KOMENTÁŘ | Z Libanonu je failed state. Místní jsou na to zvyklí a porážka Hizballáhu nic nezmění

Libanon čelí nejhorší vysídlovací krizi za čtyřicet let, národ je zničený ekonomickými obtížemi a nefunkční byrokracií. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se rozhodl využít sektářských či náboženských rozporů v zemi. Podle komentátora serveru Politico Jamieho Dettmera by si to ale měl rozmyslet.

Z jeho komentáře vyplývá, že Libanonci „jsou na rozpadající se systém zvyklí“. Ač to zní jako nadsazené tvrzení, opak je pravdou. Libanonci se pokusili zavést konsociační model demokracie, kdy prezident je volen z řad maronitských křesťanů (tj. Maronitská katolická církev), předseda parlamentu je šíitský muslim a premiér sunnitský muslim. A zatímco šíitská menšina byla dlouhodobě upozaďována a často dokonce utlačována, dnes má díky činnosti Hizballáhu obrovský vliv.

Libanon má dlouhou historii korupce a nepotismu. Politický systém je založen na sektářském rozdělení, což vede k tomu, že různé politické frakce hájí zájmy svých komunit namísto celonárodního zájmu. Tento systém usnadňuje klientelismus a rozdělování veřejných zdrojů na základě osobních nebo sektářských vztahů.

Dlouhodobě se spoléhal na zahraniční půjčky a přímé investice, aby pokryl rozpočtové schodky. Veřejný dluh díky tomu rostl obrovským tempem a v roce 2020 dosáhl více než 170 procent HDP. Rostoucí zadlužení a nízká důvěra v ekonomiku vedly k tomu, že Libanon přestal získávat nové půjčky za výhodných podmínek.

To znamenalo problém pro libanonský bankovní systém, který fungoval na schématu vysokých vládních půjček zahraničním investorům tak, aby do zdejších bank vkládali dolary. Kvůli poklesu zahraničních investic ale bankovní systém postupně zkolaboval.

Pomyslným hřebíkem do rakve byl výbuch v bejrútském přístavu v srpnu 2020. Výbuch dusičnanu amonného zničil velkou část města a poškodil přístavní infrastrukturu. Byl to právě tento incident, který způsobil další ekonomické škody a prohloubil nedůvěru k vládním institucím, protože se ukázalo, že výbušniny byly uloženy v přístavu roky bez jakékoliv ochrany.

Izrael tak v současné situaci útočí v zemi, která je nepříjemně blízko k tomu, aby se stala takzvaným failed state neboli stát, který selhal. Stát jako takový má mít monopol na násilí (tedy mít armádu a policii), územní integritu (kontrolovat celé své území) a uznání mezinárodního společenství, aby mohl vůbec existovat.

V obecné rovině má Libanon uznání a armádu. Rozhodně ale nevládne územní integritou a suverenitou nad teritoriem, které vlastní. Izraelská armáda se pohybuje po Libanonu bez náznaku odporu libanonských ozbrojených sil – všechnu „práci“ za ně odvádí Hizballáh.

A s tímto vědomím zřejmě Izrael do války šel. Netanjahu velmi dobře věděl, že nepůjde proti suverénnímu státu, ale proti teroristické organizaci Hizballáh. Libanonská armáda, jak už EuroZprávy.cz informovaly několikrát, nemá šanci svému jižnímu sousedovi plnohodnotně vzdorovat.

Bohužel pro Libanonce, Netanjahu tímto krokem dokázal, že jejich země postrádá jakoukoli suverenitu a stala se skutečným „failed state“. Nemá pod kontrolou svou ekonomiku, území ani obyvatelstvo. Tu pravou roli jakýchsi bezpečnostních složek zde hraje Hizballáh, který v zemi uzurpuje moc na úkor sunnitů a křesťanů.

A není to Libanon, koho Írán podporuje. Finanční a jinou podporu z Teheránu získává hlavně teroristická organizace bez ohledu na to, jak by stabilní Libanon mohl být důležitý pro regionální bezpečnost.

Ač jde o poměrně malý stát, pod dobrou správou může mít velký vliv. To, co mu chybí na velikosti, může hravě doplnit jeho strategická poloha u Středozemního moře a na hranici arabského světa s Izraelem. Jenže to se dělá velice těžko s ekonomikou, společností a hlavním přístavem v troskách.

Libanon zahodil svůj potenciál, dlouhodobě se nechal zmítat sektářskými spory a zapomněl na geopoliticky nesmírně výhodnou polohu. Místo toho jej de facto kontrolují teroristé z Hizballáhu, kteří Libanoncům do jejich domovů přivedli válku.

Tato válka se totiž netýká libanonských občanů, což uznal sám Netanjahu, ale týká se bezprostřední bezpečnostní hrozby ze strany Hizballáhu – součásti takzvané Osy odporu. Libanon se mu „pouze“ odevzdal.