RECENZE: Cikáni jdou do nebe. Balada, která vyprodala Divadlo Bez zábradlí

Příběh osudové lásky zpracovaný do hudebně-dramatické balady. To je představení Cikáni jdou do nebe, které ztvárnili herci Divadla Bez zábradlí. Hra je protkána motivem touhy. Touhy po lásce, touhy po uznání a zejména touhy po svobodě. Představení není pohádka, a proto nelze čekat drtivé vítězství lásky. Přece jenom „život nemá šťastné konce,“ jak v představení říká stará cikánka Izegril, kterou procítěně zahrála Ludmila Molínová.

Vystoupení má stejný název jako sovětský film z roku 1975 a ten stejně jako hra vychází z povídek Maxima Gorkého. Děj se odehrává na přelomu 19. a 20. století na moldavsko-rumunské hranici, kde popisuje setkání dvou romských rodin. V jedné dominuje „nejslavnější zloděj koní“ Lujko Zobar – Peter Pecha a ve druhé je krásná Rada – Felicita Prokešová.

Zobar je při jedné loupežné akci zraněn a následně potkává Radu, která jej ošetří. Od toho okamžiku touží Zobar jedině po Radě a svou milenku Julišku – Elišku Ochmanovou nechává být. Její touha po Lujkovi však nekončí. Touha je přítomná snad u téměř každé z postav, zejména mladých, přičemž nejsilnější vedlejší dějová linka je příběh Buči – Filipa Kaňkovského. Když se do příběhu dostává i poručík Antal Siládi – Josef Vrána, který chce taktéž Radu, se svým pobočníkem Schwobem – Martinem Kubačákem, je zaděláno na malér.

Nicméně příběh je velmi jednoduchý a občas zamrzí nedostatkem zvratů, ale jeho ztvárnění to vynahrazuje. Hraje se vlastně už od doby, kdy do divadla začnou proudit první diváci. Skvělý Filip Kaňkovský jako správný cikánský zloděj žádá diváky o peníze nebo cigaretku. Jeho snažení přeruší až Izegril, která začíná vyprávět příběh Lujko Zobara a Rady. Ta pravá akce začíná až s první písničkou Romano Drom.

Následují písně jako Brička nebo Mar, Džandža, které si nejeden zapamatuje jako přízvisko pro potulný cikánský život. „Jsme národ kočovníků,“ vysvětluje v představení otec hlavní postavy Zobara – Dušan Sitek. Hudba je použita z filmu a složil ji Jevgenij Doga. Všechny písně muzikálu si může divák následně zakoupit na CD.

Toto hudební představení je hojně protkáno pasážemi s mluveným slovem, protože texty písní jsou v romském jazyce. Nevýhodou to ale zcela jistě není. Energetické nebo naopak pomalejší písně skvěle přidávají na atmosféře a herci je zvládly s důstojností. Atmosféru skvěle dokresluje i scéna, kterou má na svědomí Jozef Ciller a bravurně dokresluje pozadí příběhu.

Mezi hlavní klenoty této inscenace bezpochyby patří tanec. Choreografie je strhující a tance vyplňují značnou část. U většiny z nich se herci pořádně zapotili a následný potlesk, který jim dal čas na vydechnutí a nabrání sil, si rozhodně zasloužili. Zde nutno vyzdvihnut výkony Tomáše Smičky v roli Zobarova kumpána, Michala Kavalčíka také v roli přítele Zobara a Petera Pecha. Neméně skvěle vypadaly i taneční kreace v podání žen. Šlo o Felicitu Prokešovou, Elišku Ochmanovou a Adrianu Bessognovou. Oběma skupinám k líbivému sledování pomohly i padnoucí kostýmy.

Představení se na jeviště Divadla Bez zábradlí vrátí po letní pauze v září. Označováno je to za návrat „muzikálové legendy“, protože Cikáni jdou do nebe se hrálo už v roce 2004. Délka představení jsou dvě hodiny a deset minut, ale herci nemají problém skotačit přesčas za potlesku obecenstva.

Pokud tedy divák netouží po složitém ději a hledá zábavné a temperamentní vystoupení, Cikáni jdou do nebe jsou dobrou volbou. U této hry se zasměje, zejména díky Kaňkovskému a Kubačákovi, ale také si uvědomí sílu lidských individualit a nezkrotnost ega. Nějaké delší rezonance a hlubšího zamyšlení se zde divákovi nedostane. Radek Balaš si každopádně s adaptací povídek a filmu poradil velmi dobře.

HODNOCENÍ: 75 %