ROZHOVOR s hercem Janem Hofmanem: Některé hnusy se hrát nedají

Jaké bylo pro Vás první setkání se scénářem ke hře Naše třída a jejím námětem?

To mělo více okolností. Byla to první hra, kterou jsme dělali v Komedii. První čtenou jsme měli ještě ve Strašnicích a tam se nad textem setkali ti, kteří zamířili do nové Komedie, nad titulem, se kterým jsme zde začali.

Samotný text Naší třídy je síla, zvlášť když člověk ví, že má reálné základy. Dva roky předtím jsem hrál ve Švandově divadle na Smíchově v inscenaci Peníze od Hitlera, která se zabývala podobnou tématikou. Tam se mi prvně odkryly běsy, které dělali třeba Češi Němcům po válce. Tohle je další stupeň toho, kam se může ubírat osud člověka. Na téhle hře je silné to, že člověk sleduje příběhy lidí od samého dětství. Nejprve jsou čistými nevinnými dětmi, které mezi sebou nemají žádné rozdíly, a o něco později se ve škole začnou kastovat a tak to jde dál. Je zajímavé z lidského i z hereckého hlediska sledovat ty proměny lidí.

Zároveň je to velká zodpovědnost. Ten text je tak dobrý, že na něm nesmíme nic změnit a ubrat mu tím hodnotu. Minimálně musíme předat tu strašnou informaci, kterou v sobě nese. Hrajeme Naší třídu skoro dva roky, ale stále cítím, jak to celý soubor prožívá. U každého představení se dříve nebo později může stát, že sklouzne ke stereotypu, ale u Naší třídy máme všichni stále divné pnutí a je to pro nás silný zážitek. Všichni si pak oddychneme, že jsme to přežili, protože to je kláda.

Tak o tom není vůbec pochyb. Je tam velké množství textu a třeba Vy máte často monology.

Já to mám ztížené v tom, že si s nikým moc nepokecám, pořád odříkávám jen texty z dopisů. Je to ale náročné hlavně v tom, co u toho člověk prožívá. I když nikdy nejdeme do plného prožitku, stejně si uvědomujeme, co říkáme, jak se nás to týká, a jak je to hnusný.

Vy tam vlastně ani nemůžete většinu událostí ztvárnit, protože o řadě z nich jen mluvíte a popisujete je.

Je to komentované. Myslím si ale, že si i režisér Honza Novotný uvědomoval, že nemůžeme předstírat osudy lidí, kteří byli upálení ve stodole, nebo lidí, kteří je upálili. To nejde zprostředkovat. Myslím si ale, že slova mají takovou výpovědní hodnotu, že to funguje. Zároveň to ale funguje tak, že to člověk nemůže říct bez toho, aby se mu nechvěl hlas. I když nechceme, stále to prožíváme.

O to větší máme radost z toho, když se představení povede. Diváci nemají moc šanci se projevit, protože v celé hře jsou tak tři momenty, které jsou úsměvné, ale jinak je to jenom čirá hrůza. Až na konci pak zjišťujeme, jestli diváci jeli s námi, jestli jsme se jim strefili do noty ztvárněním, a jestli si z toho odnášejí to, co my.

V té hře je i hodně informací, o kterých se ani na hodinách dějepisu nemluví.

Jsou to právě věci, o kterých se dodnes mlčí. I když jsme druhá či třetí generace po těchto masakrech, pořád to v sobě máme. Když jsme se dívali na dokument z Polska, který se zabývá podobným tématem, je vidět, že lidé o tom nechtějí mluvit, i když se to týká jejich pradědy. Tváří se, že se nic takového nestalo. Dodnes je to jejich třináctá komnata.

Takže jste se na tuto hru připravovali třeba i pomocí dokumentů?

Viděli jsme jeden o člověku, který má podobný osud, jak Abram, kterého hraju v Naší třídě. Měl to štěstí, že se dostal včas do Ameriky. Pak se vrátil do Polska a pátral po tom, jak dopadli jeho rodiče, a chtěl se dopátrat, kde jsou pohřbení.

Samozřejmě jsme mluvili o politické situaci. U nás to bylo podobný, ale v Polsku to měli komplikovanější, protože z jedné strany měli hned Němce a z druhé hned Rusa. Snažili jsme se proniknout do té problematiky, protože v Polsku se režimy střídaly strašnou rychlostí. Museli jsme mít přehled, protože člověk musí vědět, o čem mluví. Co bylo tehdy možné, a co bylo hrdinství a naopak srabáctví.

A pak jsme se museli jen naučit ten šílený text a zvládnout to na jevišti, aniž bychom tomu uškodili. Aniž by to bylo tak brutální, aby to lidi odrazovalo. Je tam mnoho momentů, které nejsou divákovi přímo ukázané, jsou to takové hnusy, že by se na to lidi nechtěli koukat. Stačí to slyšet a vědět, že se to stalo, ale vidět to by bylo moc.

Musíte se před touto hrou koncentrovat více než před jinými?

Mám pocit, že se koncentruji stejně před každou hrou, ale tohle je asi takový top. Z této hry jsem nejvíc vystresovaný, nejvíc se musím soustředit na texty a vůbec na celou atmosféru. Já tam vstupuju vždy jen s dopisem a celou dobu jsem mimo děj. I tak tam ale nemůžu vpadnout s úplně jinou náladou a jinou energií. Stále musím být při věci... Ano, myslím, že je to jedna z nejtěžších věcí.

Jak dlouho se pak z toho vzpamatováváte?

Jak kdy. Je rituál „vystupování z role". Člověk udělá takový krok, jako kdyby vystupoval z takové kombinézy, a řekne si, teď jsem skončil s postavou, a domů odcházím "já". Tohle po Naší třídě často dělám.

A jde Vám to?

Jde to. Minimálně se pak dokážete bavit o všedních věcech, když přijde nahoru do kavárny mezi lidi. Ale tady dole v podzemí na jevišti je ta nálada strašně dlouho.

Jdete si raději zahrát Naší třídu nebo komedii Ježíškova armáda?

U Ježíškovy armády je to pro nás herce i zábava, ale u Naší třídy jde o něco jiného. U té mám pocit, že lidi trochu i vzděláváme. Naše třída má poslání, má předat informaci. V Ježíškově armádě je určitý přesah morální a poučný, ale hlavně je to sranda. Kdyby mi někdo dal na výběr, budeš hrát stále jedno nebo druhé,... to bych si vybrat nedokázal. Pro zdraví a psychický zdraví je asi jednodušší hrát pořád Ježíškovu armádu. Zaplaťpánbůh, že tu máme takovou pestrost, protože kdybychom hráli pořád představení podobné Naší třídě, tak se za chvíli zblázníme. A stejně kdybychom hráli jen komedie, tak by to taky postrádalo smysl.

Teď po prázdninách máme oprašování a první uvedení každé hry. Největším strašákem je pro mě Naše třída. Teď je oprašovačka Ježíškovy armády. Sice bude taky trochu stres, protože premiéra byla před prázdninami, ale bude to zábava, protože člověk může zaimprovizovat, a když splete text, nic zásadního se neděje. U Naší třídy je škoda každé chyby. Snažíme se totiž hlavě o to, aby to pochopili lidi. Máme o ně obavu, protože je snadné se v tom ztratit. Je tam spousta postav a jmen, která jsou pro nás cizí a ne tak snadno zapamatovatelná. Chce to od diváka velkou vůli nevzdat to. Závěr je pak velká katarze. Je to skvěle napsané.

Jak vlastně probíhá takové oprašování hry po prázdninách?

Jak u čeho. Testosteron hrajeme tolik let, že je to v hlavě nesmazatelně zapsané, takže oprašovačka probíhá tak, že si s klukama pokecáme a mezi řečí si řekneme text. U Naší třídy se to musí kompletně i se zvukem, rekvizitami a kostýmy tak, jak to má být i večer.

Jaký je Váš největší strašák v práci? Máte nějakou noční můru, co by se Vám mohlo na jevišti stát?

Mám noční můru spojenou s Naší třídou a to, že zapomenu nějaké jméno. Během hry jmenuju ve vypjatých situacích dva dopisy, které jsou plné jmen. Mám proto noční můru, že mi vypadne jednou jméno a nebudu vědět jak pokračovat.

Pak jsou klasické nervy před představením a herecké sny, což má asi každý herec. To je noční můra, která se opakuje několikrát do měsíce. Sen o tom, že vás kolegové strkají na jeviště a vy jim říkáte „já vůbec nevím, co mám říkat, já jsem to nikdy nehrál". Ta hrůza, že vás někdo pustí na jeviště a vy nevíte, co máte dělat ... Tyhle sny jsou strašně realistický. Naštěstí se to nemůže stát. Může se stát, že se dozvíte, že druhá den máte záskok, ale v takové situaci se i chyba promine.

U Ježíškovy armády vypadáte, že Vás to vyloženě baví. Vypadáte jako diblík.

Pan Klimáček to psal přímo pro nás. Ale teda nevím, proč si vymyslel roli takového hajzlíka ... . Je to souborová hra, ve které nejsou rozdíly mezi hlavní a vedlejší postavou. Jsme tam všichni a jedeme v tom společně. To je na tom skvělé. V Ježíškově armádě se vyblbneme.

Viděl jste i nějakou jinou hru od pana Klimáčka?

Viděl i v ní hraju. Stále máme v Komedii na repertoáru Rozkvetly sekery. To jsem se s ním seznámil poprvé. Byl se na nás i podívat ve Strašnicích na premiéře. Když jsem dostal Sekery, četl jsem si to v tramvaji a nahlas jsem se smál, což nemám ve zvyku. Má zvláštně černý humor a s nikým se nepáře. Vlastně jako v životě. Je to brutální, ale vtipné. Pro někoho to může být moc, ale v Rozkvetly sekery se musí najít snad úplně každý. Jde o klasický příběh panelákové rodinky. Tomu se člověk musí smát, protože vidí sám sebe nebo svoje okolí. U Ježíškovy armády se Klimáček s ničím nepáře. Objeví se anděl, stane se zázrak, ta se promění v ovci ... . Přirozeně a automaticky porušuje reálný život.

Pan Klimáček byl z vašeho souboru nadšený, že jste se nezměnili po přesunu ze Strašnic do Komedie.

Taky jsem se toho trochu bál. Ve Strašnicích jsme fungovali jako rodina. Sami jsme si ze začátku stavěli scénu a prali kostýmy. Bál jsem se, že přijdeme do divadla v centru Prahy, a najednou se od nás očekává něco extra a všechno to spontánní a rodinný se vytratí. Ve Strašnicích byly jasně rozdělené funkce, ale každý věděl, že si vždy vyjdeme vstříc. Teď jsme v Komedii dva roky a vztahy jsou naštěstí stále stejné.

Jak jste se s tím srovnával konkrétně Vy? Jaké je to změnit domácí scénu?

Já měl nejdřív hroznou radost za Evu Bergerovou, za Honzu Novotného a Vojtu Štěpánka, že napsali projekt, který měl úspěch. Až v druhé fázi jsem řešil, co z toho plyne pro nás. To bylo rozpačité. Mám radost, že jdeme do divadla, které bude mít lepší prostředky na fungování, ale ve Strašnicích jsme mohli tvořit, co nás napadlo, i vyměnit jeviště s hledištěm. Tady je opona a diváci mají pevné židle. Ale naštěstí to vyšlo. Stále je to tvořivé a možná i trochu punkové jako ve Strašnicích. Těšil jsem se, ale nebylo to „jupí, vypadneme ze Strašnic", spíš „tak se rozloučíme se Strašnicema a uvidíme, co se stane dál".

Našli si k vám diváci cestu hned, nebo si museli zvykat?

Myslím, že se čekalo, že to bude obtížnější. Představení Testosteron ale zapůsobil okamžitě, bylo vyprodané ve Strašnicích a najednou i tady. Takže se asi přesunuli diváci i s námi. Ostatní představení se taky chytla. Je jasné, že Naše třída nebude nikdy tak vyprodávaná, protože to není řachanda. Nikdy jsme ale nemuseli zrušit představení, nikdy nepřišlo méně jak třicet lidí. Záleží na titulu. To se dá ale odvodit i od toho, o co je u nás většinový zájem v televizi nebo v kině. Na přisprostlou komedii Testosteron bude vždycky plno, na těžší věc bude i těžší sehnat diváky. Hlavní ale je, že lidi, kteří přijdou, jsou spokojení. Nepřívětivým kritikám v novinách se člověk nevyhne, ale reakce od diváků jsou skvělé. Jsem nadšený, když vidím, že se lidé o našem představení někde baví. To je super.

Jan Hofman (*1986) vystudoval Pražskou konzervatoř v oboru hudebně dramatickém. Ve Strašnickém divadle působil od roku 2005 a zahrál si v řadě inscenací (Mauglí, Popcorn, Julius Caesar, Second Head, atd.). V Divadle Komedie, kam se soubor ze Strašnic přestěhoval, hraje v šesti hrách. V již zmíněných inscenacích Testosteron, Naše třída, Rozkvetly sekyry, Ježíškova armáda a dále pak ve hře Past a v představení Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce.

Ve Švandově divadle na Smíchově hrál v inscenaci Peníze od Hitlera, dále pak ve hře Casanova v lázních či KAI/ABE 2011. Mohli jste jej vidět v Divadle Na Prádle, Městských divadlech pražských, Divadle na Vinohradech, Divadle na Jezerce i Národním divadle. Znát jej můžete i z televizní obrazovky – z filmu Proces doktorky Kalendové, ze seriálů Bazén, Kriminálka Anděl, Ulice, Velmi křehké vztahy, Ach, ty vraždy!.