Recenze: Jak bolestná může být Cesta naděje?

Střízlivým odhadem má I. světová válka na svědomí 37 milionů mrtvých vojáků a civilistů, ovšem k tomuto číslu je nutné přičíst dalších 8 milionů osob, u jejichž jmen zůstala pouhá poznámka – pohřešovaný. Neopomenutelné množství v obou kategoriích je zapsáno v kolonce Bitva u Gallipoli, popřípadě Çanakkale. Britské a francouzské síly usilovaly o kontrolu Dardanelského průlivu, jehož severní část tvořilo právě Gallipoli. Šlo o vojensky důležitou oblast, protože umožňovala přístup k hlavnímu městu Turecka Istanbulu. Spojeným vojskům evropských mocností, které posílily ještě australské a novozélandské sbory (odtud jejich titul ANZAC) se postavila turecká armáda, podporovaná německými a rakousko-uherskými jednotkami. Téměř rok trvající konflikt (únor 1915-leden 1916) přinesl obrovské ztráty na obou stranách, celkově se hovoří o 140 – 215 tisících mrtvých a kolem 250 000 raněných. Bitva nakonec skončila vítězstvím turecké strany, která přinutila své protivníky ustoupit.

Cesta naděje má mnohdy velice svízelné chvíle (foto: Bontonfilm)

Australan Joshua Connor je lidově řečeno proutkař. Vyhledává ve vyprahlé půdě místa, kde se pod povrchem nachází voda a kope studny. Jeho tři synové Arthur, Edward a Henry odjíždějí právě do oblasti Gallipoli a tam končí jejich stopy. Connor později dostává zápisník jednoho z nich s posledním záznamem 7. srpna 1915 – tedy v době rozhodující operace u kóty 10. Joshua tuší, že toho dne jeho tři synové v prostoru zvaném Osamělá borovice padli, ale k činnosti ho vyburcuje až sebevražda jeho ženy Elizy, jejíž duševní stav byl beztak beznadějný. Connor přijíždí do Istanbulu, kde se v hotelu seznamuje s Aiše, Evropankou (jejíž turecký manžel Turgut se pohřešuje), a jejím synkem Orhanem. Chaotické prostředí mu však nedává naději na jakoukoli akci, protože do Gallipoli je civilistům přístup zakázán. Díky fanatické zarputilosti a neústupnosti nakonec Connor za přispění britského plukovníka Hughese a tureckého majora Hasana Bena získává povolení zúčastnit se pátrání po mrtvých v oblasti popsané v synově deníku. Skutečně nachází pozůstatky Edwarda a Henryho, ale po nejstarším Arturovi jakékoli stopy chybí. Všechno ještě víc komplikuje začínající turecko-řecká válka, navíc se Connor po návratu do Istanbulu nechtě se zaplete do rodinného konfliktu mezi Aiše a jejích švagrem Omerem. Britové ho chtějí deportovat zpět do Austrálie, major Hasan už mu nemůže pomoci. Nadějí poháněný Connor se tak rozhodne pro čin téměř sebevražedný – vydat se doprostřed zuřících bojů a najít místo, kde byl Arthur naposledy držen v zajateckém táboře.

Henry, Arthur a Edward Connorovi - zatím živí a spolu (foto: Bontonfilm)

Nelze zastírat, že téma filmu se jakoby skládá z různých střípků dřívějších příběhů, dokonce nám maně na mysli vytanou. Ono bratrské spojení bude evokovat dávný snímek režiséra Lloyda Bacona Pět Sullivanů (The Sullivans, 1944), samotný konflikt na turecké půdě působivě ztvárnil další rodák z pátého kontinentu Peter Weir ve válečné podívané nazvané prostě Gallipoli (1981), kde se blýskl především Mel Gibbon, rovněž velká hvězda ze země klokanů. A motiv hledání a nacházení je snad tak starý, jako kinematografie sama. Russell Crowe, jenž vedle herecké kariéry tímto filmem začal i tu režijní, však kráčí až na drobná vychýlení sympatickou cestou, jejíž záměrem není jen co nejprostším způsobem popsat, jak se : „... se sem jeden starší chlapík nějak dostal z Austrálie a chtěl najít hroby svých synů". Vyváženě vykresluje pocity hlavních postav, bývalých nepřátel na život a smrt, kteří jsou bok po boku konfrontováni s následky válečných činů. Každé straně jsou ponechány její názory a argumenty, ale také tolerance a jistá míra pochopení pro někdejší protivníky. Connor má navíc problémy vůbec pochopit mentalitu místních obyvatel a v určitých případech se musí vyrovnat s nedůvěrou a rezervovaností. Tvůrci příběhu si dovolí i sem tam jemný vtip a nebáli se lehce si rýpnout i do mírně zkorumpovaného církevního hodnostáře.

Major Hakan Ben si peklo v Gallipoli prožil na vlastní kůži (foto: Bontonfilm)

Abychom však pouze nevynášeli do nebes, některé scény jsou do jisté míry zjednodušené nebo zavánějí tradičními filmovými klišé, u nichž není pro diváka problém odhadnout na hony dopředu, jak se budou dále rozvíjet. Občasné dějové návraty do minulosti mají pomoci pochopit Joshuovo konání a do jisté míry také zvýšit emotivní pocit, z větší části to funguje, ale chvílemi si budeme klást otázku, zda pár těchto sekvencí není lepší vynechat.Pan režisér dominuje i coby hlavní postava, ale rozhodně má důstojného protihráče v Yilmazu Erdoganovi, jehož major Ben chvílemi přebírá dominantní moc nad celým příběhem. Civilním a úsporně „britským" projevem se prezentuje Jai Courtney, je jenom škoda, že jeho válkou znecitlivělý Hughes dostal méně prostoru, než by si zasloužil. Dětské postavy si většinou bez větší snahy vybojují obdiv pouze svou roztomilostí, ale to rozhodně není případ Australana Dylana Georgiadese v roli Orhana, jemuž v době natáčení bylo dvanáct let, dokáže zaujmout bezprostředností i „tradiční tureckou drzostí". Rovněž se zdá být v poslední době nezbytné ozdobit film nějakou celebritou z přehlídkových mol, i když ukrajinská star Olga Kurylenko už má herecký rejstřík poměrně dost popsaný – někdejší Bond Girl však tentokrát předvedla spíše stagnující projev bez jakékoli invence. Někdo by řekl, že i to je těžké zahrát, chvílemi to však vypadalo, že miss Olgu natáčení moc nebavilo.

Aiše a Orhan ovlivní Connorovo pátrání v Turecku osudovým způsobem (foto: Bontonfilm)

Ačkoliv se téměř celý film odehrává na turecké půdě, většina scén byla natáčena v Austrálii, včetně tradičního tureckého bazaru. Na rozhraní Evropy a Asie se pohybovali filmaři nejčastěji v turecké Mugle, pár záběrů vzniklo i v samotném Istanbulu a závěrečné scény natáčel štáb v Kayaköy, jednom z měst duchů (k němuž se v budoucnu vrátíme samostatným článkem). Zejména australské lokality přinesly nejedno utrpení, ačkoliv Crowe si pochvaloval, že nemusí „za prací" jezdit až do Ameriky, a proháněl se po vyprahlých pláních na vlastním koni slyšícím na jméno Honey. Ne všichni s ním jeho spokojenost sdíleli, oba turečtí herci si stěžovali především na úmorné vedro, které dosahovalo místy až 49°C.Pro někoho bude film vypadat jako banální hledání, které prostě musí skončit úspěšně – spíš však jde o nové připomenutí událostí nedělajících zrovna lidské společnosti dobrou vizitku. Rovněž rozvíjení mnohdy nesmyslných střetů na různých úrovních může přinést nejedno zamyšlení, což bylo asi záměrem tvůrců. Mezi ně může patřit i otázka, proč se naši distributoři nedrželi původního významu samotného titulu – Cesta naděje je mnohem méně mnohoznačná než Water Diviner; z toho si můžeme vybrat hned několik možností. V každém případě tento skutečností inspirovaný příběh může patřit k tomu lepšímu, co nám australská kinematografie přináší.

CESTA NADĚJE (THE WATER DIVINER)

Hrají: Russell Crowe (Joshua Connor), Yilmaz Erdogan (mjr. Hasan Ben), Cem Yilmaz (čet. Jemal), Dylan Georgiades (Orhan), Olga Kurylenko (Aiše), Jai Courtney (plk. Cyril Hughes), Steve Bastoni (Omer), Dan Wyllie (kpt. Charles Brindley), Christopher Sommers (des. Tucker), Ryan Corr (Arthur Connor), Jacqueline McKenzie (Eliza „Lizzie" Connor).Hudba: David HirschfelderKamera: Andrew LesnieScénář: Andrew Knight, Andrew AnastasiosRežie: Kenneth Branagh

111 minut, drama, do 12 let nepřístupný

Premiéra: 26. března 2015 (Česká republika)

Všechno lze poznat z kávové sedliny. Aiše s tím má bohaté zkušenosti (foto: Bontonfilm)