KOMENTÁŘ | Volby jako hra o menší zlo. Propadlé hlasy a izolace stran přetvářejí českou demokracii

Volební chování v České republice se v posledních letech stále častěji odvíjí nikoli od toho, kdo je voličům nejbližší, ale od toho, koho si v politice nepřejí. Jinými slovy – mnozí dnes volí nikoli „svého favorita“, ale spíše „menší zlo“. Taková strategie ovšem zásadně proměňuje logiku voleb a jejich výsledek.

Rozdíl mezi hlasem podpory a hlasem protestu je přitom zcela zásadní.

Hlas podpory je volbou pozitivní. Volič v tomto případě hledá stranu, s níž se ztotožňuje, jejíž program považuje za smysluplný a jejímž politikům důvěřuje. Takový hlas znamená jasné vyjádření sympatie, skutečný mandát k prosazování sdílených hodnot.

Hlas protestu naopak představuje volbu negativní. Volič se nemusí se zvolenou stranou ztotožňovat, ba dokonce se s ní může v řadě oblastí rozcházet. Hlavním motivem je však odmítnutí někoho jiného – zabránit tomu, aby se k moci dostal subjekt, který volič považuje za ohrožení, nekompetentní nebo vyloženě nebezpečný. Takový hlas může být pragmatický, může fungovat jako účinná bariéra proti nechtěné politické síle, ale zároveň nese riziko. Volič totiž de facto posiluje stranu, která mu není vlastní a jejíž kroky mohou být v rozporu s jeho dlouhodobými prioritami.

Volba „menšího zla“ se tak stává strategií, která krátkodobě může přinést kýžený efekt, tedy vyšachování nenáviděného soupeře z politické hry, ale dlouhodobě oslabuje autenticitu volební soutěže. Strany pak vítězí ne proto, že mají pozitivní vizi, ale proto, že nejsou těmi, kteří by voliče vyděsili ještě víc.

Tento trend komplikuje i povolební vyjednávání. Koaliční potenciál stran se totiž stále více odvíjí od schopnosti vymezovat se vůči „nepřijatelným“ soupeřům než od schopnosti přitahovat přirozené partnery. Výsledkem může být roztříštěná politická scéna, v níž jednotlivé subjekty vládnou spíše z nutnosti a v defenzivě než z vlastní síly a programové přesvědčivosti.

Vyšachování stran

Volební politika se často neodehrává jen v rovině programů a nabídek, ale také v rovině strategií, jak zabránit určitému subjektu, aby se dostal k moci. Tento postup se vžil pod označením „vyšachování“. V praxi to znamená, že ostatní politické síly, případně i část voličů, usilují o to, aby byla konkrétní strana izolována a neměla šanci podílet se na vládě.

Na první pohled může jít o legitimní taktiku. Pokud některá strana zpochybňuje demokratické principy, lidská práva nebo mezinárodní závazky země, pak se nabízí argument, že je správné ji držet mimo exekutivu. Stejně tak může být „vyšachování“ nástrojem k zajištění stability – některé koalice mohou být početně možné, ale kvůli nespolehlivému nebo radikálnímu partnerovi by byly nefunkční. Vyloučení problematického subjektu tak může působit jako prevence chaosu a jako jasný signál voličům, že určité hodnoty jsou nevyjednatelné.

Problém nastává, když se z „vyšachování“ stane trvalá strategie. Strana, která překročí pětiprocentní práh a získá mandáty, má demokratickou legitimitu zastupovat své voliče. Její dlouhodobé a mechanické vylučování z vládnutí může působit jako ignorování vůle statisíců lidí. To s sebou nese dva rizikové efekty: za prvé podporuje frustraci a pocit, že „hlasy určité části společnosti“ jsou bezcenné; za druhé může posilovat samotný radikalismus a vytvářet z vyšachovaného subjektu permanentní protestní sílu.

Jako taktika v konkrétní chvíli tedy může mít izolace smysl – například tehdy, když by účast radikální strany ve vládě skutečně ohrozila bezpečnostní nebo ústavní základy země. Ale pokud se z ní stane dlouhodobá praxe, je to nebezpečné pro kvalitu demokracie. Systém totiž přestává být schopný integrovat menšinové hlasy a vytváří hluboké zákopy mezi „přijatelnými“ a „nepřijatelnými“ voliči.

Otázka tedy nezní, zda je „vyšachování“ principiálně dobré nebo špatné. Otázka zní, v jakých situacích a jak dlouho je možné jej považovat za legitimní. Demokracie stojí na většině, ale také na schopnosti pracovat s menšinami – i těmi, které jsou nepohodlné, hlasité nebo radikální. Pokud se tato schopnost ztratí, systém se sice krátkodobě ochrání, ale dlouhodobě může oslabit sám sebe.

V českém prostředí se strategie izolace politických stran objevila už krátce po roce 1989. Nejviditelnějším příkladem byla Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Přestože se dlouhodobě pohybovala vysoko nad pětiprocentním prahem a v některých volbách získala i přes 15 % hlasů, ostatní strany ji systematicky držely mimo vládu. V praxi to znamenalo, že statisíce voličů sice měly ve Sněmovně své zástupce, ale jejich strana byla předem vyloučena z koaličních jednání.

Tento postup byl obhajován historickými důvody – KSČM byla považována za pokračovatelku totalitní KSČ, která nesla odpovědnost za čtyřicet let diktatury. Argumentovalo se také jejím nedostatečným odklonem od minulosti a neschopností přijmout jasně demokratické hodnoty. Na druhé straně ale tato izolace vedla k tomu, že KSČM dlouhodobě fungovala jako protestní strana, nemusela nést odpovědnost za vládní rozhodnutí a v očích svých voličů si uchovávala punc „jediného čistého hlasu opozice“.

Podobná situace dnes nastává kolem hnutí SPD Tomia Okamury. Přestože SPD stabilně překračuje hranici vstupu do Sněmovny a pravidelně získává podporu více než půl milionu voličů, ostatní parlamentní strany deklarují, že s ní do koalice nevstoupí. Argumentace je podobná jako v případě KSČM – obavy z ohrožení demokratických institucí, zpochybňování členství Česka v EU a NATO a radikální rétorika vůči menšinám.

Výsledek je však dvojsečný. Na jedné straně se daří zabránit tomu, aby se SPD podílela na vládě a přímo ovlivňovala chod státu. Na druhé straně se tímto postupem posiluje její pozice coby protestní síly. SPD může tvrdit, že ji „tradiční strany“ blokují, a využívá frustrace voličů, kteří se cítí být z politického procesu vyřazeni.

Česká zkušenost s „vyšachováním“ ukazuje, že jde o strategii s krátkodobým efektem, ale také s dlouhodobými náklady. Funguje jako bariéra proti účasti kontroverzních stran ve vládě, ale zároveň udržuje jejich voliče v permanentní opozici vůči systému. V případě KSČM tato izolace nakonec skončila přirozeným úpadkem strany. U SPD však není vůbec jisté, zda se bude historie opakovat – její protestní agenda totiž nachází odezvu i u mladších generací voličů.

Propadnuté hlasy

Ještě větší vliv na výsledek voleb než strategická volba „menšího zla“ mají takzvané propadlé hlasy. Ty vznikají tehdy, když voliči podpoří stranu, která nepřekročí pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jejich hlasy se pak do celkového rozdělení mandátů vůbec nezapočítávají.

Při posledních parlamentních volbách se takto „ztratilo“ přibližně milion hlasů. To je číslo, které má potenciál zásadně přepsat volební mapu. Milion lidí se voleb účastnil, odevzdal hlas, ale jejich rozhodnutí se do výsledného rozložení sil nepromítlo. V praxi to znamenalo, že strany, které se do Sněmovny dostaly, si rozdělily poslanecká křesla jen mezi sebou – a to podle menšího počtu platných hlasů. Jejich mandát byl tím pádem relativně posílený.

Dopad propadlých hlasů je dvojí. Za prvé, nadhodnocuje vítěze. Strana, která získala například 27 % hlasů, si v přepočtu na mandáty může polepšit na více než třetinu křesel. A za druhé, demotivuje voliče menších stran. Člověk, který se rozhodne dát hlas subjektu oscilujícímu kolem pěti procent, riskuje, že jeho volba zůstane bez zastoupení.

Propadlé hlasy tak deformují volební výsledek ještě výrazněji než samotný systém d’Hondtovy metody, která už sama o sobě nahrává větším stranám. Politické bloky, které se dokázaly sjednotit do předvolebních koalic, mají proto výhodu – nejen že překročí pětiprocentní hranici, ale také k sobě stáhnou nerozhodné voliče, kteří se obávají, aby jejich hlas „nepropadl“.

Z pohledu strategie to znamená, že volič nestojí jen před dilematem, zda dát hlas z přesvědčení, nebo hlas protestní. Musí také zvažovat, zda má jeho vybraný subjekt reálnou šanci překonat práh vstupu do Sněmovny. Jinak riskuje, že jeho hlas nejen nebude slyšet, ale ještě posílí ty, které si ve Sněmovně nepřeje.

Pět procent neplatí všude

Pětiprocentní uzavírací klauzule je v České republice považována za samozřejmou součást volebního systému. Přitom nejde o univerzální pravidlo – existuje řada států, které takto vysoké kvorum vůbec nepoužívají, případně jej nastavují výrazně níže.

Typickým příkladem je Nizozemsko, kde žádné procentní kvorum neexistuje. Mandáty do druhé komory parlamentu (Tweede Kamer) se rozdělují přímo podle výsledku, přičemž na jedno poslanecké křeslo stačí přibližně 0,67 % hlasů. Výsledkem je vysoce fragmentovaná politická scéna, kde vedle sebe existuje velké množství menších stran a kde jsou koaliční vlády nezbytností.

Podobně dlouhá léta fungoval Izrael, který původně neměl žádný uzavírací práh. To vedlo k extrémní roztříštěnosti tamního parlamentu, proto byl postupně zaveden a dnes činí 3,25 %. I tak jde o jedno z nejnižších kvor v demokratických systémech a umožňuje zastoupení i velmi malých politických uskupení.

Specifická je také situace v severských státech – například na Islandu nebo ve Finsku, kde se mandáty rozdělují podle volebních obvodů a žádná jednotná celostátní hranice neexistuje. Některé strany se tak mohou dostat do parlamentu i s nižší podporou, pokud uspějí v konkrétním regionu.

Absence pětiprocentního kvóra má své důsledky. Na jedné straně vede k vyšší reprezentativnosti – prakticky žádný hlas se neztrácí a voliči malých stran mají reálnou šanci na zastoupení. Na druhé straně to často znamená mnohem složitější povolební vyjednávání, protože politická scéna je roztříštěná a sestavování stabilní vlády se stává náročnějším úkolem.