Noc bláznů v Brně: Trochu jiný „Přelet přes kukaččí hnízdo“

Pojďme se na inscenaci podívat postupně

Dramaturgyně Lucie Němečková sestavila bulletin, který je víc než výborný. Vytvořila v něm, byť stručný, ale hodně obsažný přehled australskými dějinami divadla. Od dramatických projevů původních obyvatel země, přes tvorbu prvních osadníků, až po importované evropské divadlo 19. století a informace, kdo, kde, kdy, položil základy současného australského dramatického umění. Klobouk dolu.

V inscenaci režisér z vnějšího světa, se snaží se šesti pacienty ústavu nacvičit divadelní představení.

Již v obsazení jsou stručné popisy duševních chorob protagonistů, ovšem někde přesně, jinde jenom zevrubně. Roy – většinu života strávil na psychiatrii. (Proč, jaká je jeho choroba?) Zac– opakovaně se do léčebny vrací. (Snad maniodepresívní stavy). Cherry– už nějaký čas žije v léčebně (Co jí vlastně je?) Henry– právník, většinu života strávil v léčebně (Snad podle jeho chování úzkostná porucha) Doug– zde je to jednoznačné, pyroman. Ruth– Trpí obsedantními myšlenkami. Je to jasné. Julie – závislost na drogách, je to přesné. Pravděpodobně se autor nevěnoval upřesnění všech diagnóz. Ale větší pozornost těm chorobám by asi umožnila přesnější přístup k postavám, pomohlo by to výrazněji odlišit jejich jednání.

Režisér Šimon Dominik je zkušený inscenátor, umí jasně stavět mizanscény, ví jak postavit humornou situaci tak, aby byla opravdu humorná. Velmi mu pomáhá hrací prostor Karla Čapka. Chytře sestavené jeviště, jako vyhořelý nefunkční krytý bazén. Citlivě jsou navrženy také kostýmy Terezy Vašíčkové, kde například nechybí komický prvek – barevně výrazné přezuvky protagonistů.

Není zřejmé, do jaké míry je vklad herců, režiséra, nebo Martina Packa v jeho pohybové spolupráci, ale příběh je na jevišti naplněn různými a většinou opravdu vtipnými pohybovými kreacemi.

Roman Blumaier v postavě režiséra inscenace Lewise působí věrohodně ve všech situacích, které v jeho případě nejsou až tak komické. „Kočírovat“ šest bláznů, kteří se rozhodnou secvičit Mozartovu operu Cosi fan tutte opravdu není jednoduché, už proto, že ti blázni nejenom že neumí hrát, ale ani zpívat. Nevíme ale, co ho přivedlo k myšlence, režírovat na psychiatrii. Zase tak trochu výtka k autorovi. Ne vždy je jasná motivace postav. Ale asi je důležitější komičnost situace, než motivace. Pokud se divák upřímně směje, nejsou motivy jednání až tak nezbytné, a to je pravda.

Menší roli kamaráda režiséra Nicka zahrál Martin Veselý a byl výborným pendantem toho unaveného a bezmocného Lewise. Martin Šulej si vychutnal roli Roye. Hrál mezi blázny prim, bylo ho nejvíc vidět a byl vlastně tím, kdo galopem posouvá děj kupředu. Výborný výkon. Muzikant ZacTomáš Davida nebyl tak úplně jasný, i když to byl výborný herecký výkon. Jeho „choroba“ od bezmocného padání, až po energické výstupy nebyla pro diváka až tak čitelná. Ale zase se platí: na oltář komična může být vloženo cokoliv, když jde o úspěšné komično. A to Tomáš David vrchovatě naplnil. O Cherry Izabely Smečkové Bencové se dá říct totéž. Hrála citlivě, využila svůj part důsledně. Ach Cherry, jakou chorobou trpíš… Henry Martina Slámy byl vypracován do posledního detailu. Co mu nepřidělil autor, to bylo vypracováno v postavě a ta úzkostná porucha byla jasná, až dojímavá. Doug Martina Siničáka, to teda byl autentický blázen, pyroman a herec si svou roli skutečně užíval. To se to hraje, když je diagnóza jasná. Pak je i ten zdroj komična krásně čitelný. Také Ruth Terezy Groszmanové je dobře napsaná a výborně zahraná role. Její výstup měl u diváků zasloužený ohlas. Drogová závisláčka Lucy Annetty Nesvadbové byla vypracována na vztazích se svým okolím a její postoje byly jasné, čitelné, někdy komické, ale také hodné k zamyšlení. Celá ta šestice bláznů měla kromě komické polohy slovních a situační gagů, které lechtaly bránici diváků, ještě jednu vážnější polohu. Vlastně zde byly ještě polohy dvě. První – duševní choroby a boj s nimi, potom druhá – kde je vlastně blázinec? Tady na psychiatrii, nebo venku? Od Lucy, hrála ji Teraza Páclová, milující přítelkyně Lewise se dovíme, že se tam venku chystají sociální nepokoje a oni u toho musí přece být!

Premiéra inscenace Noc bláznů byla určitě úspěšná. Ovšem přece jenom, mám nejenom k ní, jednu výtku: Ne vždy bylo všem na jevišti rozumět. Jednak bylo příčinou expresivní jednání postav – vždyť jsme v blázinci, ale stejně… Ruský divadelník Majerchold kladl velký důraz na srozumitelnost, a rád používal německý termín: „bühnensprache“. Jevištní řeč se, bohužel, z českých divadel ztrácí. A nejenom jevištní! Stačí sledovat zpravodajství veřejnoprávní televize, i tam „profesionální“ reportéři mluví doslova příšerně. To naše české divadlo možná ještě čeká, pokud se na kvalitu jazykového projevu přestane klást důraz.

Žijeme v digitální době a naše komunikace je více textová, než audická. Nakonec všichni přestaneme mluvit? Možná bychom měli přemýšlet nad tím, uvádět nad činoherními inscenacemi v budoucnu nahoře titulky, jak to mají v opeře.

Ale to snad ne.

Věřím, že i v inscenaci Noc bláznů se ještě může srozumitelnost zlepšit. To pak bude výborná komedie ještě lepší. Mahenova činohra je stále úspěšná. A… nemohla by být ještě úspěšnější? Jít i v té jevištní řeči ostatním divadlům příkladem? Možná by to stálo za to.