RECENZE: Taneční verze West Side Story. Když Balet Národního divadla Brno zápasí na výstavišti

Taneční show West Side Story podle světoznámého muzikálu, který se zase inspiroval Shakespearovým příběhem Romeo a Julie, byla vytvořena přímo „na tělo“ prostoru pavilonu P brněnského výstaviště. Brněnští diváci tak mají možnost zažít něco naprosto jiného, než jsou tradiční taneční inscenace ve „vznešených“ prostorech kamenných divadel.

Autorem režie a choreografie je umělecký šéf Baletu Národního divadla Brno Mário Radačovský, který příběh dvou milenců ze znepřátelených kultur zasadil do prostoru basketbalového hřiště; to diváci z obou stran. Scénograf Marek Holly skvěle využil velký prostor pavilonu P, a přestože základním umístěním je hřiště, bez přestavby je divák dějem přenášen do jiných lokací, jako je Máriin pokoj či krejčovská díla, v němž pracuje. Součástí scénografie je také použití reálného automobilu, v němž Tony přijede k Mariinu domu. Přestože obraz skvěle vypadá a Tonymu (Arthur Abram) to v červeném kabrioletu neskonale sluší, auto není téměř využito v choreografii, takže v něm bohužel pouze přijede a odjede.

Moderní variaci na shakespearovskou tragédii patrně nejvíc proslavila filmová verze z roku 1961, která získala deset Oscarů. Návštěvníky uvyklé na toto pojetí čeká patrně velké překvapení. Taneční verze samozřejmě vynechává všechny činoherní části, a je tedy spíše kompilací hudebních výstupů. Balet NdB tančí na slavnou nahrávku, kterou dirigoval sám autor díla Leonard Bernstein a kterou nazpívali pěvci Kiri Te Kanawa a José Carreras. Inscenační tým pravděpodobně neměl jinou možnost pro výběr nazpívané hudby, intepretace pěvců však úplně nekoresponduje s postavami v pojetí tanečníků. Diváci přivyklí na muzikálový zpěv si navíc budou muset chvíli zvykat na operní hlasy zpěváků.

V okamžení se však dostáváme do víru bojů znepřátelených kultur. Střídají se rychlé obrazy s pomalejšími, vtipné se smutnými a všechno to odsýpá tak rychle, že si na konci možná řeknete, že to hned chcete vidět znovu. Vynikající a pro tanečníky jistě velmi náročná choreografie vychází především z vyjádření pocitů postav a všechno to působí neskutečně civilně. K tomu přispívají i skvělé kostýmy Alexandry Gruskové inspirované americkou módou šedesátých let a také fakt, že soubor tančí naboso nebo dámy v tanečních lodičkách a pánové v teniskách.

Do hlavní role Marie byla obsazena Taela Williams. Nejenže se jedná o první takto velkou roli mladé členky souboru, stává se však právem hvězdou večera. Svou krásou a něžností a skvělým tanečním výkonem tvoří dokonalou partnerku Arthurovi Abramovi, který ztvárnil Tonyho. Kanadský tanečník o svých kvalitách přesvědčil již mnohokrát, není tedy potřeba jej znovu dlouze vychvalovat. Kromě sólových rolí (Martin Svobodník jako Bernardo, Ivan Popov jako Riff a Ivona Jeličová jako Anita) zde víc než kdy jindy září také sbor.

Inscenačnímu týmu byla udělena autorská práva pouze na limitovaný počet představení, které soubor od listopadu do konce ledna odehrál. Na neoficiální derniéru se však dle slov Mária Radačovského měli přijet podívat majitelé licence a rozhodnout, zda bude mít soubor možnost inscenaci uvést další blok. Doufejme, že se Američanů představení líbilo a skvělou show budou mít možnost spatřit další diváci.

Celkové hodnocení: 85%

Autor: Leonard BernsteinTexty písní: Stephen SondheimChoreografie a režie: Mário RadačovskýScéna: Marek HollyKostýmy: Alexandra GruskováLightdesign: Tomáš MorávekVideoprojekce: Martin Svobodník, Jan FuksaObsazení: Taela Williams (Mária), Arthur Abram (Tony), Martin Svobodník (Bernardo), Ivan Popov (Riff), Ivona Jeličová (Anita)

Premiéra: 25. listopadu 2017 (psáno z reprízy 29. ledna 2018)