Nadčasové klasika v Brně: Don Carlos v podání Národního divadla je neopakovatelný zážitek

Skladatel Giuseppe Verdi si vždy pečlivě vybíral náměty ke svým operám. Už Nabucco podle divadelní hry  Anicet-Bourgeoise a Francisca Cornuea, nebo Ernani a Rigoletto podle Victora Huga, Mackbeth, Othello a Falstaf inspirované Shakespearem, La Traviata podle Dumase mladšího a Schillerova dramata Loupežníci a Don Carlos byly zdroje pro stejnojmenná libreta mistra Verdiho. Snad jenom Aida, která měla mít premiéru u příležitosti otevření Suezkého průplavu a opozdila se až o rok, byla podle hry málo v té době známých dramatiků, Camillea Du Loclea a Augusta Marietta. Mimochodem, tato asi nejslavnější Verdiho opera vznikla na základě velmi lukrativního honoráře egyptského paši. Verdimu se do díla moc nechtělo. I takové jsou osudy světových oper.

Ale vraťme se k Donu Carlosovi.

Libreto na základě Schillerova dramatu napsali v původní francouzské verzi Joseph Méry a Camille du Locle. Opera se však uvádí také v italštině, tak byla premiérována začátkem února 2019, v brněnské Janáčkově opeře.

První uvedení se konalo v březnu 1867 v Théâtre Impérial de l’Opéra v Paříži. V průběhu dalších dvaceti let byla opera různě upravována, především krácena. V původní verzi, obsahující také dlouhou baletní scénu, má opera délku čtyři hodiny a je tak Verdiho nejdelší operou. Po mnoha sporných úpravách (které dělal sám autor i jiní dramaturgové a dirigenti) se hrálo dílo s vypuštěním prvního obrazu, který vlastně uvádí celý konflikt, aby se tam (naštěstí) ta scéna později vrátila. Když se podíváme na tuto i většinu ostatních Verdiho oper, stále se opakuje jeden motiv, tak příznačný pro německé hnutí Sturm und Drang. Je to rozhodování mezi osobním štěstím, naplněním lásky a společenskou odpovědností, politikou, které musí jedinec obětovat vše. I lásku. Jak to vždy dopadne je nasnadě. Příběh musí končit osobní tragédií.

Ze Schillerova Dona Carlose, absolutistického vládce Španělska, se dají zobrazit praktiky neomezené moci, dvorských i mezinárodních intrik. Nakonec dějiny i praxe vysoké politiky jsou dodnes neměnné. Včetně komplikace moci. Kdo vlastně vládne? Filip II., nebo Velký inkvizitor?

Má právo na svobodu vyznání nizozemský lid, vyznávající protestantské náboženství, nebo jménem celistvosti Evropy je povinností Filipa potlačit povstání a prosadit v celé Evropě katolicismus? My už dnes víme, kolik neštěstí přinesla třicetiletá válka. Jak zbrzdila vývoj civilizace. Dokonce ani Schiller nevěděl vše o nizozemském povstání, i když se mu jako historik podrobně věnoval. Asi nevěděl, že bouřlivák Vilém Oranžský, čtyřikrát ženatý despota, byl nesnesitelný i pro své okolí a neschopen jakékoliv domluvy s katolickým Španělskem. Není divu, že ho (asi) dal právě španělský vládce nakonec úkladně zavraždit.

Schillerovi a později i Verdimu šlo především o onen rozpor mezi osobním štěstím a povinností, společenskou odpovědností. Historická fakta jsou zde vedlejší. Platí zde „Licentia poetica.“

Postavy dramatu, Don Carlos a jeho věrný přítel Rodrigo, markýz z Posty, nemohou znát skutečné historické pozadí. Jím šlo o „Sturm und Drang“.

Zajímavý je konec dramatu. U Schillera dá král svého syna do rukou Inkvizice, což znamená jediné. Jeho smrt. Giuseppe Verdi v úplném závěru použil fintu: „Deus ex Machina“. Najednou se otevře královská hrobka, z ní vyjde král Karel V. a odvádí Carlose. Kam? Kdoví. Někam do bezpečí, kde vládne mír. Třeba do nebe…

Janáčkovo divadlo v Brně sáhlo po tomto Verdiho veledílu oprávněně. Ne každý soubor má tak vynikající sbor, vedený Pavlem Koňárkem, ne každý soubor má tolik vlastních i hostujících interpretů, kteří by zvládli náročné party Dona Carlose, a nakonec není úplně běžné vlastnit velký orchestr s výbornými interprety, vedený zkušeným dirigentem, jakým je Jaroslav Kyzling.

Na první pohled měl tedy režisér Martin Glaser vlastně lehkou práci. Ale zvládnout tak rozsáhlé dílo v mnoha obrazech skutečně lehké není. Je nutné se odpovědně a promyšleně věnovat mizanscéně. Stále myslet na to, aby opera nebyla statická (jak tomu v mnoha případech bývá) a při tom musí dodržet jistý étos opery, bez zbytečných (a v poslední době častých) excesů, „aby se divák nenudil“. To vše režisér Glaser zvládl.

Scéna Pavla Boráka až radostně využívala techniku jeviště. Jednotlivé prvky scény se zvedají, klesají, otáčejí se. Nevadí, že les není lesem a palác není palácem. Abstraktní scéna alespoň evokuje divákovu představivost a vše potřebné se při poslechu krásné hudby doplní sám. Navíc sloupořadí, které je stále v pomalém pohybu, velmi pomáhá sólistům narušit onu operní statiku. Přirozeně se pohybují v prostoru, mizanscénou vyjadřují momentální vztahy hrdinů. Drobným neduhem tohoto hraní si s otáčivým jevištěm bylo, že v tichých pasážích hudby divák slyší pohyb mechaniky. Snad ložiska. Přece jenom takový velký kolos se neumí hýbat úplně nehlučně. Snad by se to dalo vyřešit. Když je musica silenziosa, tak se prostě točna zastaví…

Kostýmy Markéty Sedláčkové – Oslzlé naznačují španělskou renesanci, asi je přeměřené, že jsou protagonisté voleni v tmavých barvách a Alžběta v bílé nevinnosti. Ovšem nerozuměl jsem tomu, proč v závěru opery vystupuje Carlos, v byť v tmavém, ale současném kostýmu. Kalhoty, košile, vesta.

Je dnes v opeře běžné, míchat klasický kostým s tím současným. Neumím se však s tím rozumně vypořádat. Vždyť sám obsah příběhu připomíná, jak je vše i dnes aktuální. Není třeba to napovídat kostýmem. Je to ale věc názoru, pocitu, který nelze měřit.

Jedinou výhradu však mám ke světelnému designu Martina Špetíka. Předpokládám, že jde o několik omylů, které je nutné připsat na vrub premiéry a že se vše postupně u dalších repríz „vyčistí“. Časté totiž byly opožděné nástupy světla, pak se stalo, že protagonista nasadil svůj part ve tmě a až dodatečné byl osvětlen. Dost často byl zpěvák jinde, než světelný „štych“ a chvíli trvalo, než se tam dostal. U sborových scén byla třeba levá strana nasvícena lépe než pravá, ale logiku to nemělo. Šlo o náhodu? A ideální nebyla ani děkovačka, kterou osvětlovač zapomněl včas nasvítit. Asi nebyl sladěn osvětlovací pult s digitálním systémem. Pakliže o celé premiéře lze konstatovat, že byla nadprůměrně profesionální, tak u světel to bohužel konstatovat nelze.

Konečně se dostáváme k interpretům. A mohu jen radostně konstatovat, že byli všichni nadprůměrní. Vynikající. Koloraturní soprán Alžběty z Valois Lindy Ballové, absolventky VŠMU v Bratislavě, která má už více než desetileté zkušenosti na různých jevištích doma i v zahraničí, ale její hlas je stále něžný, takový dívčí a smyslný. Dá se říct, že u ní znělo převážně legero. Zvlášť barevně slyšíme její hlas v duetech, třeba už v prvním jednání s Carlosem: Naše duše nenajdou nikdy tolik lásky…

Její partner Don Carlos v podání Luciana Mastra byl zdá se ideálním, fyzicky i zpěvně. Jeho lyrický tenor často přecházel až do překvapivých heroických barev a v podstatě udával emocionální tón opeře. Výborným dramatickým partnerem mu byl Rodrigo Jiřího Brücklera. Výrazné nižší tóny barvy téměř barytonové a najednou lyrické barvy v duetu s Carlosem: Bože, jenž si chtěl spojit lásku…

Krále Filipa II. interpretoval na premiéře Federico Sacchi, známý z operních domu Itálie, ale také třeba z Paříže. Jeho basový tembr má dramatický náboj. Hrozivý výraz absolutistického vladaře dokáže vystřídat s bezradností, která v mohutném hlase vychází zvlášť dramaticky. 

Nesmíme zapomenout na komplikovanou postavu princezny Eboli, kterou nejen zpěvně, ale i herecky výborně zvládla Veronika Hajnová-Fialová. Mezzosopranistka, sólistka NDB, která má za sebou hodně rolí v našich operních domech a její zkušenost i přes relativní mládí (kolik jí je? To skutečně nevím, má mladický výraz) tedy zkušenost jí jistě dopomohla k tak plnohodnotnému vystoupení.

Bylo by opakováním již vyřčeného, kdyby byli vyjmenováni všichni protagonisté, i těch rolí, které, jak řekl Stanislavskij, že: Není malých rolí. Všichni vytvořili nádherné dílo, které díky citlivé režii Martina Glasera a samozřejmě, díky překrásné hudbě velikána opery, Giuseppe Verdiho, připravili pro diváky Jančíkovy opery neopakovatelný zážitek. Vlastně opakovatelný. Další reprízy Dona Carlose budou 14., 23. a 24. února 2019.