RECENZE: Hudební komedie Klapzubova jedenáctka je opravdu zážitek. A to i pro ty, kteří fotbalu neholdují

Příběh se dožil mnoha vydání, verzí divadelních i filmových a stal se českou literární klasikou. Ovšem tragickou chybou bylo, že se Bassův příběh stal právě tou povinnou četbou, protože jak je jistě známo, co je povinné, to je v duši školáka odmítané. Naschvál jsem se zeptal tvých studentů, vysokoškoláků, kdo to četl. „Jó, to byla povinná literatura, četl jsem obsah na internetu“, to byla nejčastěji odpověď. Ten internetový obsah mohl vypadat podobně, jako stručná noticka vložená dramaturgií divadla k inscenaci:

„Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klabzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl, co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo.“  Bass ve svém příběhu o týmu, který vítězí nejen svou umnou fotbalovou hrou, ale především soudržností, kamarádstvím a smyslem pro fair-play, napsal vlastně moderní pohádku o statečných chlapcích z malé vesnice, kteří se nezaleknou nástrah velkého světa. Při vší laskavé i potutelné nadsázce zároveň vystavěl pomník nehynoucí české lásce ke hře zvané fotbal. A stejně jako chlapci Klapzubovi se z Dolních Bukviček stali obdivovanými mistry světa, tak si téměř sto let stará útlá knížka získává další a další generace čtenářů.

Pro autorské trio Slovák–Šotkovský–Štěpán je tato látka přitažlivou výzvou k vytvoření svižné hudební komedie pro nejširší publikum, rodinné zábavy vrcholné úrovně podobně jako se to stalo v případě jejich inscenace Bítls. Příběh z doby, kdy se kopaná ještě nehrávala kvůli závratným honorářům, ale především pro radost ze hry samotné, vám naše divadlo přinese se swingově laděnou hudbou předního českého jazzmana Jiřího Levíčka a pod režijní taktovkou (či píšťalkou) Stanislava Slováka – který je ostatně sám úspěšným fotbalovým trenérem.

Tak a je „vymalováno“, všechno důležité již bylo řečeno. Jenom tady chybí postoj divadelního kritika, recenzenta. Jaká tedy byla Klabzubova jedenáctka v podání MDB a jaký je to vlastně žánr?

Začneme tedy žánrem: Jde do hudební komedii, kde se mluví zpívá i tančí a jak by to nazval bard teorie hudebního divadla, dr. Ivo Osolsobě (1928-2012) je to prostě muzikál. Ovšem tento termín je už tak „profláknutý“ a muzikálem se nazývá kdeco dobré i příšerné, říkejme tomu raději obecněji, hudební komedie.

Autoři jsou zkušení divadelníci. Režisér a spoluautor divadelní verze, Stanislav Slovák je absolventem Di Fa JAMU, herectví a později režie. V roce 2010 byl hlavním režisérem Slavnosti masek, od téhož roku je vedoucím ateliéru muzikálového herectví na Divadelní fakultě JAMU. Je na této slovutní vysoké škole úspěšným pedagogem a má za sebou od roku 2000 nespočet hereckých rolí a režií v Městském divadle Brno.

Spoluautor inscenace Petr Štěpán je v Městském divadle Brno od roku 1996, nastoupil po absolvování herectví na JAMU. Má za sebou hodně významných rolí. Je držitelem prestižní Ceny Thálie 2007. Byl nominován za hlavní roli ve dvoudílném snímku Poslední cyklista režiséra Jiřího Svobody na mezinárodním televizním festivalu Golden Nymph Awards v Monte Carlu. Kromě herecké práce se věnuje tvorbě písňových textu, s kterými se můžeme setkat i na očekávané premiéře.

Jan Šotkovský, MgA. Ph.D. je další spoluautor inscenace. Vystudoval dramaturgii na divadelní fakultě JAMU v roce 2005. V současné době je dramaturgem Městského divadla Brno a BuranTeatru Brno. Je pedagogem ateliéru muzikálového herectví, vyučuje také Dějiny světového divadla. V roli dramaturga se podílel na desítkách úspěšných inscenací divadla.

Opomenout nesmíme posledního ze spolutvůrců inscenace, hudebního skladatele, výborného klavíristu Jiřího Levíčka. Po studiích na JAMU pokračoval dál ve studiu hudby v USA, posléze vystupoval s význačnými, především jazzovými kapelami a po návratu do ČR se stává autorem mnoha nápaditých hudebních koncertních děl a věnuje se i tvorbě pro divadlo. V Klapzubově jedenáctce je autorem scénické hudby i písní, kterých tam zazní víc než dost.

Tak tedy, začneme u té hudby: V inscenaci zní několik nádherných kupletů, jako vystřižených z kabaretů První republiky, ale zazní také bluesové melodie, nápaditá scénická a taneční hudba, rytmy jazzu doprovázející mnohá vystoupení dívčí company. Jednou v rolích fanynek, jindy v mnoha rolích soupeřících fotbalových rýmů. Levíčkovy melodie jsou původní, neotřelé a stejně vyvolávají v posluchači příjemný dojem, že jsme je už dávno slyšeli. Sborové scény dívek (často v roli soupeřících mužů – fotbalistů) i pohybové kreace Klabzubovy jedenáctky, jsou v choreografii Martina Paceky plné jednoduchých nápadů a precizní realizace.

Za hudební nastudování a dirigování se zasloužil Martin Procházka, nebo Tomáš Kufhaber. Kdo s tou paličkou mával jsem fat ze svého sedadla neviděl. Ale rád mohu konstatovat, že malý orchestr (piano, housle, klarinet, trubka, trombón kytara, bicí a akordeon) vyplnil svými sladěnými zvuky prostor tak, jako by v jámě hrál velký orchestr.

Na jednoduché náznakové scéně Jaroslava Milfajta bylo dost prostoru na rozehrávání mizanscény, také díky vtipné projekci Petra Hlouška.

Pokud byla scéna jednoduchá, náznaková, tak v kostýmech se „vyřádily“ Adéla a Anděla Kučerovy. Množství fotbalových dresů, různých uniforem company, až po krásně humorné kostýmy lidožroutů, to byla nedílná součást lehké a humorem naplněné režijní koncepce.

Texty písní měli na svědomí Petr Štěpán a spoluautor, dramaturg Jan Šotkovský. A protože není moudré od autora dělat sobě dramaturga, byl ke spolupráci přizván další dramaturg divadla, Miroslav Ondra. Stavba příběhu byla jednoduchá, srozumitelná a svižná.

Snad se ještě zmíním o tom, co bylo k textu veselého počteníčka Eduarda Basse přidáno. Je to především děda Klabzuba, tedy otec trenéra těch jedenácti synů. Děda Zdeňka Junáka je jakýmsi průvodce, komentátorem příběhu, s občasnými dialogy se svým synem. Velmi to jednoduchosti a srozumitelnosti děje přidalo. Krátké hlášky, výborné herectví. Zdeněk Junák může klidně na boku jeviště sedět, pozorovat co se děje a jenom tak mimochodem komentovat co se bude dít. A stejně je to osobnost, kterou stále musíme vnímat. Jeho úsměv je schopen posunout děj.

Nádhernou roli sehrála Alena Antalová, jako mamka Klabzubová. Její radosti i strachy o těch svých jedenáct kluků, o manžela, byly zahrány s plným emocionálním nasazením. A táta Klabzuba? Viktor Skála už mnohokrát ukázal své herectví plné vnitřního napětí, či už v komediích, nebo tragédiích. Tady se asi ve své roli vyžíval. Jeho energii nasávali ti kluci fotbalističtí plným douškem a když to v druhé půli příběhu táta vzdává, tak je to krásná kopa neštěstí, ovšem komického, které je nutné vzpružit.

Jmenovat celou jedenáctku kluků a další neméně důležité role, to by bylo na webovou recenzi trochu rozsáhlé. Takže to jenom shrneme. Všichni hráli výtečně. S obrovskou radostí. Bylo cítit, jak si ten příběh i díky nápaditému režijnímu vedení Stanislava Slováka užívají. Některé sekvence, jako třeba rozhlasová reportáž z fotbalového utkání byly doslova brilantní a hlediště se třáslo smíchy. Nemusíte byt skalním fanouškem této mičudy, meruny, balónu, nemusíte vůbec fotbalu rozumět tak, jako třeba režisér Slovák. Stejně je shlédnutí této hudební komedie požitkem. Není divu, že je toto představení nasazeno i na silvestrovský večer, strávený v Městském divadle v Brně.