný systém, v němž je válka prezentována jako pokračování historického poslání Ruska. Prezident Putin, když hovoří o „genech“ národa, odkazuje právě k tomuto narativu, tedy k představě, že boj a oběť nejsou politickou volbou, ale vrozenou povinností.

Ruská pravoslavná církev v čele s patriarchou Kirillem v tomto systému zastává roli duchovního garantu. Poskytuje režimu morální rámec, v němž je válka vykreslována jako obrana víry, hodnot a civilizační integrity. Spojení církevní autority s mocenskou strukturou státu tak zajišťuje, že válka je vnímána nejen jako legitimní, ale jako morálně povinná.

Tímto propojením ideologie, víry a historické paměti vzniká systém, který je mimořádně odolný vůči racionálnímu dialogu. Rusko disponuje nejen vojenskými a ekonomickými zdroji, ale především kulturně-ideologickým zázemím, které mu umožňuje interpretovat válku jako morálně ospravedlnitelný čin. Západní politické elity by měly chápat, že Moskva nejedná pouze z pragmatických pohnutek, ale z přesvědčení o vlastní historické a duchovní misi.

Současná ruská rétorika o „boji proti nacismu“ je pak už jen dalším článkem tohoto ideologického řetězce – vědomým překódováním minulosti do přítomnosti, jehož cílem je vytvořit zdání kontinuity mezi druhou světovou válkou a současným konfliktem na Ukrajině. 

Pokud americký prezident Donald Trump skutečně usiluje o dosažení mírového ujednání ve věci Ukrajiny, musí chápat, že jednání s Moskvou se neodehrává pouze v rovině politických či vojenských kalkulů. Každý pokus o diplomatické řešení naráží na hlubší struktury – na historické, ideologické a kulturní vrstvy, které formují způsob, jakým Rusko vnímá samo sebe i své okolí.

Kreml svou agresi vůči Ukrajině dlouhodobě rámuje nikoli jako expanzi, ale jako „návrat historické spravedlnosti“. Tento narativ se neopírá o konkrétní geopolitické zájmy, ale o představu civilizačního poslání a ideu, že Rusko je nositelem zvláštní historické mise, která mu dává právo zasahovat do osudů sousedních států. Putin tuto konstrukci opakovaně posiluje tím, že interpretuje dějiny selektivně a instrumentalizuje je k potvrzení vlastní moci.

Podle několika zdrojů z diplomatického prostředí se během nedávného summitu na Aljašce pokusil americkému prezidentovi prezentovat svůj výklad ruských dějin, sahající až k formování Kyjevské Rusi v 10. století. Takový přístup má v ruské politické tradici své místo – nejde o historickou exkurzi, nýbrž o ideologické gesto. Putin se jím snaží zakotvit své současné ambice do hlubokého historického rámce a tím je prezentovat jako přirozené pokračování „tisícileté ruské civilizace“.

Tento způsob uvažování je třeba chápat nikoli jako pokřivení ruské identity, ale jako její specifickou konstrukci, založenou na kombinaci dějinné kontinuity, mytizace minulosti a pocitu permanentního ohrožení. V ruském pojetí stát a národ splývají – ruská identita je vnímána jako kolektivní organismus, který přežívá pouze v boji a v opozici vůči vnějším silám. Z tohoto hlediska je válka zkrátka formou existence.

Tento koncept zároveň vysvětluje, proč ruské vedení reaguje na snahy Západu o dialog s nedůvěrou. Pro ruskou politickou kulturu je kompromis často vnímán jako slabost, nikoli jako strategická dovednost. Diplomacie se stává pokračováním boje jinými prostředky a jakmile druhá strana projeví vůli k ústupkům, Kreml to vykládá jako potvrzení vlastní převahy.

Z toho plyne zásadní dilema. Mírové řešení konfliktu s Ruskem není možné vyjednat pouze prostřednictvím racionálních argumentů nebo ekonomických pobídek. Je nutné porozumět ideologickému rámci, v němž ruské vedení operuje. Tato ideologie není výsledkem momentální politické potřeby, ale dlouhodobě kultivovaného přesvědčení o výlučnosti ruské civilizace a o jejím právu na „obranu“ i za hranicemi vlastního území.

Trump – nebo jakýkoli jiný západní státník – se tak ocitá v situaci, kdy musí jednat s partnerem, který nevnímá mezinárodní právo a suverenitu států jako univerzální princip, ale jako podmíněný nástroj. Jakékoli ujednání proto může mít smysl pouze tehdy, pokud bude vycházet z realistického pochopení ruské motivace. Kreml neusiluje o mír, nýbrž o potvrzení své historické a kulturní nadřazenosti.

V tomto kontextu se Putinovo tvrzení, že „to máme v genech“, ukazuje jako ideologické vyznání. Vyjadřuje víru, že ruská identita je bytostně spojena s konfliktem a že boj není anomálií, ale přirozeným stavem. A právě proto musí Západ, pokud chce vyjednávat, chápat, že jedná s protivníkem, který válčí především z (vlastních) civilizačních důvodů.