ROZHOVOR s režisérkou Annou Petrželkovou o Post šokové terapii

Anna Petrželková (1984, Brno) vystudovala divadelní režii na VŠMU v Bratislavě. Ihned po dokončení studia začala intenzivně působit na českých a slovenských profesionálních scénách - Svíce dohořívají v Divadle 7 a půl v Brně, Kazimír a Karolína v Městském divadle Žilina, Nebezpečné vztahy na Malé scéně Zlín, Nora ve Štátnom divadle Košice, Marx Bros. a reFrankenstein v brněnském HaDivadle, či Vyčištěno v olomouckém Divadle Na cucky, Cenci v Národním divadle moravskoslezském, Romeo a Julie a Pěna dní v ostravském Divadle Petra Bezruče, Manon Lescaut v Divadle Polárka, Blanche a Marie v Městském divadle Zlín, Tichý Tarzan a P.Š.T.! v divadle Husa na provázku, Jules a Jim v brněnské Redutě, Mein Kampf ve Švandově divadle. Anna Petrželková byla také několikrát nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii „Talent roku" a na její slovenskou obdobu cenu DOSKY 2010 jako „Objev roku".Tento měsíc byla v divadle Husa na provázku uvedena inscenace P.Š.T.! aneb Pohádkáři (Post šoková terapie), čím může hra diváky oslovit?Nechají-li se zlákat, dostane se jim buď pohlazení, anebo taky velkého šoku – ožijí totiž před nimi Strýček Jedlička, Štěpánka Haničincová a Dáda Patrasová. A s nimi také životní peripetie těchto tří, jejichž osudy jsou plné smutku, paradoxů a hlavně absurdit. Dále také to, jak se dějiny národa projektovaly do tří životů, ale i celých generací. Je to terapie pro všechny zúčastněné. Dětství jako noční můra, ze které jsme se ještě tak docela nevzpamatovali. Celkem drasticky totiž může inscenace diváky upomenout k jejich vlastnímu dětství, pomůže jim pochopit, za co všechno tak úplně nemohou, z čeho se možná viní zbytečně, odkud se v jejich životech vzal kýč. A proč Štěpánka Haničincová i přes veškerou dobrotu musí skončit v pekle. Ne všechny dobré úmysly hned dláždí cestu do nebe.To zní vcelku nepředvídatelně. Jak tedy vznikl nápad zpracovat téma legend dětské zábavy?Ono je tam spousta tajemství. Jedno za druhým. Ale úplně na začátku byla fascinace Strýčkem Jedličkou a jeho neotřesitelným postavením v myslích jeho pamětníků. To vyvolávalo reakce vzbuzující naši zvědavost. My měly Dádu a působila na nás stejně záhadně a rozporuplně. Od jakéhosi intuitivního tíhnutí k tomu roztouženému ďábelskému kýči, po podezření z absolutního rutinérství. A co teprve obecně známá pravda o Strýčkovi, že přesto, že dětem zasvětil život, tak je nenáviděl. Ta na nás působila jako magnet. Nakolik je odpustitelné schovávat se za děti na útěku před vlastním zoufalstvím. Nakolik se svět dětské zábavy vlastně týká dětství a kdy se stává pouhou autoterapií. A jaké škody to dokáže napáchat. Ať už je původní úmysl dobrý nebo ne, náš zničený vkus to už nikdy nespraví. A představte si, že v nás po tom všem ještě dodnes vzbuzují něhu? Dětství je záhadná komnata.Myslíte si, že by tehdejší oblíbené postavičky dokázaly zaujmout i dnešní děti?Dáda má přece i dnes tisíce fanoušků! Její představení se bez problému plní napříč celou republikou. Ve velkém se prodávají její CD, má svůj časopis, své peníze – dádinky, ty žížaly, dostanete v každém hračkářství. Ono je to pořád tady - mezi námi, jen se to umí přizpůsobovat. Na pomalou, klidnou, poctivou Štěpánku by už dnešní děti neměly trpělivost - potřebují dynamiku. Strýček by myslím měl ale své diváky i dnes - emoce strachu je totiž pro děti nesmírně přitažlivá.Jaká událost poslední doby v divadelní, filmové, hudební nebo umělecké oblasti Vás skutečně zaujala?Udělal mi radost Sorrentinův nový film Velká nádhera, knižní debut Nícení Ivany Myškové, koncert Nicka Cavea v Praze a v Domě umění vystavuje Vojta Sláma. A HaDivadlo konečně přivezlo do Brna legendární slovenské divadlo SkRAT.A co Vás čeká v nejbližší době?Nyní zkouším ve Zlíně Kabaret Astragal, takovou skrumáž na motivy textů Albertine Sarrazinové. Je to v podstatě její autobiografie, divoké eskapády na hranici ilegality. Pařížská spodina 60. let, krádeže, motorky a dechberoucí love story, všechno jak má být.Děkujeme za rozhovor.