RECENZE: Pucciniho Turandot - Scénický zázrak opery na otáčivém hledišti

Samotný princip takové divadelní koncepce je znám již několik století. Architekt a scénograf Joan Brehms, společně s tehdejším režisérem a ředitelem Jihočeského divadla Ottou Haasem připravil roku 1958 v rámci plenérového Jihočeského divadelního festivalu, představení před malou dřevěnou točnou s kapacitou sotva 60 diváků a poháněnou lidskou silou. Premiéra hry G. Weisenborna Ztracená tvář 9. června 1958 potvrdila životaschopnost této originální myšlenky. Již následující rok čekala na návštěvníky nová točna. Ta uvezla 400 diváků, kteří zde mohli vidět představení, které je s otáčivým hledištěm spojováno dodnes – Jiráskovu Lucernu s hudbou Bohuslava Martinů. V roce 1994 nahradilo původní točnu technicky vyspělejší hlediště s elektromotorem, který zajišťuje oboustranně plynulý pohyb 650 tunového kolosu a umožňuje divadelní podívanou již pro 644 diváků. Ale ouha!

Památkáři dlouhodobě uvádějí, že unikátní hlediště postavené v éře socialistického Československa narušuje charakter zámecké zahrady. Na tento fakt poukazuje i UNESCO, na jejímž seznamu Český Krumlov figuruje od roku 1992. Nejdřív byl schválen přesun, který podporují památkáři, do areálu bývalého zahradnictví, v němž většina pozemků patří městu Český Krumlov. Stálo by to hodně peněz a není jasné, kde je vzít. Také Futuristický nápad, že by vše zůstalo na místě, ale přes den by se celý kolos otočného hlediště schoval pod zem a vše by „vylezlo“ na povrch jenom večer na představení, se zdá spíš smutně úsměvný, než realizovatelný. Zdá se, že pro definitivní vyřešení sporů a zachování otáčivého hlediště příštím generacím by bylo nejlepší vybudovat nové otáčivé hlediště (dosavadní už dosluhuje) v místě za jezírkem, v prodloužené zámecké zahradě. Zůstalo by tedy součástí zahrady, která by byla pro tento účel rozšířena, a zároveň by to nebylo v její historické části. Tam by se vybudovalo nové zázemí pro návštěvníky i pro divadelníky. Jenom kde na to vzít a nekrást, jak se říká.

Podívejme se však na argument, že by město pro umístění před Bellarii přišlo o znak kulturního dědictví. Jaká je ta památka UNESCO? Když se návštěvník prochází nádherným městem Český Krumlov, kde je dnes už více turistů, hlavně cizinců, než na pražské Královské cestě, tak mne napadla taková drzá myšlenka: No a co? Vyškrtnutí ze seznamu UNESCO by alespoň trochu městu pomohlo dýchat. Dnes je totiž kapacita města na hranici svého zatížení. A méně turistů tady už nikdy nebude. Volnočasové aktivity ve světové civilizaci stále rostou. Být zapsán v UNESCO je však ctí města, něco jako Michelinská hvězdička mezi restauracemi, ale s mnohem závažnějším obsahem. Neměl by to ale být nátlakový argument pro zbourání unikátního hlediště bez náhrady.

Vraťme se však k inscenaci. Turandot Giacoma Pucciniho je nejvýpravnějším dílem v dějinách otáčivého hlediště. Diváci viděli 180 účinkujících, slyšeli padesátičlenný orchestr. Byl umístěn v letohrádku Bellarie, který stojí v pozadí při centrálním pohledu otáčivého hlediště. Je až neuvěřitelné, jak orchestr čistě zněl, také díky technikům Jihočeského divadla, kteří všechnu tu alchymii zvuků a obrazu řídili.

O kvalitní hudební nastudování, s mnoha pozoruhodnými detaily orchestrálního souzvuku se postaral talentovaný argentinský dirigent a hudební skladatel, Mario De Rose.

Režie celého představení se zhostil Tomáš Ondřej Pilař a zde je nutné zdůraznit až perfekcionistický přístup k vizualizaci celého díla. Něco takového, s využitím všech výhod a možností open air scény - navíc s otáčivým hledištěm, tak to se jinde ve světě nedá zhlédnout. Kouzla s desítkami ohňových pochodní, svítící balónky letící do ztracena k obloze, barevné svícení a promyšlené dýmové efekty, využití plápolajících snad hedvábných červených vlajek, no a kostýmy, nápadité, plné hravé fantazie i hrozivého dramatického výrazu.

Aleš Valášek je výtvarník s mimořádnou erudicí a celá plejáda nápaditých kostýmů v opeře Turandot výborně charakterizovala postavy i sbory v inscenaci. Kostymér snad počítal i s větrem, který se občas v tom volném plenéru objevil a pomohl až dramaticky rozhýbat postavy v prostoru.

Scéna Jana Polívky využila snad všechny možnosti letohrádku Bellarie, stromy, uličky, travnaté plochy i vzdálené perspektivy. Něco takového je možné využít opravdu jenom v dramaticky osvětlené přírodě s funkcí otáčivého hlediště, které sledovalo v prostoru hrdiny i sbory při chůzi, při běhu, nebo v sugestivním zastavení.

Choreografie baletního mistra Jihočeského divadla, Sergeje Škalikova využila všechny možnosti této scény a pohyb ve sborových scénách byl okouzlující.

Dramatický děj příběhu vypráví o krásné a kruté čínské princezně Turandot - při premiéře ji zpívala americká (původem Ruská) sopranistka Anastasiya Roytman, které hlas zněl čistě a výrazně krutě. Takovou Turandot divák běžně neuslyší. Vždyť se rozhodne ztrestat všechny prince žádající o její ruku. Každý dostane tři hádanky, a pokud je nerozluští, přijde o život. Princezna však zaujme i prince Kalafa, kterého zpívá a výborně také hraje Paolo Lardizzone z Itálie. Nádherný plný hlas i sošné vzezření, které k této role patří. Princ nejenže všechny hádanky uhodne, ale navzdory všem okolnostem se rozhodne získat i srdce Turandot. V ději opery má svou polohu také svržený tatarský chán, zpívaný Apostolem Milenkovem z Rakouska (ten pochází z Bulharska), a z lásky k jeho synovi všemi útrapami kráčející věrná služebná Liu. Krásným hlasem tuto roli obohatila Ilona Mataradze, ze Španělska. (Pochází z Gruzie, angažmá má ve Valencii). Právě emocemi nabitá postava Liu nakonec pro štěstí své lásky ke Kalafovi přináší oběť, svůj mladý život. Mimořádně zdařilé, v interpretaci i v kostýmech, jsou ztvárnění postavy kancléře Pinga - Jiřího Brücklera, maršála Panga - Ondřeje Koplíka a mistra kuchaře Ponga - Petra Malého, kteří jsou výborně sehranou trojicí, navíc svou komediální polohou odlehčí jinak vážný děj.

Zpívané sbory žen, mužů i dětí, rychlé přesuny i pomalé pochody, výborně zvládnuté sbory v nastudování Martina Veselého a Elvíry Gadžijevy (dětský pěvecký sbor Jitřenka), to všechno ještě podtrhuje podmanivou atmosféru celého díla.

Pucciniho operu Turandot, kterou po úmrtí skladatele až později dokomponoval podle původních skic Franco Alfano, jsem viděl nejednou za posledních padesát let na mnohých jevištích operních scénách. Ale takové mistrovství, jaké ukázali inscenátoři Jihočeského divadla z Českých Budějovic, jsem ještě v životě neviděl. Umělecká kvalita a dovednost využití otáčivého hlediště v přírodě na pozadí letohrádku, je velmi silný argument, aby se lidé v kravatách, na všech úrovních rozhodování, začali opravdu starat a vyřešili konečně budoucnost českokrumlovské scény, kterou v takové podobě nenajdete jinde na světě. Názorů a argumentů, je již trochu moc. Chtělo by to zklidnění.

Co tak věnovat se Krumlovu. Některým prodejcům suvenýrů, kteří nabízejí ve městě kulturního dědictví České republiky ruské matrjošky a trička s Putinem? Vše je vystaveno přímo na chodníku a překáží komunikaci pěších. Krásné město Český Krumlov si kultivaci vždy zaslouží. Zasahovat je nutné, třeba u promyšlené úpravy kontejnerů na smetí. Tristní jsou některé situace v dopravní obslužnosti centra. Nutné je kriticky se zamyslet nad rozmístěním reklamních tabulí v historické zástavbě. Všude je co zlepšovat. Ale otáčivé hlediště nemá být hlavním argumentem předvolebních slibů a zjednodušených návrhů, co s tím. Díky inscenacím, které zde v létě pořádá Českobudějovické divadlo, jsou jedny z nejhodnotnějších tváří města právě představení s otáčivým hledištěm. Budou tedy peníze na nový a lepší prostor pro divadelníky? To je jediná a naléhavá otázka.