Bolek Polívka ztvární další velkou roli v Městském divadle Brno

Po dvou shakespearovských inscenacích, Benátském kupci a Králi Learovi, se na jeviště Městského divadla Brno vrací herec Boleslav Polívka. Tentokrát vytvoří hlavní postavu slavné francouzské komedie Lakomec, Harpagona. 

Lakomce snad nejvíce ze všech Molièrových vrcholných komedií provázejí od počátku značně rozkolísané interpretace a rozdílné názory. Molièrův současník, básník a kritik Nicolas Boileau pokládal tuto hru za vůbec nejlepší, jakou kdy Molière napsal. Velký herec komedie dellʼarte Luigi Riccoboni jí opovrhoval coby pouhopouhým plagiátem. Osvícenský myslitel Gotthold Ephraim Lessing ji v Hamburské dramaturgii označil za autorský omyl, který místo zobrazení „lakomého člověka“ předkládá „podivné, odporné vylíčení vášně lakoty“; vylíčení, jež „nemá vzor v přírodě“ a jemuž chybí „síla a život“.

Johann Wolfgang Goethe ovšem mínil, že „Molièrův Lakomec, v němž neřest odstraňuje všecku úctu mezi otcem a synem, je zvlášť velký a navýsost tragický“. Na druhé straně slavný režisér Jean Vilar pokládal Lakomce za „jednu z nejživějších francouzských komedií“ a ve své inscenaci z roku 1952 dal hře – jak sám formuloval – „dráždivou chuť frašky, a to navzdory pochybné tradici devatenáctého století, která z Lakomce dělala realistické komické drama, drama "svobodomyslných dětí, utlačovaných egoistickými otci“.    

Jisté je, že jedno z nejslavnějších děl předního dramatika francouzského klasicismu baví již tři a půl století divadelní obecenstvo tím, jak bravurním způsobem předvádí, co všechno může přivodit chorobná posedlost penězi či náruživá závislost na mamonu. Velký mistr komických charakterů podává barvitý obraz nekonečných způsobů manipulace, klamu a přetvářky v nejintimnějším prostředí rodiny. Když jde o peníze, a o ty jde v této komedii až v první řadě, neplatí žádná pravidla slušnosti či úcty dětí k rodičům a rodičů k dětem.

Ovdovělý lichvář Harpagon zasvětil život hamižnosti, jeho svět se zúžil na touhu držet, vlastnit, akumulovat. Lakota je u něho neřestnou vášní, kterou omezuje své děti – syna Kleanta a dceru Elišku, o služebnictvu v jeho domě ani nemluvě. Umí peníze hromadit tvrdou lichvou i sebeodříkáním. Jeho děti neumějí nic, ale chtějí život žít a užívat, pokud možno s nataženou dlaní. Harpagonovo skrblictví v nich vzbuzuje nenávist a posměch – emoce o to silnější, o co více ve jménu chamtivosti otec manipuluje s jejich osudy: Elišku míní provdat za starého boháče Anselma, třebaže dcera miluje mladého Valéra, Kleanta oženit s bohatou vdovou, bez ohledu na to, že syn je zamilován do mladičké Mariany ze sousedství. Na sňatek s Marianou totiž pomýšlí on sám.

V tomto rodinném propletenci odhaluje Molière zhoubné důsledky Harpagonova egocentrického hamounství. To zejména natrvalo likviduje veškeré normální city: ničí nejen lásku otcovskou či lásku synovskou, ale i lásku vůbec, a jeho samotného vyřazuje z lidské pospolitosti. A jelikož ani ostatní postavy, Harpagonovi antagonisté, nejsou zrovna výlupky všech ctností, zanechává komedie i po pohádkovém (nebo snad ironickém?) happy endu jistou trpkost.

V líčení mravů vystupuje Molière jako moralista, ovšem jako moralista, který nemoralizuje; zároveň zůstává komediografem poučeným komedií dellʼarte a starofrancouzskou fraškou. Lakomec je tak poněkud pesimistickou výpovědí o stavu lidského ducha („Člověk je hnán láskou k sobě samému a k věcem, jež vlastní,“ řečeno sentencí Molièrova současníka Françoise de La Rochefoucaulda) a současně nabízí skvělou zábavu.

Inscenace vychází z nového překladu Zuzany Čtveráčkové, režie a úpravy textu se zhostil Stanislav Moša. Scénu vytvořil Jaroslav Milfajt, kostýmy navrhla Andrea Kučerová, hudbu složil Mirko Vuksanović. Na jevišti uvidíte Boleslava Polívku (Harpagon), Kristiana Pekara (Kleant), Svetlanu Janotovou (Eliška), Jiřího Macha (Valér), Dagmar Křížovou (Mariana), Alenu Antalovou (dohazovačka Frosina), Michala Isteníka (Harpagonův kuchař a kočí Jakub), Jana Mazáka (Kleantův sluha Flok), Zdeňka Junáka (Anselm) a další.

Premiéra se odehraje 24. a 25. března 2018 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.